Šípáci, hlupáci a jejich notně rozkolísaná nová dobrodružství

Když náhodný kolemjdoucí Mirek, který tak krásně běží a který v životě neřekl sprosté slovo, zachránil na sklonku roku 1938 Jarku před dvaceti ranami tenisovými míči, nikoho nenapadlo, že z tohoto neplánovaného setkání nakonec vznikne nejen přátelství na osmdesát let, ale i legendární chlapecký klub, přes tři stovky komiksových příběhů, gramodesky, tři romány, seriál, film, několik divadelních představení a skečů, ale především bezkonkurenční tuzemský fenomén a nezměrný kult pro nespočet generací.

Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství
Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství

Kniha Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, vydaná péčí nakladatelství Akropolis, proto zdaleka není jen morální podporou několika přeživším gerontům, kteří — nemajíce nic lepšího na práci — ustrnuli v protektorátu, svítí si doma petrolejovou lampou a ukájejí se nad opálenými lýtky pětice správných hochů, bojujících proti bezpráví, padělání úřední listiny, nočním můrám, kouření a nezdravému životnímu stylu vůbec. Naopak. To, že se na knize nových komiksů se starými známými postavami podílelo na pět desítek českých a slovenských kreslířů všemožného pohlaví i generačního ukotvení, dává tušit, že šípácké téma je universální, stále živé, inspirativní. Byť už jsou dnešní adaptace povětšinou dosti odlišné od podoby onoho místy naivního seriálu s morálním ponaučením, který si Foglar v redakci Mladého hlasatele kdysi vysnil.

Ani já už nechodím bát se do sklepa, v posledních letech navíc dosti flákám bobříka ušlechtilosti i květin, o bobříkovi hladu nemluvě. Občas dokonce řeknu hovno nebo i něco mnohem horšího. Ale třebaže mne dívky dávno neobdivují tak, jako můj historický pravzor Mirka Dušína, ze starého souborného sešitového vydání v Pulsu čerpám positivní energii humor i nadále — s vědomím, že je zcela legitimní Foglarův odkaz krom pietního oprašování také zneužívat, ironisovat, ba dokonce i neurvale znásilňovat. To, že novodobé Rychlé šípy bojují v mechwarriorech, používají čagan, chodítko a invalidní vozík, případně že vstupují do života Řehoři Samsovi, který se jednou ráno probudil z nepokojných snů, aby shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz, mě nikterak nepohoršuje. Je to umělecká licence a zároveň nutnost, pokud se z legendy nemá stát neživotný muzejní exponát. Ve výsledku je pro mne podstatná vždy jen kvalita scénáře a ilustrací; na zbytku nezáleží.

V Čechii jsou saláti — sázím se, že vyhraje Rapid!

A řekněme si narovinu, že většina oslovených autorů neumí moc psát ani kreslit. Mimózní počin Vojtěcha Hanuše a Karla Zemana, Kačeří příběhy Ladislava Csurmy, naivní omalovánky Ester Kuchynkové či Marcela Dokoupila, ulepená koláž Vladimíra Tučapského anebo dívčí památníček Zuzany Čupové jsou smutnými příklady slepých cest a místy i neumětelství, které je v rozporu s moderním chápáním komiksu coby svébytného, sebevědomého a respektabilního média pro umělecké vyjádření. Leckterý z knižně přetištěných výtvorů neobstojí ani ve srovnání s lidovou tvořivostí na jedno použití — tisíckrát milejší je mi pablb uřícenej z ironické předělávky příběhu Rychlé šípy svědky neštěstí, která po léta koluje na síti, nežli nešťastné a líné kreace plantážníků bez talentu nebo smyslu pro humor.

Kdybychom měli úroveň současného českého komiksu posuzovat jen podle uvedených ukázek, uděláme si zřejmě pravdivý, ale zároveň dosti nelichotivý a nepěkně upatlaný obrázek o zdejší scéně. Ještě horší mi však připadá, když příběhy postrádají rytmus a gradaci, jak je známe z původních komiksů, zejména těch z vrcholného období druhé poloviny čtyřicátých let, kdy Fischer s Foglarem dosáhli kongeniálního mistrovství. Jak je možné, že víc než sedmdesát let poté, co Bratrstvo předvedlo svou vybroušenou choreografii na kolečkových bruslích, Rychlonožka daroval tatínkovi bouřku a Metráček prolomil led na zamrzlé louži, neumějí naši takyvýtvarníci vystavět a nakreslit smysluplný nebo vtipný nebo kousavý příběh na jednu či dvě stránky? Čím si vysvětlit, že jsou v knize zastoupeny práce lidí, kteří očividně znají foglarovské příběhy jen povrchně, a tak nejsou schopni na pozadí kánonu najít nový a moderní klíč k uchopení a využití tak krásně a jednoznačně definovaných postav? Mor, neštovice a zápal slepého střeva na Vás!

Řežte si mne, mučte si mne chlebovou polívkou, přece jsem nejšťastnějším chlapcem — vždyť jsem viděl Gruse a Šlajcha!

Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství
Václav Šlajch

Naštěstí ne všechno na světě je trudné jako slzavý večer strávený nad talířem vystydlé panádlové polívky. Františka Loubat prokazatelně kreslit umí, poučeně i současně. Ticho 762 zvládne místy vykouzlit skoro až filmové scenerie, Vladimír Strejček dovede přitlačit na tužku, a docílit tak expresivního výrazu, a ani Miroslav Schönberg nebo Martin Šútovec se ve světě nejspíš neztratí. Přesto jejich komiksům, snad s výjimkou posledně jmenovaného, něco chybí — především soustředěnější scénář a podstatně lepší texty, většinou také silná, nosná pointa. I kvůli tomu nad nimi tolik ční těch několik málo jedinečných příběhů, v nichž se propojilo autentické komiksové myšlení s vtipem a výrazným kresebným rukopisem.

Rozkošná je celá série čtyř příběhů od Václava Šlajcha, tematisující psychedelické Bublinovy sny, založená na triviálním nápadu a jeho bizarních a překvapivých variacích. Velmi silný existenciální podtext má příběh o Metelkově rodině, pocházející z pera Jiřího Gruse, rozehraný na mnoha různých vrstvách a osách od praní svetru a průvan bytě přes nezvyklou perspektivu souboje s Podkováky, snímanou z pohledu zaběhlé kočky, až po finální moment, kdy mladý Metelka, zaskočen nenadálou pubertou, nedokáže přestat myslet na odhalené Podkovino ňadro. Znamenitý kus!

Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství
Komiks Jiřího Gruse. Zdroj: Jiří Grus

Ano, nové Rychlé šípy se (konečně) poprvé nevyhýbají něžnému pohlaví ani jemné erotice, alespoň tedy v decentních náznacích. Jen díky tomu se z Vlasty může stát femme fatale hned pro několik aktérů původních komiksů. A právě k Vlastě se víže i scénáristicky zřejmě nejvybroušenější miniatura Pavla Čecha, jež sice nevyniká oslnivou výtvarnou stránkou, ale ukazuje alternativní verzi již zmíněného historicky nejstaršího příběhu, publikovaného nejprve pod názvem Černí jezdci řádí. V Čechově pojetí se Mirek zakecá s Vlastou, propásne ztrestání Jarky tenisovými míči, a mimoděk tím zabrání vzniku Rychlých šípů i celého klubáckého universa…

Lidi, já tak krásně kreslím, že bych mohl malovat pro Akropolis!

Pokud chtěla Úžasná nová dobrodružství najít odpověď na otázku, zda máme dostatek silných komiksových osobností, tak se jí to podařilo. Nemáme. Ale možná že při jiném výběru autorů nebo při podstatně přísnějším editorském zásahu Tomáše Prokůpka by výsledný tvar byl ostřejší a libější. Takto ale kniha příliš často prokazuje svoji nevyrovnanost a jistou bezradnost. Zastávám nepopulární názor, že vždycky když si některá příšera záhrobní umane, že má talent, má ji včas zarazit odpovědný redaktor či editor: Tomu říkáš obrázek, ty plantážníku? Příště přines něco lepšího!

Naštěstí aspoň grafická úprava knihy od Jana Šillera je dobrá, citlivá, dokonce i těm některým nablbějším komiksům dává zdání jisté důstojnosti. Pro sběratele všeho šípáckého je kniha asi nutností, pro vlažné fanoušky spíše kuriositou. Dejte někdo více prostoru Jiřímu Grusovi — tomu se na větší ploše může podařit definitivně přesadit Rychlé šípy do nového tisíciletí.

Text původně vyšel v Hostu 6/2018

Okomentovat

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky