Česká vlajka by potřebovala redesign a Petr Novague by potřeboval chladivý obklad

Lehce emotivní diskusi na Facebooku (kde taky jinde) vyvolal rozhovor s průmyslovým designérem Petrem „Novaque/Novague/Garrigue“ Novákem ve Forbesu. Může za to záměrně provokativní titulek, ve kterém se říká, že „česká vlajka by potřebovala redesign. Pomohl by pětiúhelník a svěží barvy“. Sebekriticky uznávám, že ta nebetyčná pitomost lehounce nadzvedla ze židle i mne, jinak světoznámého mistra zenu. Protože ale vím, že novináři nejsou než lovci sensací a pro čtenost udělají cokoliv, podíval jsem se pro jistotu do textu, abych Novákovi nekřivdil. Realita předčila má očekávání:

— Tak Česká vlajka taky není sexy, že jo…
— No ta by strašně chtěla redesign.

— Jak by se dala proměnit a je to vůbec možné?
— Podle mě má řadu chyb. Je udělaná narychlo, moc se v rozích potkávají hrany a tři linie. To nejde vyhrát. Je třeba s tím mírně hnout, posunout to, udělat takový malý pětiúhelník. A pak ty barvy chtějí posunout do jiného, svěžejšího odstínu, v současné podobě je vlajka trochu nudná a prázdná. Prostě old school.

Nehodlám se pouštět do spekulací, nakolik se Novákovy zubní kartáčky Spokar podobají produktové řadě firmy Curaprox, a nemíním se zde vyjadřovat ani k designu automobilů a žehliček, protože tomu opravdu nerozumím. Dovolím si ale stručně reagovat na „zajímavý názor“ velmistra dezénu na téma státní vlajky, protože grafickému designu se věnuji déle nežli problematice tvarování kuchyňských prkének.

Nemám tušení, kam chodil pan Novák do školy, ale možná by si mohl pár tříd nějaké vesnické umprumky preventivně zopakovat, aby pochopil, že debata o designu by měla obsahovat kromě dojmologie i elementární racio. Co věcného si asi tak máme odnést z postřehu, že se v rozích vlajky „moc potkávají hrany a tři linie“? Maximálně to, že autor výroku neumí do tří napočítat, protože v rozích české vlajky se potkávají maximálně linie dvě. A nebo: co má znamenat tvrzení, že vlajka je „udělaná narychlo“? Kdyby se vlajka navrhovala pět let nebo půl století, byla by tím automaticky lepší? A v čem přesně? A do třetice: proč navrhuje Novák namísto trojúhelníku pětiúhelník? Čeho tím asi tak docílí? A nebyla by lepší elipsa, šesticípá hvězda nebo srdíčko?

Já vím — tohle všechno jsou otázky jako z AZ-kvízu nebo ze zábavného odpoledne v ústavu pro choromyslné (pokud to náhodou není totéž). Ale myslím, že odhalují do nebe volající fatalitu blábolení a neznalosti průmyslového designéra, který své povědomí o grafickém designu čerpá z hollywoodské kinematografie či bůhvíodkud.

Není tak složité zjistit, že v roce 1919 se nad návrhy československé vlajky sešla takzvaná znaková komise, v níž zasedal kromě historiků i profesor František Kysela. A že mimo heraldika Jaroslava Kursy, domnělého autora vítězného návrhu, se práce zúčastnilo několik vynikajících výtvarníků, a to nikdo menší než František Kupka, Vojtěch Preissig nebo Vlastislav Hofman. Nejzajímavější, nejjednodušší a nejkrásnější řešení vlajky po mém soudu představil Jaroslav Benda. Ale obávám se, že jeho návrh by Novákovi přišel ještě nudnější než ten vítězný.

Podstatná je ovšem úplně jiná věc: Totiž že vlajka není dekorativní obrázek na zeď, podléhající módě a trendům. Má mít vlastní obsah, symboliku, barevnost, případně tradici. Každý designér, ať už dělá jízdní kola, nebo obaly na čalamádu a špendlíkový džem, by měl vědět, že kvalitní design se vždy dělá zevnitř. Na začátku je význam a smysl věci, a teprve z tohoto nutného (nudného?) základu následně vychází vnější vizuální podoba včetně barev — ne naopak. Redesignovat lze pochopitelně cokoliv, klidně i českou státní vlajku, ale je úplně irelevantní, jestli má autor v oblibě pětiúhelník, kosodélník, fialovou barvu, Barbaru Streisandovou nebo anální kolík.

Ačkoliv má pan Novák o grafickém designu krajně nedostatečné povědomí, paradoxně mu to nebrání laicky se vyjadřovat k „redesignu vlajky“, čímž nevědomky dokazuje existenci typického kognitivního zkreslení, známého jako Dunningův–Krugerův efekt. Kdyby byl v oboru vzdělán, jistě by věděl, že státní symboly pracují s historickou kontinuitou a že se de facto vyvinuly z heraldické tradice, a tak si s sebou nesou i některé historické relikty, jako je blason alias slovní popis znaku (erbu, vlajky), kam spadají také barvy.

V praxi potom logicky platí, že státní barvy (kterékoliv země) se popisují zejména slovně — bílá, červená, modrá, zelená, žlutá, černá a tak podobně. Slovní popis zároveň neříká nic o odstínu nebo „svěžích barvách“, jak si představuje kolega Novák. Je to mimo jiné z toho důvodu, že vlajku je někdy třeba zhotovit z vystřiženého pyžama, jindy sprejem nastříkat na zeď, potřetí někomu odvyprávět a počtvrté třeba uvést do zákonné normy. Jinými slovy: konkrétní odstín určuje technologie a povaha výsledné aplikace. Jistá vágnost definice je zde spíše výhodou, protože ústí v universalitu základních symbolů. Dnes v jednadvacátém století sice můžeme definovat barvy přesně, například odstínem Pantone, RGB, CMYK, RAL (a často je to i žádoucí), ale to má význam jen v některých případech. Bez obecného slovního popisu se stejně úplně neobejdeme.

Genialita nejlepších státních vlajek tkví právě v tom, že jsou naprosto triviální, jasně popsatelné, zapamatovatelné a reprodukovatelné. Dobrou vlajku dovede nakreslit ruka malého dítěte i pahýl obzvlášť nešikovného dřevorubce. Nadčasovost české vlajky je dána mimo jiné tím, že její podoba s klínem je málo zaměnitelná, neboť tento princip používá jen několik dalších zemí.

Nudný a prázdný je v prvé řadě ten poněkud banální Novákův rozhovor, méně už česká vlajka. Až se pan Novaque přestane zabývat redesignem svého nudného jména, může se pokusit formulovat výhrady k vlajce znovu, lépe a smysluplněji.