O Červenáčkovi a nenávratně mizejícím dětství

Malíř a ilustrátor Pavel Čech je od pradávna velkým znalcem i milcem díla Jaroslava Foglara. Dokázal to už při mnoha příležitostech, v poslední době třeba nesmírně propracovanou mapou Stínadel či ilustracemi do posledního vydání Chaty v Jezerní kotlině. A před několika týdny mu vyšla ambiciosní autorská knížka nazvaná O Červenáčkovi, v níž se velmi svérázně vyrovnává s Foglarovým odkazem a jeho patrně nejslavnějším kusem, jenž zásadně ovlivnil několik generací čtenářů — s nepřekonaným českým komiksem Rychlé šípy.

Čechův výtvarný styl je při vší úctě velmi staromódní, poněkud naivní, někdy dokonce infantilní, a tak je svou povahou určen především pro velmi malé děti, kterým svou nekonfliktností a něžností může vyhovovat. Mírně odrostlejším plantážníkům už toho patrně moc neřekne, postrádá totiž jakkoli současný výraz a nekomunikuje se čtenářem jako se sobě rovným. Podceňuje trochu jeho vkus a rozhled, nabízí mu dětinské a občas i lehce kýčovité obrázky. Pro nás, co jsme kdysi vyrostli na starých foglarovkách s expresivními kresbami Bohumila Bimby Konečného, případně ještě na starších naturalistických kreacích Zdeňka Buriana, je Čechova kresebná naivita místy skoro až nesnesitelná a nemužná.

Pavel Čech není tradičně školený výtvarník. Vyučil se zámečníkem, což samo o sobě o ničem nevypovídá, jeho kresby jsou však očividně kvalitativně nevyrovnané. V Chatě v Jezerní kotlině dovede někdy vskutku mistrně zkomponovat barevnou, až trnkovsky omamnou dvojstránku s divokou roklinou a vyvráceným stromem, přes který přechází postava Pavla Zemana, nebo zachytit magické světlo v ilustraci, na níž se Ludva navrací od bran smrti zpět do mystické Jezerní kotliny. Nicméně většina monochromatických kresbiček (špiček) v sazbě zůstává nepřesvědčivá, neslavně stylisovaná, místy i anatomicky pochybná. Kdyby se Chata soustředila jen na panenskou krajinu, na světlo a uchvacující atmosféru na úkor figurativních motivů, dopadla by kniha jako celek lépe, možná dokonce výtečně. Méně ilustrací, zato však dobře vybraných, vždycky vyústí v lepší výsledek nežli desítky obrázků spíše průměrných.

Čechovou doménou po mém soudu nejsou primárně ilustrace, nýbrž náměty a scénáře, ve kterých občas přímo exceluje. Pomáhá mu k tomu nejen dokonalá znalost foglarovského universa, ale také schopnost použít lapidární zkratku nebo překvapivou pointu. Znamenitým příkladem je jeho novoročenka pro rok 2001, kde se parta pěti kmetů s čagany naposled vydává do Stínadel, nebo příspěvek do knihy Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, v němž předkládá alternativní verzi světa, ve kterém se Mirek zakecá s Vlastou, aby tak dílem náhody přeslavný klub Rychlých šípů nikdy nevznikl. Podobným případem je i publikace O Červenáčkovi, jež má podobné kvality, byť rozehrává šípácký příběh mnohem rozsáhlejší, odvyprávěný téměř na osmdesáti stranách. I po výtvarné stránce patří k tomu lepšímu, co Čech dosud vytvořil.

Na rozdíl od ostatních epigonů a kreslířů, kteří Foglarovy postavy postavy násilně instalují do nesmyslných kontextů, a opakovaně tím dokazují, že s podobně inspirativním a košatým tématem nedovedou pracovat, klade na sebe Čech mnohem vyšší nároky. Odkaz Rychlých šípů rozšiřuje o nové funkční motivy a domýšlí situace, které si sám spisovatel nikdy seriosně nepřipouštěl. Co se stane s hochy, kteří odrostou chlapeckému věku a ztratí zájem o klubovní činnost? Takovou otázku si Foglar ve svém díle nikdy vážně nepoložil — své postavy zakonzervoval ve věku kdesi mezi dvanácti a patnácti lety, aniž by je kdy byl nechal zestárnout. Operoval sice chvíli s myšlenkou, že by odrostlého Mirka nechal odejít z klubu, nakonec se ale (velmi rozumně) přidržel konceptu nekonečně mladých, nestárnoucích hrdinů, kteří mohou zažívat stovky naučných i zábavných příběhů, navěky uvězněni ve svém jinošství. Také díky tomu se s nimi mohly identifikovat stále další a další generace čtenářů: po čtenářích hlasatelských a po generaci odběratelů Vpředu se s Rychlými šípy o dvacet let později seznámili čtenáři Pulsu a v osmdesátých letech pak úplně nová generace dětí, kterým se poprvé dostal do rukou třetí díl stínadelské trilogie Tajemství Velkého Vonta, vydaný dobrých padesát let po vzniku komiksu a prvního románu Záhada hlavolamu.

Pavel Čech nyní přichází na scénu, aby se na Rychlé šípy podíval z úplně jiného úhlu, aby je trochu polidštil a zbavil ikonické dokonalosti, jen tu a tam narušené nějakou nerozumnou akcí, jako byl výlet do kanálu, nebezpečný závod na kolech nebo Jindrův bláznivý skok do propasti. Čechovy postavy zde mají najednou nečekaně a příjemně lidský rozměr, mimo jiné i proto, že už nedeklamují moralistní hlášky. Třebaže nezadržitelně odrůstají chlapectví… vlastně právě proto… jsou nám jistým způsobem bližší a působí uvěřitelněji.

Jen Červenáček, nejmladší člen klubu, zatím nedokáže svýma dětskýma očima pochopit, kam se poděla dřívější soudržnost a proč ostatní hoši vyměnili kdysi tak milované TAM-TAMy a dobrodružné výpravy za nevýslovně méně srozumitelné chvíle strávené ve společnosti Vlasty nebo Podkovy, těch narušitelek bezstarostné dětské bromance. Stále ještě je uvězněn v asexuálním foglarovském světě, kde dívčí postavy jen zalidňují veřejný prostor, aniž by do chlapeckého vesmíru nějak výrazněji zasáhly, aniž by pro hochy byly rovnocennými partnerkami v jakémkoliv smyslu tohoto slova. Červenáček se utápí v nostalgii, znovu ve vzpomínkách a snech prožívá staré události, znovu prohlíží klubovní kroniky a ostatní němé svědky dob zřejmě nenávratně minulých.

Na těchto místech se může Pavel Čech vyznat se ze své lásky ke kánonu a pomrkrávat na své čtenáře množstvím odkazů na zlidovělé příběhy — portrétem tragicky zesnulého Bubliny, knihou Sibiřskou tundrou i pralesem, nástěnnou malbou indiána („Ten je báječný, Mirku!“), klubovní vlajkou, umělým táborákem, klubovním zákonem, nástěnkami, bobříky, Modrým životem, Rychlonožkovou legendární plastikou otec trestající nezdárného syna. Ale třeba i Foglarovou iniciační knihou Srdce z pera italského autora Edmonda De Amicise či znovu připomenutou Závětrnou ulicí, ve které se v lednu 1939 konal legendární Mirkův běh. A desítkami dalších a dalších odkazů, jež potěší ty z nás, co odmítáme definitivně opustit hrdiny svého dětství.

Dospět ale nakonec musí každý — dokonce i Červenáček. Všichni si jednou oblečeme dlouhé kalhoty namísto chlapeckých trenýrek a všichni tak či onak zkusíme projít projít tou branou do rajské zahrady s jablkem ze Stromu poznání. Čechův životem a kamarády zrazený Červenáček je obrazem autorova vlastního smutku nad tím, že už se na staré příběhy znovu nedokáže podívat dětskýma očima. Ale nese v sobě i určitou naději. Čechovi se podařilo nevšedně rozvinout svět Rychlých šípů a rozšířit jej o motivy a o místa, kam se praotec Jestřáb sám nikdy neodvážil. Jaroslav Foglar toužil navždy zůstat třináctiletým chlapcem a jako jedinému na světě se mu to i podařilo. My ostatní však musíme jít dál.