Krátce před koncem roku si pravidelně dělávám typografickou radost. Nakoupím pár vypečených textových písem, aby bylo čím sázet nové knihy, napeču a nazdobím zlatavé typo perníčky, uvařím kastrůlek písmenkové polívky, vyčurám pé ef do černého sněhu za domem a zajdu si do města obstarat několik nechutně drahých knih. Zdá se, že nejsem jediný, kdo má v ten čas podobný nápad, protože v prosinci se do každého knihkupeckého krámku pravidelně nahrnou zástupy lidí, které tam člověk za celý rok nepotká. Uličky mezi regály vypadají těsnější než jindy, a člověk místo relaxační terapie v přívětivě poloprázdném obchůdku zažívá útrpnou hodinku uprostřed rozlíceného davu. Kdo pořád říká, že tištěná knížka je passé? Jestli si někdo myslí, že po svátečním kaprovi, salátu, koledách a rodinné hádce udělá omladině radost stažením nějaké umolousané empétrojky z iTunes, tak se šeredně plete. Takže máme třináctý, patnáctý nebo dvacátý prosinec, a nervózní...
