KategorieTypografie

Ilustrovaná Ústava Mnohobolestná

Závidím řekám, vidím je téct, závidím chlebům, cítím je péct Ach, jak mne souží a trýzní závist svou hroznou přízní! Seznam věcí, které lidem závidím, není moc dlouhý, ale užírám se závistí všude tam, kde narazím na vyšší inteligenci, větší talent nebo lepší vzdělání. Jenže když předloni u sousedů vyšla Ilustrovaná Ústava Slovenskej republiky, zaskočilo mne to a pochopil jsem svůj strašlivý omyl. Vzdávám se a přiznávám. Záviděl jsem Slovákům jejich krásnou, vtipně omalovanou Ústavu. Myslel jsem na ni celé měsíce, zatímco jsem si hryzal nehty při čekání na úřadech, vlažně tleskal na demonstracích, usínal u přenosů ze Sněmovny a ronil slzy nad vleklými soudními procesy. Ó, jak by to bylo krásné, kdybychom i my Čehúni měli po vzoru Čoboláků podobně representativní knížečku! Jak by to bylo blažené, kdybychom ji mohli beze studu dát přečíst svým spoluobčanům nebo ji příležitostně omlátit o hlavu různým fašoidním spolkům a samozvaným...

Filípek má litery, Martinka má obrázky. Ó, ti se mají! Slovenské školské písmo

Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách a ta naše krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj oplývá zejména mlékem, strdím a odborníky na pedagogickou praxi. Debaty o výuce školního písma se zde vedou asi deset let, přinejmenším od doby, kdy Radana Lencová představila svůj radikální projekt Comenia Script — pokus o reformu výuky psaní na prvním stupni základních škol. Od té doby byla na toto téma popsána hromada papíru a svedl se veletucet žabomyších válek bez jednoznačného výsledku. Při čtení názorů grafologů a ostatních šarlatánů a pavědců jsem zpravidla významně pozdvihoval obočí a po klausovsku si podtrhával nesouhlasnou vlnovkou. Není divu, když zaznívaly podobně groteskní výroky, jako jsou ty od Jana Jeřábka, předsedy České grafologické komory, zveřejněné ve Tvaru 6/2010: […] další důležitou kvalitou je to, že písmo by mělo být spojité. To souvisí s celou řadou věcí — zejména s podporou...

Modlitba k brkaši, majolce a trojobalu

Smažáku náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Rybí prst vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i tuk i sušina navěky. Amen. Tatarka, kečup, prejt. Oschlý chlebíček. Vlašák a gothaj. Zemlbába, šunkofleky, čevapčiči. Kaše a mlejnek ve školní a lidové jídelně. Párátka, popelníky a vikslajvant. Hliníkové příbory. Mastné zástěry, trvalá ondulace, chlupatá podpaždí. Plesknutí mokrou zemovkou po tlamě. A o dvacet let později ještě menstruace, deprese, tři dny nemyté vlasy. Páteček, bohemka, ruské vejce, ruská zmrzlina, kocovina a samozřejmě blitíčko. Potom už jenom zmar a okno a pizza do domu. Zvětralý lahváč k snídani. Jindy zas kyselé okurky, čínské polívky a improvisované rauty ve vaně. K nim...

Buďme svorni! Kapitán Iglo ve službách dětské ilustrace

Na knižní veletrh mě ještě nikdy nedostaly nové knížky, autorská čtení, autogramiády, lákavé slevy, chlebíčky s pařížákem, bohatá tombola, ba dokonce ani promenáda v plavkách. To, co se dosud nepovedlo hvězdám světové literatury ani rozličným krajanským spolkům, dokázal poprvé v roce 2017 skromný dětský koutek s výstavou Spojeni Foglarem, na níž byli zaznamenáni všichni ilustrátoři foglarovek od třicátých let až do současnosti a kde jsem mezi přítomnými caparty musel svým zjevem působit jako senilní pederast z reklamy na smažené rybí prsty. Ačkoliv si většina lidí pod označením „výstava“ představí representativní soubor originálních ilustrací, nad nimiž by leckterý zavilý foglarovec rád upustil chlípnou slinu, Sdružení přátel Jaroslava Foglara pojalo svůj stánek jako prostý výřad asi desíti nepříliš krásných panelů, představujících textem a obrazem jednotlivé kreslíře. Ale i přes celkovou bídnou úroveň presentace jsem díky výstavce objevil mně...

A book celebrating humble brick versus a book celebrating humble dick

Kdybych měl někomu vysvětlit, proč majoritní společnost nenávidí nás — humanitně vzdělané libtardy, absolventy uměleckých škol a gender studies, filosofy, sociology a přeborníky v rozjímání nad avokádem — ukázal bych mu asi knihu Brick Index, kolekci 155 fotografií cihel vytištěných v životní velikosti a seřazených podle odstínu od nejsvětlejší po nejtmavší.
A ono na té kritice nakonec asi něco bude! Protože když se pohybujete mezi lidmi, co sbírají fotky cihel a designují čtyřsetstránkové knihy s kresbami penisů nebo plátky mortadelly, může vám snadno uniknout vcelku zřejmá absurdnost tohoto počínání, a tedy i vcelku spravedlivé rozhořčení spoluobčanů, kteří celý život dělají ostrahu skákacího hradu nebo jezdí s hovnocucem. Ano, jsou to všechno krásné cihly a neméně krásné penisy! Jenže — opravdu je nutné spotřebovat na ně tunu papíru?
Nevím. Ale dojdu si teď pro avokádo a zase mám nad čím celý den přemýšlet.

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky