KategorieGrafický design

Filípek má litery, Martinka má obrázky. Ó, ti se mají! Slovenské školské písmo

Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách a ta naše krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj oplývá zejména mlékem, strdím a odborníky na pedagogickou praxi. Debaty o výuce školního písma se zde vedou asi deset let, přinejmenším od doby, kdy Radana Lencová představila svůj radikální projekt Comenia Script — pokus o reformu výuky psaní na prvním stupni základních škol. Od té doby byla na toto téma popsána hromada papíru a svedl se veletucet žabomyších válek bez jednoznačného výsledku. Při čtení názorů grafologů a ostatních šarlatánů a pavědců jsem zpravidla významně pozdvihoval obočí a po klausovsku si podtrhával nesouhlasnou vlnovkou. Není divu, když zaznívaly podobně groteskní výroky, jako jsou ty od Jana Jeřábka, předsedy České grafologické komory, zveřejněné ve Tvaru 6/2010: […] další důležitou kvalitou je to, že písmo by mělo být spojité. To souvisí s celou řadou věcí — zejména s podporou...

Buďme svorni! Kapitán Iglo ve službách dětské ilustrace

Na knižní veletrh mě ještě nikdy nedostaly nové knížky, autorská čtení, autogramiády, lákavé slevy, chlebíčky s pařížákem, bohatá tombola, ba dokonce ani promenáda v plavkách. To, co se dosud nepovedlo hvězdám světové literatury ani rozličným krajanským spolkům, dokázal poprvé v roce 2017 skromný dětský koutek s výstavou Spojeni Foglarem, na níž byli zaznamenáni všichni ilustrátoři foglarovek od třicátých let až do současnosti a kde jsem mezi přítomnými caparty musel svým zjevem působit jako senilní pederast z reklamy na smažené rybí prsty. Ačkoliv si většina lidí pod označením „výstava“ představí representativní soubor originálních ilustrací, nad nimiž by leckterý zavilý foglarovec rád upustil chlípnou slinu, Sdružení přátel Jaroslava Foglara pojalo svůj stánek jako prostý výřad asi desíti nepříliš krásných panelů, představujících textem a obrazem jednotlivé kreslíře. Ale i přes celkovou bídnou úroveň presentace jsem díky výstavce objevil mně...

A book celebrating humble brick versus a book celebrating humble dick

Kdybych měl někomu vysvětlit, proč majoritní společnost nenávidí nás — humanitně vzdělané libtardy, absolventy uměleckých škol a gender studies, filosofy, sociology a přeborníky v rozjímání nad avokádem — ukázal bych mu asi knihu Brick Index, kolekci 155 fotografií cihel vytištěných v životní velikosti a seřazených podle odstínu od nejsvětlejší po nejtmavší.
A ono na té kritice nakonec asi něco bude! Protože když se pohybujete mezi lidmi, co sbírají fotky cihel a designují čtyřsetstránkové knihy s kresbami penisů nebo plátky mortadelly, může vám snadno uniknout vcelku zřejmá absurdnost tohoto počínání, a tedy i vcelku spravedlivé rozhořčení spoluobčanů, kteří celý život dělají ostrahu skákacího hradu nebo jezdí s hovnocucem. Ano, jsou to všechno krásné cihly a neméně krásné penisy! Jenže — opravdu je nutné spotřebovat na ně tunu papíru?
Nevím. Ale dojdu si teď pro avokádo a zase mám nad čím celý den přemýšlet.

Ach ouvej — buli buli buli — navrhl jsem Rychlé šípy a možná dostanu shnilou bramborou do nosu

Ach ouvej — buli buli buli — jsem v půli přeražený, jsem nadosmrti zmrzačený! Jak je to možné? No snadno — po šest měsíců jsem totiž docházel do Památníku národního písemnictví a do Albatrosu, kde jsme kolektivně cedili krev a jedli panádlovou polívku, abychom pak českému plantážnictvu zprostředkovali Rychlé šípy v podobě dosud nevídané a neslýchané. Tento v pravém slova smyslu bobřík ušlechtilosti nás všechny stál hodně úsilí, zapříčinil myriády výčitek doma a podlomil naše už tak dosti chatrné zdraví. Takže ne. Tentokrát to nejsou Šípy ohyzdně vytištěné na věčně rozbité Foglarově ofsetové rotačce, kterou si kdysi koupil za milion korun, aby na ní pak ve čtyřicátých letech vyráběl časopis Vpřed. Tentokrát nejde ani o reprodukce z oskenovaných časopisů, plné psychedelického moiré, způsobujícího podobné stavy jako otrávený čaj od Bratrstva kočičí pracky, po němž by i kůň zcepeněl. Ne, ne, všechno je jinak. Právě v těchto...

Jó, typograf, ten tvrdej chleba má

Poslední Ádvojka (16/2017) se zázračně pochlapila — jestli se tedy vůbec kulturní revue může pochlapit, když je ženského rodu — a přinesla články na téma Knižní design. Chvalme Hospodina!, neboť je to téma stále zoufale neprobádané a trvale opomíjené. Ani si nevzpomínám, kdy naposled se v nějakém relevantním médiu knižní grafice a knižní typografii dostalo prostoru, tak už to asi bude hodně dávno, to jsem byl ještě… já nevím… tááákhle malinkej. Literární časopisy, které by se z povahy věci více než jiné měly pravidelně zabývat i výtvarným pojetím knih, v tomto ohledu selhávají, a tak je našinec odsouzen výhradně ke konsumaci nemnoha oborových periodik a blogů, jež mají de facto nulovou šanci oslovit i neodbornou veřejnost. Takže teď před sebou máme novou Ádvojku, která se okrajových žánrů nebojí, a tak si pozvala k rozhovoru klasika Františka Štorma, který je coby respondent zábavný a vděčný, a tak vcelku nehrozí...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky