O Červenáčkovi a nenávratně mizejícím dětství

O Červenáčkovi (Petrkov, 2019)
O Červenáčkovi (Petrkov, 2019)

Malíř a ilustrátor Pavel Čech je od pradávna velkým znalcem i milcem díla Jaroslava Foglara. Dokázal to už při mnoha příležitostech, v poslední době třeba nesmírně propracovanou mapou Stínadel či ilustracemi do posledního vydání Chaty v Jezerní kotlině. A před několika týdny mu vyšla ambiciosní autorská knížka nazvaná O Červenáčkovi, v níž se velmi svérázně vyrovnává s Foglarovým odkazem a jeho patrně nejslavnějším kusem, jenž zásadně ovlivnil několik generací čtenářů — s nepřekonaným českým komiksem Rychlé šípy.

Čechův výtvarný styl je při vší úctě velmi staromódní, poněkud naivní, někdy dokonce infantilní, a tak je svou povahou určen především pro velmi malé děti, kterým svou nekonfliktností a něžností může vyhovovat. Mírně odrostlejším plantážníkům už toho patrně moc neřekne, postrádá totiž jakkoli současný výraz a nekomunikuje se čtenářem jako se sobě rovným. Podceňuje trochu jeho vkus a rozhled, nabízí mu dětinské a občas i lehce kýčovité obrázky. Pro nás, co jsme kdysi vyrostli na starých foglarovkách s expresivními kresbami Bohumila Bimby Konečného, případně ještě na starších naturalistických kreacích Zdeňka Buriana, je Čechova kresebná naivita místy skoro až nesnesitelná a nemužná.

Pavel Čech není tradičně školený výtvarník. Vyučil se zámečníkem, což samo o sobě o ničem nevypovídá, jeho kresby jsou však očividně kvalitativně nevyrovnané. V Chatě v Jezerní kotlině dovede někdy vskutku mistrně zkomponovat barevnou, až trnkovsky omamnou dvojstránku s divokou roklinou a vyvráceným stromem, přes který přechází postava Pavla Zemana, nebo zachytit magické světlo v ilustraci, na níž se Ludva navrací od bran smrti zpět do mystické Jezerní kotliny. Nicméně většina monochromatických kresbiček (špiček) v sazbě zůstává nepřesvědčivá, neslavně stylisovaná, místy i anatomicky pochybná. Kdyby se Chata soustředila jen na panenskou krajinu, na světlo a uchvacující atmosféru na úkor figurativních motivů, dopadla by kniha jako celek lépe, možná dokonce výtečně. Méně ilustrací, zato však dobře vybraných, vždycky vyústí v lepší výsledek nežli desítky obrázků spíše průměrných.

Trnkovsky laděná ilustrace Pavla Čecha pro Chatu v Jezerní kotlině
Trnkovsky laděná ilustrace Pavla Čecha pro Chatu v Jezerní kotlině

Čechovou doménou po mém soudu nejsou primárně ilustrace, nýbrž náměty a scénáře, ve kterých občas přímo exceluje. Pomáhá mu k tomu nejen dokonalá znalost foglarovského universa, ale také schopnost použít lapidární zkratku nebo překvapivou pointu. Znamenitým příkladem je jeho novoročenka pro rok 2001, kde se parta pěti kmetů s čagany naposled vydává do Stínadel, nebo příspěvek do knihy Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, v němž předkládá alternativní verzi světa, ve kterém se Mirek zakecá s Vlastou, aby tak dílem náhody přeslavný klub Rychlých šípů nikdy nevznikl. Podobným případem je i publikace O Červenáčkovi, jež má podobné kvality, byť rozehrává šípácký příběh mnohem rozsáhlejší, odvyprávěný téměř na osmdesáti stranách. I po výtvarné stránce patří k tomu lepšímu, co Čech dosud vytvořil.

PF 2001 a ilustrace do knihy RŠ a jejich úžasná nová dobrodružství (Akropolis, 2018)
PF 2001 a ilustrace do knihy RŠ a jejich úžasná nová dobrodružství (Akropolis, 2018)

Na rozdíl od ostatních epigonů a kreslířů, kteří Foglarovy postavy postavy násilně instalují do nesmyslných kontextů, a opakovaně tím dokazují, že s podobně inspirativním a košatým tématem nedovedou pracovat, klade na sebe Čech mnohem vyšší nároky. Odkaz Rychlých šípů rozšiřuje o nové funkční motivy a domýšlí situace, které si sám spisovatel nikdy seriosně nepřipouštěl. Co se stane s hochy, kteří odrostou chlapeckému věku a ztratí zájem o klubovní činnost? Takovou otázku si Foglar ve svém díle nikdy vážně nepoložil — své postavy zakonzervoval ve věku kdesi mezi dvanácti a patnácti lety, aniž by je kdy byl nechal zestárnout. Operoval sice chvíli s myšlenkou, že by odrostlého Mirka nechal odejít z klubu, nakonec se ale (velmi rozumně) přidržel konceptu nekonečně mladých, nestárnoucích hrdinů, kteří mohou zažívat stovky naučných i zábavných příběhů, navěky uvězněni ve svém jinošství. Také díky tomu se s nimi mohly identifikovat stále další a další generace čtenářů: po čtenářích hlasatelských a po generaci odběratelů Vpředu se s Rychlými šípy o dvacet let později seznámili čtenáři Pulsu a v osmdesátých letech pak úplně nová generace dětí, kterým se poprvé dostal do rukou třetí díl stínadelské trilogie Tajemství Velkého Vonta, vydaný dobrých padesát let po vzniku komiksu a prvního románu Záhada hlavolamu.

