Po dvaceti letech se navracím k lettristické grafice

Psal se rok 2000 a já výjimečně nešel pít pivo a sledovat telenovely do hospody naproti škole. Neumím si to vysvětlit — snad jsem byl nemocný, možná mentálně postižený… ale nejspíše mi jen došlo kapesné. Z ateliéru jsem seběhl dolů před grafické dílny, různě se tam poflakoval a přehraboval v písmových kasách, až mě napadlo, že bych ten starý sazební materiál mohl namáčet do asfaltového laku a obtiskovat na naprášené zinkové desky. Ty jsem následně leptal na dva nebo tři stavy v kyselině dusičné a přes houni obtiskoval na rozvrzané školní satinýrce na zvlhčené papíry. Z tohoto vlastně neplánovaného úsilí nakonec vzniklo několik lettristických akvatint, aniž bych tehdy byl vůbec tušil, že zakrátko se začnu písmem zabývat už vážněji. Byť z úplně jiného důvodu i úhlu — jako grafický designér.

Nemaje doma žádné vybavení, tisku jsem se pak nevěnoval a napnul energii jinam. Ale v poslední době jsem si stejně pohrával s myšlenkou, že bych na ty staré grafiky mohl nějak navázat a promítnout do nich zkušenost s designem a s písmem. A tak jsem se na jaře se přihlásil do kurzu sítotisku, který vypsala Akademie výtvarných umění. Jednak abych neshnil u počítače, ale i proto, že pracovat po letech najednou bez zadání a zcela svobodně jest opojné. Kupodivu se ta zdánlivě fádní serigrafie ideálně hodí pro mé stále jednodušší grafické kreace, často omezené jen na plochu, čáru a jednu nebo dvě barvy. Před první lekcí jsem si sedl k papíru a udělal přes noc padesát skic, které se staly základem tohoto cyklu, jehož tématem je zkoumání vztahu typografie a abstrakce. Kdyby se o týden později nezavřely všechny školy, možná bych na AVU tiskl dodnes. Takhle jsem ale vzal hotové filmy, nařezal papíry a nechal si pět grafik vytisknout profesionálně. Tady jsou.