KategorieGrafický design

Praha vyhazuje peníze oknem. Běžte si taky nasbírat do své městské části

Je všeobecně známo, že v národě expertů na hokej a grafický design jitří každý mistrák nebo soutěž o logo velké vášně. Nejinak je tomu i u visuálního stylu pro Prahu 3, který se stal hned po svém zveřejnění zdrojem vyostřených debat a předmětem lidové tvořivosti. Jen málokdo si ovšem klade otázku, k čemu je takové logo vůbec dobré. Když přijde na obcování s občany, připomíná český úřední šiml ze všeho nejvíc kandidáta na nucený výsek. Ale známe i situace, kdy se tento zasloužilý geriatrický pacient nechá vybičovat k obdivuhodnému výkonu. Hádáte správně — jedná se o tolik oblíbené zakázky na logo města nebo městské části, známou to kratochvíli úředníků, pašů a císařpánů kralujících všem možným městysům a vískám, co jich jen po naší krásné zemi je. Abychom si rozuměli: Je v pořádku, když se obec snaží o moderní, srozumitelnou a příjemnou komunikaci s lidmi. K tomu má právě sloužit...

O Červenáčkovi a nenávratně mizejícím dětství

Malíř a ilustrátor Pavel Čech je od pradávna velkým znalcem i milcem díla Jaroslava Foglara. Dokázal to už při mnoha příležitostech, v poslední době třeba nesmírně propracovanou mapou Stínadel či ilustracemi do posledního vydání Chaty v Jezerní kotlině. A před několika týdny mu vyšla ambiciosní autorská knížka nazvaná O Červenáčkovi, v níž se velmi svérázně vyrovnává s Foglarovým odkazem a jeho patrně nejslavnějším kusem, jenž zásadně ovlivnil několik generací čtenářů — s nepřekonaným českým komiksem Rychlé šípy. Čechův výtvarný styl je při vší úctě velmi staromódní, poněkud naivní, někdy dokonce infantilní, a tak je svou povahou určen především pro velmi malé děti, kterým svou nekonfliktností a něžností může vyhovovat. Mírně odrostlejším plantážníkům už toho patrně moc neřekne, postrádá totiž jakkoli současný výraz a nekomunikuje se čtenářem jako se sobě rovným. Podceňuje trochu jeho vkus a rozhled...

Filípek má litery, Martinka má obrázky. Ó, ti se mají! Slovenské školské písmo

Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách a ta naše krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj oplývá zejména mlékem, strdím a odborníky na pedagogickou praxi. Debaty o výuce školního písma se zde vedou asi deset let, přinejmenším od doby, kdy Radana Lencová představila svůj radikální projekt Comenia Script — pokus o reformu výuky psaní na prvním stupni základních škol. Od té doby byla na toto téma popsána hromada papíru a svedl se veletucet žabomyších válek bez jednoznačného výsledku. Při čtení názorů grafologů a ostatních šarlatánů a pavědců jsem zpravidla významně pozdvihoval obočí a po klausovsku si podtrhával nesouhlasnou vlnovkou. Není divu, když zaznívaly podobně groteskní výroky, jako jsou ty od Jana Jeřábka, předsedy České grafologické komory, zveřejněné ve Tvaru 6/2010: […] další důležitou kvalitou je to, že písmo by mělo být spojité. To souvisí s celou řadou věcí — zejména s podporou...

Buďme svorni! Kapitán Iglo ve službách dětské ilustrace

Na knižní veletrh mě ještě nikdy nedostaly nové knížky, autorská čtení, autogramiády, lákavé slevy, chlebíčky s pařížákem, bohatá tombola, ba dokonce ani promenáda v plavkách. To, co se dosud nepovedlo hvězdám světové literatury ani rozličným krajanským spolkům, dokázal poprvé v roce 2017 skromný dětský koutek s výstavou Spojeni Foglarem, na níž byli zaznamenáni všichni ilustrátoři foglarovek od třicátých let až do současnosti a kde jsem mezi přítomnými caparty musel svým zjevem působit jako senilní pederast z reklamy na smažené rybí prsty. Ačkoliv si většina lidí pod označením „výstava“ představí representativní soubor originálních ilustrací, nad nimiž by leckterý zavilý foglarovec rád upustil chlípnou slinu, Sdružení přátel Jaroslava Foglara pojalo svůj stánek jako prostý výřad asi desíti nepříliš krásných panelů, představujících textem a obrazem jednotlivé kreslíře. Ale i přes celkovou bídnou úroveň presentace jsem díky výstavce objevil mně...

A book celebrating humble brick versus a book celebrating humble dick

Kdybych měl někomu vysvětlit, proč majoritní společnost nenávidí nás — humanitně vzdělané libtardy, absolventy uměleckých škol a gender studies, filosofy, sociology a přeborníky v rozjímání nad avokádem — ukázal bych mu asi knihu Brick Index, kolekci 155 fotografií cihel vytištěných v životní velikosti a seřazených podle odstínu od nejsvětlejší po nejtmavší.
A ono na té kritice nakonec asi něco bude! Protože když se pohybujete mezi lidmi, co sbírají fotky cihel a designují čtyřsetstránkové knihy s kresbami penisů nebo plátky mortadelly, může vám snadno uniknout vcelku zřejmá absurdnost tohoto počínání, a tedy i vcelku spravedlivé rozhořčení spoluobčanů, kteří celý život dělají ostrahu skákacího hradu nebo jezdí s hovnocucem. Ano, jsou to všechno krásné cihly a neméně krásné penisy! Jenže — opravdu je nutné spotřebovat na ně tunu papíru?
Nevím. Ale dojdu si teď pro avokádo a zase mám nad čím celý den přemýšlet.

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky