Ach ouvej — buli buli buli — navrhl jsem Rychlé šípy a možná dostanu shnilou bramborou do nosu

Ach ouvej — buli buli buli — jsem v půli přeražený, jsem nadosmrti zmrzačený! Jak je to možné? No snadno — po šest měsíců jsem totiž docházel do Památníku národního písemnictví a do Albatrosu, kde jsme kolektivně cedili krev a jedli panádlovou polívku, abychom pak českému plantážnictvu zprostředkovali Rychlé šípy v podobě dosud nevídané a neslýchané. Tento v pravém slova smyslu bobřík ušlechtilosti nás všechny stál hodně úsilí, zapříčinil myriády výčitek doma a podlomil naše už tak dosti chatrné zdraví.

Takže ne. Tentokrát to nejsou Šípy ohyzdně vytištěné na věčně rozbité Foglarově ofsetové rotačce, kterou si kdysi koupil za milion korun, aby na ní pak ve čtyřicátých letech vyráběl časopis Vpřed. Tentokrát nejde ani o reprodukce z oskenovaných časopisů, plné psychedelického moiré, způsobujícího podobné stavy jako otrávený čaj od Bratrstva kočičí pracky, po němž by i kůň zcepeněl. Ne, ne, všechno je jinak. Právě v těchto dnech vychází rovný tucet faksimilí v nezvykle olbřímím formátu A2. Jinými slovy téměř dokonale věrné reprodukce Fischerových předloh, jak je před sedmdesáti až osmdesáti lety odevzdal Foglarovi. Jestli nad nimi nebudete slintat přinejmenším jako Bublina nad půlmetrovou kostí od Rychlonožky, pak už tedy opravdu nevím, jak se panáčkům zavděčit…

V minulosti jsme už všichni viděli a ochmatali různá vydání komiksových Rychlých šípů. Pozornému foglarovci pochopitelně neuniklo, že každá z těch verzí se od předchozích v mnoha ohledech liší mírou propracování detailů, barvou vlasů, ponožek i trenýrek, ale někdy i celkovou barevnou skladbou. Jak se to přihodilo? Jednoduše tak, že většina předloh byla od Fischera připravena černobíle a kolorovala se až dodatečně v tiskárně. Pro každé vydání tedy vznikla nová barevná varianta, odpovídající tehdejšímu vkusu, dobovým možnostem a technologii. Například Mladý hlasatel se zprvu tiskl na hlubotiskovém (!) barevném rotačním stroji, technologií velmi zajímavou a relativně dokonalou, dnes už však dávno časem i prachem zavátou.

Proces výroby časopisu zevrubně popisuje třídílný seriál Jak děláme Mladý hlasatel, který vycházel od čísla 16 do čísla 18 v VI. ročníku Hlasatele. Díky němu víme, že obrazová předloha se převedla do černobílého diapozitivu, aby z něj následně retušéři rozvedli jednotlivé barvy. „Je to obtížná práce, udělat z černého obrázku barevný, vhodně sladěný. Retušéři pracují ponejvíce ručně… Po pečlivém zpracování vzniknou barevné diapozitivy a každá stránka se skládá z tří takových (žlutého, červeného a modrého). Tam se podle určitého systému seřadí a nalepí na sklo,“ píše se. Pozdější vydání v časopise Vpřed a v ostravském Pulsu už se tiskla klasicky ofsetem, ale teprve až v souborném vydání v Olympii (1998) se pracovalo se skeny původních barevných předloh.

Pro vydání ku příležitosti 80. výročí vzniku komiksu jsme vybrali z archivu ty příběhy, které byly odevzdány v barvě a které tvoří dostatečně reprezentativní průřez různými etapami seriálu od příběhů hurónsky směšných až po roztomile pedagogické nebo naivní. To byla vždycky hlavní kvalita seriálu, že Foglar umně střídal přísné morální apely s honem na prase, dobře míněné rady s žertovnými štrapácemi s knírem a dobrodružné bitvy s vrcholně trapnými zážitky, při kterých začasté trpělo ego i nebývale senzitivní chlapecká čest.

Náš přístup k souboru faksimilí je v protikladu ke všem předchozím vydáním. Neusilujeme tentokrát o barevnou konzistenci mezi jednotlivými díly, nezmenšujeme seriál na časopisecký formát, neretušujeme nedokonalosti, nic si nedomýšlíme, nedoplňujeme chybějící barvy ani logo do záhlaví. Ba co víc — ponecháváme různé ruční vpisky na okrajích formátu, aby tak dopovídaly příběh vzniku. Hlavní ambicí je ukázat Šípy tak, jak je v potu tváře připravil a snad i zamýšlel Fischer. Tedy ještě před zásahy reprodukčních grafiků a případnou degradací lajdáckým tiskem. Vše v původním měřítku, aby Vám pak při slintání nad tou nádherou neunikla ani čárka nebo kaňka, ani jeden jediný tah akvarelovým štětcem.

Připadám si moc starý na odfláknutou práci, a tak neuznávám jiný tisk než prvotřídní. Namísto klasického autotypického rastru, kdy se tmavší barvy dociluje zvětšováním tiskového bodu v pravidelné mřížce, volíme méně obvyklý rastr stochastický, u kterého jsou tiskové body nepravidelně rozmístěné a kde tmavší odstíny vznikají zhušťováním miniaturních bodů. Díky tomu je tiskový rastr takřka neviditelný a umožňuje ostřejší, libější tisk uměleckých reprodukcí. Abychom dosáhli co nejvěrnějších barev, ladili jsme reprodukce podle nátisku na ofsetovém stroji. Výsledku to zásadně prospělo.

Plakáty jsou slepené ve hřbetu na způsob klasického skicáře. Dá se jimi opatrně listovat, nebo je lze velmi snadno odtrhnout od sebe a připíchnout na zeď či adjustovat do elegantního rámečku. Vše je pak zabaleno do lepenkových desek spojených ve hřbetu plátnem, potištěno žlutým sítem a doplněno o ražbu nově překresleného loga klubu. Celé technologické zpracování má na svědomí tiskárna Helbich z Brna, která ochotně reagovala na všechny šílené požadavky a postupně dodala nejen barevný nátisk, ale i čtyři nebo pět maket desek, aby byl výrobek dokonalý.

Jestli se výsledek podařil, to asi posoudí ctěný čtenář těchto řádek hned poté, co se rozeběhne jako sloní mládě do nejbližšího knihkupectví, aby sobě jeden výtisk opatřil, dokud ještě nějaké jsou. Svědomí mám čisté, protože jsem na tomto vpravdě srdečním projektu nechal desítky hodin práce, neřkuli nejlepší měsíce svého života. Avšak i když mi případně vynadáte do plantážníků nečesaných, nebudu se na vás hněvat. Všichni jsme omylní a musíme unést trochu kritiky. Dokonce i jinak bezchybné Rychlé šípy občas selžou. Dovedou ale prohrávat a snesou nějakou tu shnilou bramboru do ksichtu, po které mají nos jako kliku od blázince.

Komiksové plakáty Rychlé šípy můžete sehnat třeba u nakladatele.