Ilustrovaná Ústava Mnohobolestná

Ilustrovaná Ústava České republiky

Závidím řekám, vidím je téct, závidím chlebům, cítím je péct

Ach, jak mne souží a trýzní závist svou hroznou přízní! Seznam věcí, které lidem závidím, není moc dlouhý, ale užírám se závistí všude tam, kde narazím na vyšší inteligenci, větší talent nebo lepší vzdělání. Jenže když předloni u sousedů vyšla Ilustrovaná Ústava Slovenskej republiky, zaskočilo mne to a pochopil jsem svůj strašlivý omyl.

Vzdávám se a přiznávám. Záviděl jsem Slovákům jejich krásnou, vtipně omalovanou Ústavu. Myslel jsem na ni celé měsíce, zatímco jsem si hryzal nehty při čekání na úřadech, vlažně tleskal na demonstracích, usínal u přenosů ze Sněmovny a ronil slzy nad vleklými soudními procesy. Ó, jak by to bylo krásné, kdybychom i my Čehúni měli po vzoru Čoboláků podobně representativní knížečku! Jak by to bylo blažené, kdybychom ji mohli beze studu dát přečíst svým spoluobčanům nebo ji příležitostně omlátit o hlavu různým fašoidním spolkům a samozvaným domobranám, co jich kolem nás je!

Nemaje nic lepšího na práci, dloubu se po večerech v nose a kladu si palčivé otázky. Co na to asi tak řeknou všichni ti národovci, čechisté, slušní lidé a jiní náckové, až se v Listině základních práv a svobod dočtou, že zákazy uznaných náboženství ani provokativních divadelních her nejsou v demokracii přípustné? Jak se budou tvářit naši volení zástupci, až si přečtou, že nemohou vykonávat mandát poslance i senátora zároveň? Už pro tyto drobné a naoko malicherné důvody je třeba dostat Ústavu mezi veřejnost. Je třeba vzdělávat náš lid a modelovat občany, jak to jen jde. Hlavně ale formou moderní a důstojnou, aby se v tom tvárném lidském materiálu souběžně rozvíjel i cit pro krásno. Krásné knihy + krásní lidé = krásná společnost.

Ale neudělá se to samo, toť se ví. Ne, ne… po mně nic nechtějte — mne totiž v životě potkalo to veliké štěstí, že celé dny sedím doma s nohama na stole, popíjím vaječný likér, vystavuji faktury a rozdávám knížecí rady, co krasodušného by „se mělo“ udělat, zatímco druzí dřou do úmoru a píchají si příchody i odchody ve fabrice za minimální mzdu. Pořádnou práci za mne nakonec vždycky odvedou jiní — jako i v tomto případě!

Ilustrovaná Ústava České republiky

Modrému mráčku volnost závidím, a to věc je zlá

Ilustrovanou ústavu České republiky vydalo slovenské nakladatelství 82 Bøok & Design Shõp Adama Berky, autora původní myšlenky, ve spolupráci s progresivním českým nakladatelstvím Take Take Take designérky Nikoly Klímové a ilustrátora Jindřicha Janíčka. Ta svoboda, že si mladí, vzdělaní a nezávislí lidé dělají a vydávají, co je napadne a kdy je napadne, je omamná. Umožňuje jim nebrat ohledy na anachronické marketingové poučky ani na názory obchodního oddělení (žádné nemají), účastnit se k uzívání zbytečných porad a řídit se podle tabulek z účtárny. Pracují tak, jak jim velí svědomí, vkus, rozhled a světonázor. Jistě, všechno to dělají s vědomím rizika, že eventuelně prodělají trenýrky a otráví se pak u babičky svítiplynem. Už jsme ale v minulosti viděli i větší oběti položené na oltář vědy, krásy a literatury.

Nikola Klímová za sebou má studia na pražské Umprumce, kde se zdokonalila v umění vidět grafiku v širších souvislostech. Bez rozpaků proto jako titulkové písmo volí rodinu Jaroslav z písmolijny Tomáše Brousila, kreaci odvozenou z experimentů Jaroslava Bendy, čelního představitele pokusů o český národní styl. Sebejistá a v mnohém novátorská konstrukce vybraných liter (A, B, C, K, a, g, r, y, …) upomíná na počátky československého státu, znovu oživuje avantgardní typografický étos První republiky. Písmo kreslí samo o sobě a nežádá si mnoho další grafiky či ornamentalisace.

Vedle pádných titulků je hlavní předností čitelné textové písmo Tabac a nebojácná barevnost, parafrázující dědictví státních barev tím, že tradiční červenou nahrazuje signální pomerančovou. Designérka stanovuje mantinely pro text a jeho ilustrační doprovod, promýšlí principy pro práci se syrovým materiálem. Knihu opticky dělí na dvě části — na text Ústavy samotné a na Listinu základních práv a svobod. První část celou sází modrou a druhou část oranžovou barvou. V ilustracích užívá oba pigmenty zároveň, přičemž jejich soutiskem následně vzniká barva třetí, černá. Je to jednoduché a svým způsobem i geniální řešení, prokazující dobrou znalost polygrafické teorie i praxe.

Ilustrovaná Ústava České republiky

Závidím loukám srpnový žár, závidím horám potoků pár

Největší rozdíl oproti slovenské knize je v chápání ilustrací. Zatímco Slováci našlehali obsah Ústavy bezpočtem doprovodných obrázků, tuzemští autoři obrazem do textu vůbec nevstupují, své ilustrace kladou až na samotný závěr každého z oddílů, kde pak obě série tvoří hutnější, koncentrovanější celek. Současně je pojetí obrazového doprovodu z pera Jindřicha Janíčka značně sžíravější a tísnivější než to dřívější od Andreje Kolenčíka.

Tam, kde Slováci ironizují a pracují s humoreskou i karikaturou, Češi pozorují, naslouchají, odezírají, nestylizují, nevnucují nám nové významy. Idylická česká krajina okolo Řípu — zemský ráj to na pohled — přirozeně přechází do žalostně zdevastované krajiny s rypadly, pak na kterési czechtekové pole s těžkooděnci, aby soubor skončil bezvýchodným pohledem na restauraci Ráj kdesi na konci světa. Ještě bolestnější je druhá série obrázků, umístěná za Listinou a otevřená novodobým symbolem tuzemské vyčuranosti. Lavina billboardů s českou vlajkou na dálnici D1 je krystalicky českým pokusem obejít zákon a zamezit zrušení reklamních ploch se zaostalým argumentem, že „státní symboly se nesmí odstraňovat“.

Janíček je dobrý pozorovatel a přesně cílí na absurdní momenty dneška, na každodenní rozpor mezi ideálem a realitou, životem vezdejším. Klade prostoduchý antiislamismus i rasismus vedle demonstrativního vítačství, lásku k rodině sází vedle nenávisti ke všemu cizímu. Dává pět minut Židům i Hitlerovi, poskytuje stejný prostor zastáncům kulaté i placaté Země. Nikomu nestraní, je spravedlivý a vyvážený až na dřeň, podobně jako když si Česká televize zve do svých pořadů Martina Konvičku, Jana Velebu, Jiřího Vyvadila, Janu Yngland Hruškovou a jim podobné lumeny. Ilustrátor se neušklíbá, nic nekomentuje, pouze rámuje nepřikrášlenou všední realitu. Není to totiž autor, kdo nám zde „nastavuje zrcadlo“, jak praví patetická floskule. Jsme to my sami, kdo svým nezájmem a zápecnictvím tvoříme obrazy vlastní země. Úšklebek — víc ztrápený než ironický — vyloudí ilustrace teprve až na tváři čtenáře-diváka.

Ilustrovaná Ústava České republiky

Závidím včelám medový ráj, závidím dubnu, že přivádí máj

Je pravděpodobné, že mnohé z vyobrazených motivů jsou pouhou pěnou dní, že za pár let vyšumí kontext, a obrázky tím ztratí na srozumitelnosti. Feministická anarchistka Anželina Diaš s nápisem Zeman je Putinova coura přes ňadra se patrně stane bizarní kuriositou. I vlajka s textem Za naši kulturu a bezpečnou zem možná časem zeslabí svůj xenofobní podtón. Sami autoři přiznávají, že jejich Ilustrovaná Ústava zřejmě nebude mít platnost deset nebo dvacet let, že se naopak jedná o projekt jednoznačně ukotvený v atmosféře a náladách dneška. To ale význam knihy nijak nesnižuje. Je to právě kontrast žité každodennosti na straně jedné a demokratických principů na straně druhé, co nás nutí o domově, lučinách i skalinách přemýšlet více než všechny vzletné (a často prázdné) fráze a symboly.

Ilustrovaná Ústava České republiky

Okomentovat

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky