Když někdy říkám, že jsem byl odkojen prsem a mlíčím Jaroslava Foglara, není to jen trapný pokus o humornou nadsázku, ale zároveň konstatování prosté skutečnosti. Čtení foglarovek mne od útlého dětství vytrhávalo z trudnomyslnosti a dávalo mi zapomenout na každodenní úklady v umolousaném paneláku, žité pod knutou diktátora s inteligencí a rozhledem láčkovce třetí kategorie. Positivní vzory, přístupné každému citlivému čtenáři ve vysněných postavách Rikitana, Roye, Luďka, Tapina, Ládi, Jiřího a dalších, představovaly sice nedostižný, přesto však nesmírně důležitý ideál seberozvoje. Morální nároky, jež na své čtenářstvo Foglar kladl, se na dlouho staly utajeným rámcem mého života a etickým kompasem, který mne naváděl po různých stezkách, jimiž jsem kráčel k děsivě neromantické dospělosti. A i když ty stezky stejně nakonec vedly do hájemství cynismu, sarkasmu a alkoholismu, zůstal ten prazvláštní, krásný a blažený foglarovský svět cti, kamarádství, spravedlnosti i pathosu navěky propsán do mé DNA, aby se mi bolestně připomněl vždy, když hrozí, že na chvíli polevím ve vysokých požadavcích na sebe sama.
Objev svázaného časopiseckého vydání Rychlých šípů byl jedním z těch iniciačních momentů, kdy naivní hříšník poprvé vstoupí do velkolepého gotického chrámu, naplněného magickým světlem, vnikajícím dovnitř skrze vitrážová okna, až kamsi k nebesům vztyčená. Prvotní údiv a úlek pojednou vystřídá neodbytný pocit magična, jenž citlivějším povahám vydrží po celá léta. Podobně jako některým z nás vydržela téměř nekritická (a někdy i právem vysmívaná) láska k foglarovskému universu, tak nepochopitelná pro ty, kdo se s Foglarem nestřetli ve správný čas…
Esej o foglarismu, grafickém designu i alkoholismu jsem připravil u příležitosti souborného vydání Rychlých šípů Jana Fischera. Šitý svazek má 56 stran textu a 16 stránek příloh a vyšel v drobném nákladu jako příležitostný tisk, určený zejména pro okruh mých foglarovských přátel. Ke knížce přidávám pět fotografií „skutečných“ Rychlých šípů, které ve čtyřicátých letech nafotil Wabi Stárka, aby se po osmdesáti letech dočkaly kolorování. Zkrácená verze textu pak vyšla v literárním časopise Host.
