Čti a plač

Záhady a Stínadla Jiřího Gruse

Nečekaje, že se nakonec stanu prorokem, napsal jsem v roce 2018 do Hosta, že by měl Jiří Grus dostat příležitost ilustrovat Rychlé šípy. Grusova komiksová esej o průvanu, Metelkově rodině a Podkovině ňadru, která vyšla v souboru Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, totiž proti ostatním pokusům čněla jako ohromný vykřičník. A tak jsem s velkou radostí přijal zprávu, že Záhadu hlavolamu z nové albatrosí edice vypraví ilustracemi právě on. Kniha vydaná v roce 2019 ve mně vyvolala pocit uspokojení, a když teď před pár dny vyšlo pokračování Záhady pod notorickým názvem Stínadla se bouří, radost se jen znásobila. Protože druhá kniha je ještě o řád lepší než ta prvá. Rychlé šípy provždy kanonisoval Jan Fischer, jehož kresby — zejména ty pozdější z let 1945—1948 — se staly nutným a nezpochybnitelným východiskem pro všechny případné epigony. Václav Junek a Bohumír Čermák si na tématu vylámali všechny zuby...

Šípáci, hlupáci a jejich notně rozkolísaná nová dobrodružství

Když náhodný kolemjdoucí Mirek, který tak krásně běží a který v životě neřekl sprosté slovo, zachránil na sklonku roku 1938 Jarku před dvaceti ranami tenisovými míči, nikoho nenapadlo, že z tohoto neplánovaného setkání nakonec vznikne nejen přátelství na osmdesát let, ale i legendární chlapecký klub, přes tři stovky komiksových příběhů, gramodesky, tři romány, seriál, film, několik divadelních představení a skečů, ale především bezkonkurenční tuzemský fenomén a nezměrný kult pro nespočet generací. Kniha Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, vydaná péčí nakladatelství Akropolis, proto zdaleka není jen morální podporou několika přeživším gerontům, kteří — nemajíce nic lepšího na práci — ustrnuli v protektorátu, svítí si doma petrolejovou lampou a ukájejí se nad opálenými lýtky pětice správných hochů, bojujících proti bezpráví, padělání úřední listiny, nočním můrám, kouření a nezdravému životnímu stylu vůbec. Naopak. To, že se...

Praha vyhazuje peníze oknem. Běžte si taky nasbírat do své městské části

Je všeobecně známo, že v národě expertů na hokej a grafický design jitří každý mistrák nebo soutěž o logo velké vášně. Nejinak je tomu i u visuálního stylu pro Prahu 3, který se stal hned po svém zveřejnění zdrojem vyostřených debat a předmětem lidové tvořivosti. Jen málokdo si ovšem klade otázku, k čemu je takové logo vůbec dobré. Když přijde na obcování s občany, připomíná český úřední šiml ze všeho nejvíc kandidáta na nucený výsek. Ale známe i situace, kdy se tento zasloužilý geriatrický pacient nechá vybičovat k obdivuhodnému výkonu. Hádáte správně — jedná se o tolik oblíbené zakázky na logo města nebo městské části, známou to kratochvíli úředníků, pašů a císařpánů kralujících všem možným městysům a vískám, co jich jen po naší krásné zemi je. Abychom si rozuměli: Je v pořádku, když se obec snaží o moderní, srozumitelnou a příjemnou komunikaci s lidmi. K tomu má právě sloužit...

O Červenáčkovi a nenávratně mizejícím dětství

Malíř a ilustrátor Pavel Čech je od pradávna velkým znalcem i milcem díla Jaroslava Foglara. Dokázal to už při mnoha příležitostech, v poslední době třeba nesmírně propracovanou mapou Stínadel či ilustracemi do posledního vydání Chaty v Jezerní kotlině. A před několika týdny mu vyšla ambiciosní autorská knížka nazvaná O Červenáčkovi, v níž se velmi svérázně vyrovnává s Foglarovým odkazem a jeho patrně nejslavnějším kusem, jenž zásadně ovlivnil několik generací čtenářů — s nepřekonaným českým komiksem Rychlé šípy. Čechův výtvarný styl je při vší úctě velmi staromódní, poněkud naivní, někdy dokonce infantilní, a tak je svou povahou určen především pro velmi malé děti, kterým svou nekonfliktností a něžností může vyhovovat. Mírně odrostlejším plantážníkům už toho patrně moc neřekne, postrádá totiž jakkoli současný výraz a nekomunikuje se čtenářem jako se sobě rovným. Podceňuje trochu jeho vkus a rozhled...

Ilustrovaná Ústava Mnohobolestná

Závidím řekám, vidím je téct, závidím chlebům, cítím je péct Ach, jak mne souží a trýzní závist svou hroznou přízní! Seznam věcí, které lidem závidím, není moc dlouhý, ale užírám se závistí všude tam, kde narazím na vyšší inteligenci, větší talent nebo lepší vzdělání. Jenže když předloni u sousedů vyšla Ilustrovaná Ústava Slovenskej republiky, zaskočilo mne to a pochopil jsem svůj strašlivý omyl. Vzdávám se a přiznávám. Záviděl jsem Slovákům jejich krásnou, vtipně omalovanou Ústavu. Myslel jsem na ni celé měsíce, zatímco jsem si hryzal nehty při čekání na úřadech, vlažně tleskal na demonstracích, usínal u přenosů ze Sněmovny a ronil slzy nad vleklými soudními procesy. Ó, jak by to bylo krásné, kdybychom i my Čehúni měli po vzoru Čoboláků podobně representativní knížečku! Jak by to bylo blažené, kdybychom ji mohli beze studu dát přečíst svým spoluobčanům nebo ji příležitostně omlátit o hlavu různým fašoidním spolkům a samozvaným...

Filípek má litery, Martinka má obrázky. Ó, ti se mají! Slovenské školské písmo

Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách a ta naše krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj oplývá zejména mlékem, strdím a odborníky na pedagogickou praxi. Debaty o výuce školního písma se zde vedou asi deset let, přinejmenším od doby, kdy Radana Lencová představila svůj radikální projekt Comenia Script — pokus o reformu výuky psaní na prvním stupni základních škol. Od té doby byla na toto téma popsána hromada papíru a svedl se veletucet žabomyších válek bez jednoznačného výsledku. Při čtení názorů grafologů a ostatních šarlatánů a pavědců jsem zpravidla významně pozdvihoval obočí a po klausovsku si podtrhával nesouhlasnou vlnovkou. Není divu, když zaznívaly podobně groteskní výroky, jako jsou ty od Jana Jeřábka, předsedy České grafologické komory, zveřejněné ve Tvaru 6/2010: […] další důležitou kvalitou je to, že písmo by mělo být spojité. To souvisí s celou řadou věcí — zejména s podporou...

Modlitba k brkaši, majolce a trojobalu

Smažáku náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Rybí prst vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i tuk i sušina navěky. Amen. Tatarka, kečup, prejt. Oschlý chlebíček. Vlašák a gothaj. Zemlbába, šunkofleky, čevapčiči. Kaše a mlejnek ve školní a lidové jídelně. Párátka, popelníky a vikslajvant. Hliníkové příbory. Mastné zástěry, trvalá ondulace, chlupatá podpaždí. Plesknutí mokrou zemovkou po tlamě. A o dvacet let později ještě menstruace, deprese, tři dny nemyté vlasy. Páteček, bohemka, ruské vejce, ruská zmrzlina, kocovina a samozřejmě blitíčko. Potom už jenom zmar a okno a pizza do domu. Zvětralý lahváč k snídani. Jindy zas kyselé okurky, čínské polívky a improvisované rauty ve vaně. K nim...

Buďme svorni! Kapitán Iglo ve službách dětské ilustrace

Na knižní veletrh mě ještě nikdy nedostaly nové knížky, autorská čtení, autogramiády, lákavé slevy, chlebíčky s pařížákem, bohatá tombola, ba dokonce ani promenáda v plavkách. To, co se dosud nepovedlo hvězdám světové literatury ani rozličným krajanským spolkům, dokázal poprvé v roce 2017 skromný dětský koutek s výstavou Spojeni Foglarem, na níž byli zaznamenáni všichni ilustrátoři foglarovek od třicátých let až do současnosti a kde jsem mezi přítomnými caparty musel svým zjevem působit jako senilní pederast z reklamy na smažené rybí prsty. Ačkoliv si většina lidí pod označením „výstava“ představí representativní soubor originálních ilustrací, nad nimiž by leckterý zavilý foglarovec rád upustil chlípnou slinu, Sdružení přátel Jaroslava Foglara pojalo svůj stánek jako prostý výřad asi desíti nepříliš krásných panelů, představujících textem a obrazem jednotlivé kreslíře. Ale i přes celkovou bídnou úroveň presentace jsem díky výstavce objevil mně...

A book celebrating humble brick versus a book celebrating humble dick

Kdybych měl někomu vysvětlit, proč majoritní společnost nenávidí nás — humanitně vzdělané libtardy, absolventy uměleckých škol a gender studies, filosofy, sociology a přeborníky v rozjímání nad avokádem — ukázal bych mu asi knihu Brick Index, kolekci 155 fotografií cihel vytištěných v životní velikosti a seřazených podle odstínu od nejsvětlejší po nejtmavší.
A ono na té kritice nakonec asi něco bude! Protože když se pohybujete mezi lidmi, co sbírají fotky cihel a designují čtyřsetstránkové knihy s kresbami penisů nebo plátky mortadelly, může vám snadno uniknout vcelku zřejmá absurdnost tohoto počínání, a tedy i vcelku spravedlivé rozhořčení spoluobčanů, kteří celý život dělají ostrahu skákacího hradu nebo jezdí s hovnocucem. Ano, jsou to všechno krásné cihly a neméně krásné penisy! Jenže — opravdu je nutné spotřebovat na ně tunu papíru?
Nevím. Ale dojdu si teď pro avokádo a zase mám nad čím celý den přemýšlet.

Aj drank tůmač lást nájt, bad it nad sou bed, it nad sou bed!

Přímá úměra — čím monstrosnější hovadinu člověk vysloví, tím dříve se začne bránit floskulí, že chtěl „otevřít debatu“. Totéž čekám u této náramné zhůvěřilosti z hlavy a pera pana Josefa Boušky, který — nemaje nic lepšího na práci, ale maje slušnou kocovinu — vymyslil, jak jednou provždy vyřešit skutečnost, že (slušno)Češi neumějí psát česky. Namísto toho, abychom reformovali vzdělávací systém, vykastrujeme češtinu a ohlodáme ji na kost! Nač se učit mluvit, když nám ke komunikaci postačí skřeky? Nač psát knihy, když nám stačí ústní lidová slovesnost? K čemu je nám vážná hudba, když můžeme kolektivně třískat klackem do stromu a tančit při tom okolo ohně? Shoda přísudku s podmětem? Přežitek — zrušit! Že tím jazyk připravíme o velmi podstatný valér? Nevadí. Potkal jsem „jí“ na ulici? Nu ano, sice to našince krapet tahá za uši, ale „who cares“? Složité, nikdo to neumí správně, tedy zrušit a vyhodit. Plete se Vám mě/mně? Nevadí, zrušíme...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky