Čti a plač

O Červenáčkovi a nenávratně mizejícím dětství

Malíř a ilustrátor Pavel Čech je od pradávna velkým znalcem i milcem díla Jaroslava Foglara. Dokázal to už při mnoha příležitostech, v poslední době třeba nesmírně propracovanou mapou Stínadel či ilustracemi do posledního vydání Chaty v Jezerní kotlině. A před několika týdny mu vyšla ambiciosní autorská knížka nazvaná O Červenáčkovi, v níž se velmi svérázně vyrovnává s Foglarovým odkazem a jeho patrně nejslavnějším kusem, jenž zásadně ovlivnil několik generací čtenářů — s nepřekonaným českým komiksem Rychlé šípy. Čechův výtvarný styl je při vší úctě velmi staromódní, poněkud naivní, někdy dokonce infantilní, a tak je svou povahou určen především pro velmi malé děti, kterým svou nekonfliktností a něžností může vyhovovat. Mírně odrostlejším plantážníkům už toho patrně moc neřekne, postrádá totiž jakkoli současný výraz a nekomunikuje se čtenářem jako se sobě rovným. Podceňuje trochu jeho vkus a rozhled...

Ilustrovaná Ústava Mnohobolestná

Závidím řekám, vidím je téct, závidím chlebům, cítím je péct Ach, jak mne souží a trýzní závist svou hroznou přízní! Seznam věcí, které lidem závidím, není moc dlouhý, ale užírám se závistí všude tam, kde narazím na vyšší inteligenci, větší talent nebo lepší vzdělání. Jenže když předloni u sousedů vyšla Ilustrovaná Ústava Slovenskej republiky, zaskočilo mne to a pochopil jsem svůj strašlivý omyl. Vzdávám se a přiznávám. Záviděl jsem Slovákům jejich krásnou, vtipně omalovanou Ústavu. Myslel jsem na ni celé měsíce, zatímco jsem si hryzal nehty při čekání na úřadech, vlažně tleskal na demonstracích, usínal u přenosů ze Sněmovny a ronil slzy nad vleklými soudními procesy. Ó, jak by to bylo krásné, kdybychom i my Čehúni měli po vzoru Čoboláků podobně representativní knížečku! Jak by to bylo blažené, kdybychom ji mohli beze studu dát přečíst svým spoluobčanům nebo ji příležitostně omlátit o hlavu různým fašoidním spolkům a samozvaným...

Filípek má litery, Martinka má obrázky. Ó, ti se mají! Slovenské školské písmo

Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách a ta naše krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj oplývá zejména mlékem, strdím a odborníky na pedagogickou praxi. Debaty o výuce školního písma se zde vedou asi deset let, přinejmenším od doby, kdy Radana Lencová představila svůj radikální projekt Comenia Script — pokus o reformu výuky psaní na prvním stupni základních škol. Od té doby byla na toto téma popsána hromada papíru a svedl se veletucet žabomyších válek bez jednoznačného výsledku. Při čtení názorů grafologů a ostatních šarlatánů a pavědců jsem zpravidla významně pozdvihoval obočí a po klausovsku si podtrhával nesouhlasnou vlnovkou. Není divu, když zaznívaly podobně groteskní výroky, jako jsou ty od Jana Jeřábka, předsedy České grafologické komory, zveřejněné ve Tvaru 6/2010: […] další důležitou kvalitou je to, že písmo by mělo být spojité. To souvisí s celou řadou věcí — zejména s podporou...

Modlitba k brkaši, majolce a trojobalu

Smažáku náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Rybí prst vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i tuk i sušina navěky. Amen. Tatarka, kečup, prejt. Oschlý chlebíček. Vlašák a gothaj. Zemlbába, šunkofleky, čevapčiči. Kaše a mlejnek ve školní a lidové jídelně. Párátka, popelníky a vikslajvant. Hliníkové příbory. Mastné zástěry, trvalá ondulace, chlupatá podpaždí. Plesknutí mokrou zemovkou po tlamě. A o dvacet let později ještě menstruace, deprese, tři dny nemyté vlasy. Páteček, bohemka, ruské vejce, ruská zmrzlina, kocovina a samozřejmě blitíčko. Potom už jenom zmar a okno a pizza do domu. Zvětralý lahváč k snídani. Jindy zas kyselé okurky, čínské polívky a improvisované rauty ve vaně. K nim...

Buďme svorni! Kapitán Iglo ve službách dětské ilustrace

Na knižní veletrh mě ještě nikdy nedostaly nové knížky, autorská čtení, autogramiády, lákavé slevy, chlebíčky s pařížákem, bohatá tombola, ba dokonce ani promenáda v plavkách. To, co se dosud nepovedlo hvězdám světové literatury ani rozličným krajanským spolkům, dokázal poprvé v roce 2017 skromný dětský koutek s výstavou Spojeni Foglarem, na níž byli zaznamenáni všichni ilustrátoři foglarovek od třicátých let až do současnosti a kde jsem mezi přítomnými caparty musel svým zjevem působit jako senilní pederast z reklamy na smažené rybí prsty. Ačkoliv si většina lidí pod označením „výstava“ představí representativní soubor originálních ilustrací, nad nimiž by leckterý zavilý foglarovec rád upustil chlípnou slinu, Sdružení přátel Jaroslava Foglara pojalo svůj stánek jako prostý výřad asi desíti nepříliš krásných panelů, představujících textem a obrazem jednotlivé kreslíře. Ale i přes celkovou bídnou úroveň presentace jsem díky výstavce objevil mně...

A book celebrating humble brick versus a book celebrating humble dick

Kdybych měl někomu vysvětlit, proč majoritní společnost nenávidí nás — humanitně vzdělané libtardy, absolventy uměleckých škol a gender studies, filosofy, sociology a přeborníky v rozjímání nad avokádem — ukázal bych mu asi knihu Brick Index, kolekci 155 fotografií cihel vytištěných v životní velikosti a seřazených podle odstínu od nejsvětlejší po nejtmavší.
A ono na té kritice nakonec asi něco bude! Protože když se pohybujete mezi lidmi, co sbírají fotky cihel a designují čtyřsetstránkové knihy s kresbami penisů nebo plátky mortadelly, může vám snadno uniknout vcelku zřejmá absurdnost tohoto počínání, a tedy i vcelku spravedlivé rozhořčení spoluobčanů, kteří celý život dělají ostrahu skákacího hradu nebo jezdí s hovnocucem. Ano, jsou to všechno krásné cihly a neméně krásné penisy! Jenže — opravdu je nutné spotřebovat na ně tunu papíru?
Nevím. Ale dojdu si teď pro avokádo a zase mám nad čím celý den přemýšlet.

Aj drank tůmač lást nájt, bad it nad sou bed, it nad sou bed!

Přímá úměra — čím monstrosnější hovadinu člověk vysloví, tím dříve se začne bránit floskulí, že chtěl „otevřít debatu“. Totéž čekám u této náramné zhůvěřilosti z hlavy a pera pana Josefa Boušky, který — nemaje nic lepšího na práci, ale maje slušnou kocovinu — vymyslil, jak jednou provždy vyřešit skutečnost, že (slušno)Češi neumějí psát česky. Namísto toho, abychom reformovali vzdělávací systém, vykastrujeme češtinu a ohlodáme ji na kost! Nač se učit mluvit, když nám ke komunikaci postačí skřeky? Nač psát knihy, když nám stačí ústní lidová slovesnost? K čemu je nám vážná hudba, když můžeme kolektivně třískat klackem do stromu a tančit při tom okolo ohně? Shoda přísudku s podmětem? Přežitek — zrušit! Že tím jazyk připravíme o velmi podstatný valér? Nevadí. Potkal jsem „jí“ na ulici? Nu ano, sice to našince krapet tahá za uši, ale „who cares“? Složité, nikdo to neumí správně, tedy zrušit a vyhodit. Plete se Vám mě/mně? Nevadí, zrušíme...