Pavel Čech nyní přichází na scénu, aby se na Rychlé šípy podíval z úplně jiného úhlu, aby je trochu polidštil a zbavil ikonické dokonalosti, jen tu a tam narušené nějakou nerozumnou akcí, jako byl výlet do kanálu, nebezpečný závod na kolech nebo Jindrův bláznivý skok do propasti. Čechovy postavy zde mají najednou nečekaně a příjemně lidský rozměr, mimo jiné i proto, že už nedeklamují moralistní hlášky. Třebaže nezadržitelně odrůstají chlapectví… vlastně právě proto… jsou nám jistým způsobem bližší a působí uvěřitelněji.

Jen Červenáček, nejmladší člen klubu, zatím nedokáže svýma dětskýma očima pochopit, kam se poděla dřívější soudržnost a proč ostatní hoši vyměnili kdysi tak milované TAM-TAMy a dobrodružné výpravy za nevýslovně méně srozumitelné chvíle strávené ve společnosti Vlasty nebo Podkovy, těch narušitelek bezstarostné dětské bromance. Stále ještě je uvězněn v asexuálním foglarovském světě, kde dívčí postavy jen zalidňují veřejný prostor, aniž by do chlapeckého vesmíru nějak výrazněji zasáhly, aniž by pro hochy byly rovnocennými partnerkami v jakémkoliv smyslu tohoto slova. Červenáček se utápí v nostalgii, znovu ve vzpomínkách a snech prožívá staré události, znovu prohlíží klubovní kroniky a ostatní němé svědky dob zřejmě nenávratně minulých.

Kniha O Červenáčkovi doslova přetéká odkazy na kanonické příběhy
Kniha O Červenáčkovi doslova přetéká odkazy na kanonické příběhy

Na těchto místech se může Pavel Čech vyznat se ze své lásky ke kánonu a pomrkrávat na své čtenáře množstvím odkazů na zlidovělé příběhy — portrétem tragicky zesnulého Bubliny, knihou Sibiřskou tundrou i pralesem, nástěnnou malbou indiána („Ten je báječný, Mirku!“), klubovní vlajkou, umělým táborákem, klubovním zákonem, nástěnkami, bobříky, Modrým životem, Rychlonožkovou legendární plastikou otec trestající nezdárného syna. Ale třeba i Foglarovou iniciační knihou Srdce z pera italského autora Edmonda De Amicise či znovu připomenutou Závětrnou ulicí, ve které se v lednu 1939 konal legendární Mirkův běh. A desítkami dalších a dalších odkazů, jež potěší ty z nás, co odmítáme definitivně opustit hrdiny svého dětství.

Dospět ale nakonec musí každý — dokonce i Červenáček. Všichni si jednou oblečeme dlouhé kalhoty namísto chlapeckých trenýrek a všichni tak či onak zkusíme projít projít tou branou do rajské zahrady s jablkem ze Stromu poznání. Čechův životem a kamarády zrazený Červenáček je obrazem autorova vlastního smutku nad tím, že už se na staré příběhy znovu nedokáže podívat dětskýma očima. Ale nese v sobě i určitou naději. Čechovi se podařilo nevšedně rozvinout svět Rychlých šípů a rozšířit jej o motivy a o místa, kam se praotec Jestřáb sám nikdy neodvážil. Jaroslav Foglar toužil navždy zůstat třináctiletým chlapcem a jako jedinému na světě se mu to i podařilo. My ostatní však musíme jít dál.

Komentáře (4)

  • Moc hezká recenze. Jen bych si dovolil nesouhlasit s hodnocením tvorby P. Čecha.
    „Mírně odrostlejším plantážníkům už toho patrně moc neřekne, postrádá totiž jakkoli současný výraz a nekomunikuje se čtenářem jako se sobě rovným. Podceňuje jeho vkus a rozhled, nabízí mu trochu příliš dětinské a kýčovité obrázky.“
    Ano, proslavil se jako zejména autor dětských knih, ale držel si v ruce např. „A“ nebo „O malíři“ nebo „Vlak“? Není to rocket science, ale pro děti to dle mého není.

  • Pane plantážníku Pecino,
    skvěle napsané, grafik a člověk od kumštu se ve Vás nezapře :-)
    Bobo mi dal přečíst Vaše Tajemství Velkého Fonta, taky skvělý text (a vtipný).
    Moc rád bych Vás poznal osobně a podal Vám pravici či levici (po skautsku).
    Srdečně zdravím ze Šumavy a přeji vše dobré a pokojné svátky.

  • Davide Jane Žáku, děkuji za Vaše povzbudivá slova a těší mě, že se Vám líbilo Tajemství Velkého Fonta. Snad se nám poštěstí potřást si někdy všema rukama. Do té doby Vám přeji hezké dny.

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky