Goodbye, Uriel…
Shodněme se nejprve na tom, že knižní grafika není běh na sto metrů, skok o tyči ani hod granátem. Není co měřit, stopovat nebo počítat a výtvarná komise hodnotící Nejkrásnější české knihy roku se víc než sudím na olympiádě podobá rozhodčím v legendárním nováckém Do-re-mi. Snad jen s tím rozdílem, že pro hodnocení se namísto známek a bodů využívá instrument diskuse. A většinou je u toho méně obecenstva před televizními obrazovkami, vlastně je to hodnocení veskrze privátní, povětšinou bez dohledu kamer, bez píplmetrů, koláčů sledovanosti a bez Sabiny Laurinové s Pavlem Trávníčkem. Leda že by snad soutěž znovu byla v režii umělkyně Kateřiny Šedé — jako Nejkrásnější knihy roku 2015, kdy se rozdávalo sto cen a všelidovou porotu tvořil panoptikální průřez českou společností, zahrnující krom sexuologa či bezdomovce i takové místní exoty, jakými jsou Jana Uriel Kratochvílová či Sámer Issa.
Na jaře 2017 se soutěž navrátila k tradici a skromnému normálu. Knihy už nehodnotil bůhvíodkud dorazivší mimoň v montérkách ani člen zahrádkářského svazu, důraz byl kladen víc na profesní kvality knižní produkce než na prosté (byť i zábavné) vox populi. Leckterý typošuk možná namítne, že soutěž se jmenuje nepřesně a nesmyslně, ale jako mediální zkratka funguje zaběhaná značka dobře, protože je dokonale srozumitelná i nejširším vrstvám. A těm je také v prvé řadě určena.
Mezinárodní výtvarná komise znovu a znovu formuluje parametry špičkové knihy, aby se nakonec ráda nechala překvapit tím, co všechno se do zdánlivě rigidních mantinelů tohoto mimořádně obstarožního konceptu dá vměstnat, kolik typů vazeb a formátů a variant typografických řešení lze najít. Porota vyzdvihuje neotřelé pohledy na médium, jež se v době charakteristické fragmentární povahou psané informace pokouší redefinovat sebe samo. Domnělá krása není objektivní kritérium a tištěná knížka není miss mokré tričko, u níž lze jakous takous shodu na estetice najít. Hlavním smyslem soutěže je představit lidu moderní knihu pro naše století, knihu poučenou nástupem digitálního čtení i viditelným odklonem od textu ve prospěch obrazu. Soutěž má odpovídat na stále platné otázky, co je kniha, jaký má smysl, jakých forem může nabývat a nakolik aktuálním jazykem má hovořit.
Zatímco v nedávné minulosti opakovaně vítězily nákladně vypravené monografie výtvarníků, dnes se berou jako samozřejmý standard a jenom málokdy dovedou překvapit natolik, aby si odnesly medaili a věnec vuřtů. Krásná kniha pro rok 2016 je pochopitelně bezvadně technicky vyvedená a bezchybně slouží obsahu. Ale má být i dostatečně sebevědomá, někdy dokonce může mít ambici znovu kolíkovat hřiště, na němž se permanentní zápas o podobu současné knihy odehrává.
Popularizační výstavu nejkrásnějších knih charakterizuje snaha postihnout důležité momenty a upozornit na realizace přesahující triviální líbivost. Finální výběr exponátů neslouží coby manifestace předem definovaného estetického kánonu několika vyvolených lidí, žijících ve slonovinových věžích uměleckých akademií a nadobro odtržených od reality českého trhu. Naopak: chce vyjevit rozmanitost, mnohost, souboj názorů i generačních pohledů namísto prezentace jediného správného stylu a správného pojetí knihy, výběr má negovat klouzání po povrchu, barokní přepjatost i všudypřítomné rutinérství. Díky tomu vedle sebe mohou ležet křehké miniatury i velkorozměrné knihy, xerox a pestrobarevné tendence, archy spojené drátem na stříšku i poctivé ruční vazby, ba i kreace různě ujeté, cáklé či střelené. A je to jen správně, když se kapesní průvodce může porovnávat s rozsáhlými pracemi velkých autorských kolektivů, komiks směle konkuruje básničkám a katalog včelích úlů soupeří s divokým intergalaktickým atlasem.
Čum na start!
Vděčným příkladem současné knihy může být třebas Manuál japonského laku v úpravě Honzy Čumlivského. Lehce senilní sazba z kontrastního klasicistního písma věcně doprovází zdánlivě uspávající technické postupy lakování. Pokud vás ke čtení knihy nevybudí hravý rytmus dvou barev ani módní vazba s obnaženým hřbetem, stoprocentně to bude parádní ořízka, expresivně nastříkaná černou barvou. Je to knížka čímsi stará i nová zároveň, umně balancující nad propastí archaismu, ale i aktuálních trendů, které jsme už v různých obměnách mnohokráte viděli. V kontextu pracovního manuálu či didaktické pomůcky však působí jaksi čerstvě — nejvíce asi tím, jak autor chytře narušuje omezující stereotypy přemýšlení o seriózních odborných textech.
Neméně vtahující je vyňuňaná publikace StART. Sport jako symbol ve výtvarném umění, jejíž grafické řešení mají na svědomí Tereza Hejmová a Štěpán Malovec. Kniha obsahuje předem přislíbené svaly i umčo, dokonce i Hitlera a pinďoury, výsledkem je však především pompézní oslava výtvarného umění, adrenalinu, kultu těla a latentní homosexuality. Vše zabaleno v blyštivé vazbě adorující plasty a národní dresy, citující běžecké dráhy, střelecké terče… Ten oranžový, modrý a zelený vixlajvant na potahu ocení všichni pamětníci spartakiádní estetiky, i bez toho však StART ční mezi většinou konkurence asi jako Rhodský kolossos.
Posledním příkladem budiž Zdeněk Ziegler, čtyřiaosmdesátiletý doyen české užité grafiky dobře znám svými plakáty a úpravami výtvarných publikací. Nevyhýbá se však ani jiným žánrům — rád se někdy tajně mazlím s jeho minimalistickými Skvosty poezie pro Odeon. V katalogu RGB3D/01/DATA/240X169,5MM/2015/16, vydaném u příležitosti výstavy Josefa Achrera v Galerii Zdeňka Sklenáře, jde Ziegler až na samotnou hranici abstrakce, když na obálce doslovně cituje jedno z Achrerových děl. Kniha-artefakt, jemná reminiscence na Malevičův Černý čtverec, reprezentuje perfektně vyčištěný a dokonale účelný design za použití přísně neproporcionálního písma a bytostně aktuálního grafického jazyka.
Nutno podotknout, že nejlíp udělá ten, kdo si své knižní favority objeví sám. Výstava v letohrádku Hvězda nabídla obecenstvu obraz tuzemské knižní grafiky, jak jej sestavilo dvanáct lidí různého zázemí i věku. Nakolik je ten obraz českého brčálníku přesný a platný, si netroufám posoudit.