Ach ouvej — buli buli buli — navrhl jsem Rychlé šípy a možná dostanu shnilou bramborou do nosu

Ach ouvej — buli buli buli — jsem v půli přeražený, jsem nadosmrti zmrzačený! Jak je to možné? No snadno — po šest měsíců jsem totiž docházel do Památníku národního písemnictví a do Albatrosu, kde jsme kolektivně cedili krev a jedli panádlovou polívku, abychom pak českému plantážnictvu zprostředkovali Rychlé šípy v podobě dosud nevídané a neslýchané. Tento v pravém slova smyslu bobřík ušlechtilosti nás všechny stál hodně úsilí, zapříčinil myriády výčitek doma a podlomil naše už tak dosti chatrné zdraví. Takže ne. Tentokrát to nejsou Šípy ohyzdně vytištěné na věčně rozbité Foglarově ofsetové rotačce, kterou si kdysi koupil za milion korun, aby na ní pak ve čtyřicátých letech vyráběl časopis Vpřed. Tentokrát nejde ani o reprodukce z oskenovaných časopisů, plné psychedelického moiré, způsobujícího podobné stavy jako otrávený čaj od Bratrstva kočičí pracky, po němž by i kůň zcepeněl. Ne, ne, všechno je jinak. Právě v těchto...

Se slovenskou Ústavou si už nikdo vytírat nebude

Nad Řípem sa blýská Žijeme v době, kdy naše Ústava odolává permanentnímu náporu různých pochybných individuí. Miloš Zeman ji ohýbá, napíná, škrtí i znásilňuje, ústavní zvyklosti označuje za idiotské a ústavním právníkům vkládá do úst věty, které nikdy neřekli. Patrně krátce po svém zvolení získal — neznámo kde — dojem, že přímá volba jaksi automaticky posiluje jeho mandát a přiznává mu nějaké nové pravomoci. Ústava je v tomto směru nicméně pořád stejná, nezměnila se v ní tečka, čárka ani vykřičník, a i kdyby se prezident třeba na hlavu stavěl, je mu to platné jak piči dvířka. Vyvolávat mylný dojem, že je silnější než ve skutečnosti, se vrchnímu veliteli každopádně daří výtečně. Davy na náměstích a návsích se bez ustání diví, proč Zeman před rokem o své vůli neodvolal premiéra Sobotku, který se zprotivil lidu, případně proč z Čechie přes víkend neudělá prezidentskou republiku anebo monarchii. Nechci spoluobčanům mluvit do života, ale mám pocit, že kdyby věnovali pár minut svého...

Mám! Mám, mám, podívejte se. Viděli jste už Záhadu hlavolamu někdy takhle?

Vážení gambusíni, Druhostraníci, milí Podkováci, Uctívači Ginga, Dabinelovci, ctěné Bratrstvo! Rychlým šípům je sice osmdesát, ale pořád ještě žijí někteří pamětníci jejich přeslavných začátků u Šmejkalovy ohrady, na strágule, v pískovcových skalách, na honbě za pašíkem i jinde. Víte… vy mně to snad ani nebudete věřit…, ale těmi pamětníky nemám na mysli nikoho jiného než právě členy onoho nedostižného klubu čestných a podnikavých chlapců, ve kterém se nelže, nepodvádí, nekouří, nesouloží a hlavně nepije na ovoce! Na důkaz toho, že hoši skutečně existovali a existují, vám předkládám jejich vlastnoruční podpisy. Snad jim odpustíte, že jsou ty autogramy poněkud roztřesené, ale Jindra s Rychlonožkou už dnes vzhledem k pokročilému věku závody v běhu ani úniky vzdušnou cestou nepodnikají tak často jako dřív. A také podstatně hůř vidí, mají bolavá záda a klouby. Přiznávám rovněž, že nejdokonalejší chlapecký klub už nějaký čas není...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky