KategorieUmění a kultura

Po dvaceti letech se navracím k lettristické grafice

Psal se rok 2000 a já výjimečně nešel pít pivo a sledovat telenovely do hospody naproti škole. Neumím si to vysvětlit — snad jsem byl nemocný, možná mentálně postižený… ale nejspíše mi jen došlo kapesné. Z ateliéru jsem seběhl dolů před grafické dílny, různě se tam poflakoval a přehraboval v písmových kasách, až mě napadlo, že bych ten starý sazební materiál mohl namáčet do asfaltového laku a obtiskovat na naprášené zinkové desky. Ty jsem následně leptal na dva nebo tři stavy v kyselině dusičné a přes houni obtiskoval na rozvrzané školní satinýrce na zvlhčené papíry. Z tohoto vlastně neplánovaného úsilí nakonec vzniklo několik lettristických akvatint, aniž bych tehdy byl vůbec tušil, že zakrátko se začnu písmem zabývat už vážněji. Byť z úplně jiného důvodu i úhlu — jako grafický designér. Nemaje doma žádné vybavení, tisku jsem se pak nevěnoval a napnul energii jinam. Ale v poslední době jsem si stejně pohrával...

O Červenáčkovi a nenávratně mizejícím dětství

Malíř a ilustrátor Pavel Čech je od pradávna velkým znalcem i milcem díla Jaroslava Foglara. Dokázal to už při mnoha příležitostech, v poslední době třeba nesmírně propracovanou mapou Stínadel či ilustracemi do posledního vydání Chaty v Jezerní kotlině. A před několika týdny mu vyšla ambiciosní autorská knížka nazvaná O Červenáčkovi, v níž se velmi svérázně vyrovnává s Foglarovým odkazem a jeho patrně nejslavnějším kusem, jenž zásadně ovlivnil několik generací čtenářů — s nepřekonaným českým komiksem Rychlé šípy. Čechův výtvarný styl je při vší úctě velmi staromódní, poněkud naivní, někdy dokonce infantilní, a tak je svou povahou určen především pro velmi malé děti, kterým svou nekonfliktností a něžností může vyhovovat. Mírně odrostlejším plantážníkům už toho patrně moc neřekne, postrádá totiž jakkoli současný výraz a nekomunikuje se čtenářem jako se sobě rovným. Podceňuje trochu jeho vkus a rozhled...

A book celebrating humble brick versus a book celebrating humble dick

Kdybych měl někomu vysvětlit, proč majoritní společnost nenávidí nás — humanitně vzdělané libtardy, absolventy uměleckých škol a gender studies, filosofy, sociology a přeborníky v rozjímání nad avokádem — ukázal bych mu asi knihu Brick Index, kolekci 155 fotografií cihel vytištěných v životní velikosti a seřazených podle odstínu od nejsvětlejší po nejtmavší.
A ono na té kritice nakonec asi něco bude! Protože když se pohybujete mezi lidmi, co sbírají fotky cihel a designují čtyřsetstránkové knihy s kresbami penisů nebo plátky mortadelly, může vám snadno uniknout vcelku zřejmá absurdnost tohoto počínání, a tedy i vcelku spravedlivé rozhořčení spoluobčanů, kteří celý život dělají ostrahu skákacího hradu nebo jezdí s hovnocucem. Ano, jsou to všechno krásné cihly a neméně krásné penisy! Jenže — opravdu je nutné spotřebovat na ně tunu papíru?
Nevím. Ale dojdu si teď pro avokádo a zase mám nad čím celý den přemýšlet.

Tichý proud bezbožného žalozpěvu

Silent Stream of Godless Elegy. Vím, zní to jako pokus trumfnout v soutěži o nejdelší název kapelu Nahoru po schodišti dolů band, ale ve skutečnosti se jedná o největší tuzemský přínos k žánru zadumaného doom metalu. Když jsem ještě byl chlapec patnáctiletý — s vlasy učesanými tzv. „na prdel“, živený jen Májkou a čínskými polévkami za dvě padesát — pořádal se u nás na vsi festival místních kapel, nazvaný Rockové Hranice. Existuje prý dodnes. Člověk by se nad takovým lokálním festiválkem mohl bohorovně pousmát — kdo asi tak v podobné díře mohl vystupovat, že? Tím spíš je s podivem, že tehdy v půlce devadesátých let existovalo v Hranicích pozoruhodné hudební podhoubí. A některé z těch lidí a kapel takzvaně prověřil čas. Milan Havrda už sice nemá rock-funkovou skupinu Bubble Gun, ale říká si teď Boris Carloff a sbírá ceny Anděl nebo Apollo. A Saša Langošová pořád hraje v úspěšné rockové kapele...

Knižní Do-re-mi

Goodbye, Uriel… Shodněme se nejprve na tom, že knižní grafika není běh na sto metrů, skok o tyči ani hod granátem. Není co měřit, stopovat nebo počítat a výtvarná komise hodnotící Nejkrásnější české knihy roku se víc než sudím na olympiádě podobá rozhodčím v legendárním nováckém ­Do-re-mi. Snad jen s tím rozdílem, že pro hodnocení se namísto známek a bodů využívá instrument diskuse. A většinou je u toho méně obecenstva před televizními obrazovkami, vlastně je to hodnocení veskrze privátní, povětšinou bez dohledu kamer, bez píplmetrů, koláčů sledovanosti a bez Sabiny Laurinové s Pavlem Trávníčkem. Leda že by snad soutěž znovu byla v režii umělkyně Kateřiny Šedé — jako Nejkrásnější knihy roku 2015, kdy se rozdávalo sto cen a všelidovou porotu tvořil panoptikální průřez českou společností, zahrnující krom sexuologa či bezdomovce i takové místní exoty, jakými jsou Jana Uriel Kratochvílová či Sámer Issa. Na jaře 2017 se soutěž navrátila k tradici a skromnému normálu. Knihy už...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky