KategorieJaroslav Foglar

Tajemství Velkého Fonta

Když někdy říkám, že jsem byl odkojen prsem a mlíčím Jaroslava Foglara, není to jen trapný pokus o humornou nadsázku, ale zároveň konstatování prosté skutečnosti. Čtení foglarovek mne od útlého dětství vytrhávalo z trudnomyslnosti a dávalo mi zapomenout na každodenní úklady v umolousaném paneláku, žité pod knutou diktátora s inteligencí a rozhledem láčkovce třetí kategorie. Positivní vzory, přístupné každému citlivému čtenáři ve vysněných postavách Rikitana, Roye, Luďka, Tapina, Ládi, Jiřího a dalších, představovaly sice nedostižný, přesto však nesmírně důležitý ideál seberozvoje. Morální nároky, jež na své čtenářstvo Foglar kladl, se na dlouho staly utajeným rámcem mého života a etickým kompasem, který mne naváděl po různých stezkách, jimiž jsem kráčel k děsivě neromantické dospělosti. A i když ty stezky stejně nakonec vedly do hájemství cynismu, sarkasmu a alkoholismu, zůstal ten prazvláštní, krásný a blažený foglarovský svět cti, kamarádství, spravedlnosti i pathosu navěky...

Záhady a Stínadla Jiřího Gruse

Nečekaje, že se nakonec stanu prorokem, napsal jsem v roce 2018 do Hosta, že by měl Jiří Grus dostat příležitost ilustrovat Rychlé šípy. Grusova komiksová esej o průvanu, Metelkově rodině a Podkovině ňadru, která vyšla v souboru Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, totiž proti ostatním pokusům čněla jako ohromný vykřičník. A tak jsem s velkou radostí přijal zprávu, že Záhadu hlavolamu z nové albatrosí edice vypraví ilustracemi právě on. Kniha vydaná v roce 2019 ve mně vyvolala pocit uspokojení, a když teď před pár dny vyšlo pokračování Záhady pod notorickým názvem Stínadla se bouří, radost se jen znásobila. Protože druhá kniha je ještě o řád lepší než ta prvá. Rychlé šípy provždy kanonisoval Jan Fischer, jehož kresby — zejména ty pozdější z let 1945—1948 — se staly nutným a nezpochybnitelným východiskem pro všechny případné epigony. Václav Junek a Bohumír Čermák si na tématu vylámali všechny zuby...

O Červenáčkovi a nenávratně mizejícím dětství

Malíř a ilustrátor Pavel Čech je od pradávna velkým znalcem i milcem díla Jaroslava Foglara. Dokázal to už při mnoha příležitostech, v poslední době třeba nesmírně propracovanou mapou Stínadel či ilustracemi do posledního vydání Chaty v Jezerní kotlině. A před několika týdny mu vyšla ambiciosní autorská knížka nazvaná O Červenáčkovi, v níž se velmi svérázně vyrovnává s Foglarovým odkazem a jeho patrně nejslavnějším kusem, jenž zásadně ovlivnil několik generací čtenářů — s nepřekonaným českým komiksem Rychlé šípy. Čechův výtvarný styl je při vší úctě velmi staromódní, poněkud naivní, někdy dokonce infantilní, a tak je svou povahou určen především pro velmi malé děti, kterým svou nekonfliktností a něžností může vyhovovat. Mírně odrostlejším plantážníkům už toho patrně moc neřekne, postrádá totiž jakkoli současný výraz a nekomunikuje se čtenářem jako se sobě rovným. Podceňuje trochu jeho vkus a rozhled...

Buďme svorni! Kapitán Iglo ve službách dětské ilustrace

Na knižní veletrh mě ještě nikdy nedostaly nové knížky, autorská čtení, autogramiády, lákavé slevy, chlebíčky s pařížákem, bohatá tombola, ba dokonce ani promenáda v plavkách. To, co se dosud nepovedlo hvězdám světové literatury ani rozličným krajanským spolkům, dokázal poprvé v roce 2017 skromný dětský koutek s výstavou Spojeni Foglarem, na níž byli zaznamenáni všichni ilustrátoři foglarovek od třicátých let až do současnosti a kde jsem mezi přítomnými caparty musel svým zjevem působit jako senilní pederast z reklamy na smažené rybí prsty. Ačkoliv si většina lidí pod označením „výstava“ představí representativní soubor originálních ilustrací, nad nimiž by leckterý zavilý foglarovec rád upustil chlípnou slinu, Sdružení přátel Jaroslava Foglara pojalo svůj stánek jako prostý výřad asi desíti nepříliš krásných panelů, představujících textem a obrazem jednotlivé kreslíře. Ale i přes celkovou bídnou úroveň presentace jsem díky výstavce objevil mně...

Ach ouvej — buli buli buli — navrhl jsem Rychlé šípy a možná dostanu shnilou bramborou do nosu

Ach ouvej — buli buli buli — jsem v půli přeražený, jsem nadosmrti zmrzačený! Jak je to možné? No snadno — po šest měsíců jsem totiž docházel do Památníku národního písemnictví a do Albatrosu, kde jsme kolektivně cedili krev a jedli panádlovou polívku, abychom pak českému plantážnictvu zprostředkovali Rychlé šípy v podobě dosud nevídané a neslýchané. Tento v pravém slova smyslu bobřík ušlechtilosti nás všechny stál hodně úsilí, zapříčinil myriády výčitek doma a podlomil naše už tak dosti chatrné zdraví. Takže ne. Tentokrát to nejsou Šípy ohyzdně vytištěné na věčně rozbité Foglarově ofsetové rotačce, kterou si kdysi koupil za milion korun, aby na ní pak ve čtyřicátých letech vyráběl časopis Vpřed. Tentokrát nejde ani o reprodukce z oskenovaných časopisů, plné psychedelického moiré, způsobujícího podobné stavy jako otrávený čaj od Bratrstva kočičí pracky, po němž by i kůň zcepeněl. Ne, ne, všechno je jinak. Právě v těchto...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky