S čítankovými autory je potíž. Čtenář doživotně zmátořený povinnou školní docházkou je k nim skoro ze zásady shovívavý, protože tomu, co je prověřeno léty a posvěceno hlavami pomazanými, se povětšinou neodvažuje vzdorovat. Neboť člověk je tvor veskrze mdlého rozumu, dobře přizpůsobivý, kritického smýšlení se mu dostává jen zřídka a pomálu. A proto kolikrát čte i v dospělosti opakovaně to, co mu bylo v mládí hezky naordinováno, a vydavatelé klasiky si spokojeně mnou paže, jak jim ti Remarqueové, Hemingwayové, Škvorečtí a Hrabalové, Nerudové, Seifertové a jim podobní mizí pod rukama. Našinec by si mohl myslet, že si nakladatelé dobře prodejné autory budou hýčkat a jejich knihám dopřejí patřičnou redakční péči, kvalitní materiály a nejlepší možné úpravce za to, že jim tyto takzvané držáky vytrvale přinášejí zisk. Chyba! Náhodné (tím osudovější) setkání s hromádkou aktuálních vydání děl Karla Čapka ve mně vzbudilo upřímný...