Záhady a Stínadla Jiřího Gruse

Nečekaje, že se nakonec stanu prorokem, napsal jsem v roce 2018 do Hosta, že by měl Jiří Grus dostat příležitost ilustrovat Rychlé šípy. Grusova komiksová esej o průvanu, Metelkově rodině a Podkovině ňadru, která vyšla v souboru Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, totiž proti ostatním pokusům čněla jako ohromný vykřičník. A tak jsem s velkou radostí přijal zprávu, že Záhadu hlavolamu z nové albatrosí edice vypraví ilustracemi právě on. Kniha vydaná v roce 2019 ve mně vyvolala pocit uspokojení, a když teď před pár dny vyšlo pokračování Záhady pod notorickým názvem Stínadla se bouří, radost se jen znásobila. Protože druhá kniha je ještě o řád lepší než ta prvá.

Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří

Rychlé šípy provždy kanonisoval Jan Fischer, jehož kresby — zejména ty pozdější z let 1945—1948 — se staly nutným a nezpochybnitelným východiskem pro všechny případné epigony. Václav Junek a Bohumír Čermák si na tématu vylámali všechny zuby a šťastně nedopadl ani Marko Čermák, jehož příběhy postrádaly fischerovský břit, lehkost, nadsázku i vtip. Ba co víc, Čermákův rukopis se s léty ustálil do podoby nezáživných schematických figur a naivně stylisované krajiny, jak dokazují jednak jeho obrázky k Foglarovým sebraným spisům z 90. let, tak i jeho současné rychlošípácké reminiscence, prodávané v aukcích za kuriosní částky nestřídmým a nerozumným foglarovským nostalgikům.

Mnohem hodnotnější se mi zdál přínos Bohumila Konečného a Gustava Kruma ve foglarovkách vydaných Olympií na přelomu 60. a 70. let. Ta strhující expresivní kresba byla určitým způsobem až nevstřícná k dětskému publiku, s nímž jednala rovnou jako s dospělým. Sám jsem ale dobrým dokladem toho, že malý čtenář se podceňovat nemá, neboť černobílé štětcové kreace Konečného a Kruma jsem od počátku bezmezně miloval. Stínadla z Olympie byla nekončícím sledem dramat, nečekaných úhlů a napínavých výjevů jako z akčního filmu… a ani zub času se na nich dosud nepodepsal.

Ten Mirek Dušín ale krásně běží!

Každý, kdo někdy podrobněji zkoumal Fischerovu kresbu, musel zákonitě dojít k poznání, že hoši Rychlých šípů jsou jako z jednoho vejce. Jde o lidský typus stejných tělesných proporcí a stejných výrazů tváří a k rozlišení dochází jen symbolickými barvami oblečení nebo rozmanitými účesy. Vzácnou výjimku tvoří Rychlonožka, sebeparodující prvek klubu s dobrácky otylou tváří a pitoreskně flexibilní figurou, zbylí čtyři hoši jsou ale vždy dokonalí, vypulírovaní, anticky sošní.

Stínadla se bouří. Zdroj: Facebook Jiřího Gruse
Stínadla se bouří. Zdroj: Facebook Jiřího Gruse

Až teprve Jiří Grus se snad poprvé za víc než osmdesátiletou historii klubu pokouší postavám vtělit jasnou individualitu výrazů i tělesných konstitucí. Jeho Mirek Dušín je zpravidla vážný, skoro už dospělý jinoch. Jarka Metelka, detektiv a kronikář klubu, je štíhlý čahoun a intelektuál. Jindra Hojer má na obálce Záhady hlavolamu tvář jemných rysů, působí přemýšlivě a jakoby zamlkle. Červenáček je nejčastěji energický, s uhrančivýma očima, a Rychlonožka skoro vždy dobře naložený a dobře živený, rošťácký. Už to nejsou reklamní, plakátové figury s věčně širokými úsměvy. Důraz na jemnou modelaci plastičnost výrazů, stejně jako obměna oblečení ve prospěch civilních mikin, svetrů a bund, zpřítomňuje Rychlé šípy a aktualisuje pro současnost, byť se postavy úplně nevzdávají ani tradičních atributů a stále ještě občas navlékají své typické košile i saka.

Snaha o osobitost postav ovšem má i některá úskalí. Vyžaduje od výtvarníka velkou kázeň a přesnost, aby se do výrazu nepromítly nežádoucí rysy. V prvním díle měl ještě Mirek Dušín občas nepříjemně a nesympaticky svěšené koutky úst. Působil jaksi nevlídněji a krutěji než v našich představách, v komiksových předlohách a ostatních dřívějších inkarnacích. Na obálce Záhady mi připomínal svého stínadelského dvojníka Mirka Daneše, odvrácenou tvář ušlechtilého Dušína, jak si jej ve své hlavě ze zlata a mramoru vysochal Jaroslav Foglar. Mirek, jakkoliv se v románových zpracováních dopouští některých problematických rozhodnutí (necitlivé vyloučení Červenáčka či zatajení potíží ve škole), by měl přece jen zůstat vzorem krásy a oduševnělosti, aby celá ta léta budovaná foglarovská legenda nedostala povážlivé trhliny.

Leckterého fanouška může zamrzet také faktická nepřesnost některých obrazů, počínaje omluvitelnou absencí žlutých špendlíků na několika kresbách, přes ty vážnější, jako je dřevěná podlaha v Tleskačově kůlně v románu Záhada hlavolamu, kde z logiky děje musí bezpodmínečně být podlaha hliněná. Také Tleskačův deník na kresbě ve 24. kapitole téže knihy ještě nemá mít černé desky, neboť je hoši naleznou až o několik epizod později. To jsou některé z mnoha nástrah drobnokresby, s nimiž se rozmáchlý Bimba Konečný obtěžovat nemusel.

Stínadla se bouří. Zdroj: Facebook Jiřího Gruse
Stínadla se bouří. Zdroj: Facebook Jiřího Gruse

Stůj, příšero záhrobní, zakopni, švihni sebou, přeji si to!

K zajímavému stylistickému i kvalitativnímu posunu dochází při vzájemném porovnání prvního a druhého románu. Zatímco v prvním dílu převažovaly ilustrace spíše statické a drama bylo vyhrazeno skoro výhradně pro mozaikovité dvoustránkové výjevy, v pokračování se autorovy komposice uvolňují a využívají takřka až barokisující dynamické obrazy plné ostrých střihů. Ilustrace prokazují ovládnutí klasické komposice jako vystřižené z Rubensových děl Únos dcer Leukippových či Lov na lva, jakož i znalost moderních komiksových a kinematografických postupů. Agresivní souboj s Vonty na stranách 32—33 nebo zápas s Širokkem na dvoustraně 86—87, plný sveřepých grimas, patří k tomu nejlepšímu, co celý soubor kreseb může nabídnout. Ne nadarmo jemně odkazuje na již zmíněný příspěvek do knihy RŠ a jejich úžasná nová dobrodružství. Vrcholem je pak frenetická klipovitá scéna z lovu na Širokka, uvedená na dvoustránce 244—245 a zakončená pádem (anti)hrdiny do propasti.

Také barevného znakového kódu, tolik typického pro komiks Rychlé šípy, využívá Jiří Grus místy přímo mistrně. Signální žlutá, modrá a červená barva pomáhají oddělit členy klubu uvnitř mizanscény, vyčlenit je ze shluku ostatních postav, zdůraznit jejich určující úlohu v příběhu a zpřehlednit někdy zalidněné akční sekvence. Dokonalou ukázkou tohoto principu je obraz z klubovny Rezatých klíčů na stranách 64—65. Vontové Fred, Ryška a Křivák, vedlejší postavy příběhu, jsou podobně jako celé prostředí klubovny pojednání téměř monochromaticky, což umožňuje probarveným rychlošípákům nenuceně opanovat celý výjev.

Stínadla se bouří. Zdroj: Facebook Jiřího Gruse
Stínadla se bouří. Zdroj: Facebook Jiřího Gruse

Nevyléčitelně romantické duše potěší malířova práce se světlem, plíživé stíny a soumrak padající na město, dospělého čtenáře okouzlí karikatura nezvedeného Bratrstva kočičí pracky, které snese největší stylisaci. Návrat zbědovaného a zakrvaveného trojlístku z výpravy do Stínadel, který je k vidění na dvoustraně 132—133, je zřejmě tím nejvtipnějším momentem z obou dosud vydaných knih… Poutavé jsou ale i všechny scény, kde autor pracuje s neukázněnou řečí vyceněných zubů, významných gest a zaťatých pěstí. Kupodivu se nevyhýbá ani explicitnímu pojetí dramat, jakým je Bublinova smrt v zajetí, která ve spojení s textem probudí slzu i v oku nejednoho odrostlejšího a notně zcyničtělého čtenáře. Jak to jen dělá?! Záhada.

Stínadla se bouří. Zdroj: Facebook Jiřího Gruse
Stínadla se bouří. Zdroj: Facebook Jiřího Gruse

Budeme spolu přátelit na život a na smrt!

Rozdíl mezi dvěma stínadelskými svazky z Albatrosu není patrný výhradně v ilustracích samotných, ale také v jejich komponování na stránky. Zatímco v prvém dílu ctili Petr Štěpán a Bohouš Vašák, autoři grafické úpravy, původní měřítko kreseb a malé obrázky používali na polovinu nebo třetinu stránky, zde volí přístup mnohem velkorysejší, odvážnější. Nerozpakují se vyzvětšovat drobničky na celou stránku nebo i dvoustránku, aby dosáhli lepšího rytmu a dramatičtějšího vyznění celé knížky.

U drtivé většiny ilustrovaných knih podobně svévolný přístup nebude fungovat, protože při nedodržení měřítka ilustrací působí tahy nebo obrysové linky buď příliš křehké, nebo naopak humpolácky nasílené, což narušuje konzistenci souboru. Jenže zvláštní povaha Grusových kreseb, kde se linkou šetří ve prospěch štětce a malířsky modelovaných ploch, tuto neuctivost unese. Přesto může být pozorný nebo citlivější čtenář trochu zneklidněn, když vidí, že kresba napůl potopeného ježka na straně 4 nebo portrét Vládi Dratuše na stranách 210—211 z knihy poněkud trčí, že postrádají svou jindy obvyklou ostrost a detailnost.

V každém případě jsou Stínadla znamenitě vytištěna. Neměl jsem sice možnost porovnat výsledek s předlohami, ale ilustrace se ani v nejtmavších partiích nezalévají barvou, ve stínech obsahují čitelnou kresbu i řadu detailů. Na rozdíl od prvního dílu, kde někdy docházelo ke ztrátě obrazových a barevných informací, mají obrázky dost dynamického rozsahu a relativně zářivé barvy, třebaže jsou tištěny na extrémně savý nenatíraný papír se všemi jeho specifiky a potenciálními problémy.

Stínadla se bouří. Zdroj: Facebook Jiřího Gruse
Stínadla se bouří. Zdroj: Facebook Jiřího Gruse

To je spěchu, to je spěchu! To bude asi zase nějaká pochvala!

Kresby Jiřího Gruse nejsou „moderní“ v tom slova smyslu, jakým bychom označili třeba Dobrodružství v Zemi nikoho od Jindřicha Janíčka, přesto působí dostatečně svěže i aktuálně. Respektují žánr, nabízejí vyrovnaný mix realismu a nadsázky, svou chytlavostí a kolorismem uspokojí jak dětského čtenáře, tak i jeho rodiče nebo foglarovského sběratele. Autor k tématu přidává svůj unikátní rukopis, vnáší do knihy další úrovně a fasety, čímž rozšiřuje barvitost Jestřábova světa.

Dr. Jan Fischer byl první a byl jedinečný. Ale podobně jako na konci 60. let dokázal jeho odkaz rozvinout Bohumil Konečný, podařilo se i Jiřímu Grusovi na jednoho ze dvou otců Rychlých šípů po svém a víc než důstojně navázat.

Stínadla se bouří. Zdroj: Facebook Jiřího Gruse
Stínadla se bouří. Zdroj: Facebook Jiřího Gruse

2 komentáře

  • Bych to okomentoval na FB, ale tam můžu jen číst.
    Dejte tato vydání do ruky někomu, kdo nezná Rychlé Šípy, a pak se zeptejte na příběh. Všechny předchozí “sériové” komiksy i knihy zobrazovaly party dětí. Tady jsou to ale dospělí lidé, což dává speciálně “noir” Stínadlům naprosto jiný rozměr. Tohle si koupím, dík.

  • → Goob: Jsem vlastně docela rád, když někdo napíše komentář pod článek, kde si jej může přečíst každý a třeba i za pět let. Nic není staršího než včerejší noviny — snad jen komentář na Facebooku.

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky