Opus je latinské označení pro dílo a opusové číslo je u řady umělců a řemeslníků pořadovým číslem jejich děl. Při tvorbě kolekce nových grafik, inspirovaných hudebními motivy, jsem poslouchal takřka nekonečnou řadu opusů Henryho Purcella, Johanna Sebastiana Bacha, Antonína Dvořáka či Heidi Janků. Do pádných gestických komposic se tak promítly nejen na první pohled zřejmé dozvuky tradiční evropské i arabské kaligrafie, ale hlavně rozmanité hudební prvky — rytmus, melodie, harmonie, intervaly, souzvuky i zámlky. V kontrastu ke starším serigrafiím opouštím přísné centrální uspořádání a vydávám se na výpravu k okrajům formátu i za jeho hranice. Druhou podstatnou změnou je zvětšení formátu na olbřímích 70×70 centimetrů, kvůli kterým si můj mistr tiskař musel „půjčit mašinu od kamaráda“. Zvýšili jsme také gramáž krémového papíru na 300 gramů na metr čtvereční, aby ty plachty něco vážily. Všechny grafiky jsou k disposici na www.book...

Absint s měkkým je tradiční vysokovoltážní průtahový destilát z aromatických bylin, který se — v rozporu se všeobecným míněním — nepije jen tak, nýbrž po kapkách zředěný vodou až do podoby osvěžujícího likéru. Musí se ovšem jednat o klasický absint vyrobený destilací bylinného macerátu, nikoli o českou náhražku, označovanou někdy poetickými názvy czechsint a crapsint. Ačkoli si popíjením tohoto bájného pitíčka asi nepřivodíte halucinace, jak se léta traduje, do krku klouže překvapivě dobře a dovede podstatně zpříjemnit nejeden večer v zakouřené putyce nebo mravně pokleslém šantánu, díky čemuž se proslavil najmě v obrazech devatenáctého a počátku dvacátého století, kde začasté figuroval v hlavní roli. Své pijáky absintu tak namalovali nejen Edouard Manet, Edgar Degas či Henri de Toulouse­‑Lautrec, ale také Paul Gauguin či Edvard Munch. Jejich kolegu Pabla Picassa téma cyklicky pronásledovalo již od Modrého období...

Dosud nejelegantnější série grafik, co jsem vytvořil, vám zaručeně načechrá čakry. Každý jeden kus jest láskyplně protlačen skrze síto skutečnými mistry černého a zlatého řemesla, co si po každé šichtě do voňavých fermeží labužnicky namáčejí chléb. Kromě tří přísně černokněžnických tisků nabízím i trojici nóbl zlatých motivů pro skutečné nóbl lidi. Sám ale i nadále zůstávám skromným hochem, věrným přeslavnému songu Ládi Křížka: ♫ Zlatej chlapec, to tedy já nejsem ♫ nemodlím se, na to vem jed! ♫
Všechny tisky jsou k disposici na www.book-design.eu/volna-grafika

Lehce emotivní diskusi na Facebooku (kde taky jinde) vyvolal rozhovor s průmyslovým designérem Petrem „Novaque/Novague/Garrigue“ Novákem ve Forbesu. Může za to záměrně provokativní titulek, ve kterém se říká, že „česká vlajka by potřebovala redesign. Pomohl by pětiúhelník a svěží barvy“. Sebekriticky uznávám, že ta nebetyčná pitomost lehounce nadzvedla ze židle i mne, jinak světoznámého mistra zenu. Protože ale vím, že novináři nejsou než lovci sensací a pro čtenost udělají cokoliv, podíval jsem se pro jistotu do textu, abych Novákovi nekřivdil. Realita předčila má očekávání: — Tak Česká vlajka taky není sexy, že jo… — No ta by strašně chtěla redesign. — Jak by se dala proměnit a je to vůbec možné? — Podle mě má řadu chyb. Je udělaná narychlo, moc se v rozích potkávají hrany a tři linie. To nejde vyhrát. Je třeba s tím mírně hnout, posunout to, udělat takový malý pětiúhelník. A pak ty barvy chtějí posunout do jiného, svěžejšího odstínu...

Vždycky se mi hnusila vulgární atletika se svým důrazem na výkon, rychlost a čas. V protikladu k atletice byla, je a bude gymnastika — disciplína estetiky, krásy a elegance, sport pro umění milovného diváka. Čtyři nové serigrafie, které jsem na podzim připravil, jsou inspirovány nejen klasickým kaligrafováním seříznutým brkem, ale i ladnými křivkami gymnastické stuhy — tu apartně protínající prostor, tu lascivně a v roztomilých elipsoidách kroužící kolem cvičence. Šum svistu! Znak, gesto, tah a svižný pohyb zápěstí — to jsou charakteristiky společné pro staleté skripty i pro efemérní skriptury kvapně vepsané do atmosphery. Kalos kai agathos!
Všechny grafiky k disposici na www.book-design.eu/volna-grafika

1 Přesčasto se umění kuchařské béře na váhu příliš lehkou. Nezřídka možno zvlášť na venkově slyšeti: „Vaření nejsou žádné kunsty!“ Kdož vaření jak náleží rozumějí, nikdy nebudou něco takového tvrditi. Těm pak, kdož přece myslí, že to nejsou žádné kunsty, dlužno odpověděti, že pro ty, kdož potom od nich ustrojené jídlo mají jísti, nastávají pravé kunsty, aby si jím ani chuť, ani zdraví nepokazili. 2 Tak pravila Marie B. Svobodová ve své Kuchařské škole vydané roku 1894 v tiskárně Františka Popelky v Jaroměři. Její devítisetstránkový opus, shrnující celoživotní poznatky o domácnosti a stravování, nebyl pouhým souborem receptů, ale v prvé řadě návodem pro šťastný život manželský, vycházejícím z fousatého poznání, že láska prochází žaludkem. A snad mne nebudete podezřívat z přehnaného sentimentu, když prohlásím, že je ta knížka v mnoha ohledech stále nepřekonaná, byť v ní nejsou žádné slinotvorné obrázky, a už vůbec ne fotografie...

„Kde jste? Proč netisknete?!“ napsala mi kdysi na počátku antropocénu učitelka grafických dílen Lída Cedidlová na kousek papírku a položila mi jej v atelieuru na stůl, když jsem zase s kolegy čerpal Na Křižovatce pivní inspiraci. Těmi vzkazy byla proslulá a využila každou příležitost, jak mi vzkázat, že moje pokusy o grafiky jsou marnotratné, prvoplánové či blbé. Paní Lída už je bohužel na Věčnosti, ale rád bych jí tam pokorně vzkázal, že mi to sice trvalo, ale už zase tisknu. Nejsem si vůbec jistý, co by mi na mé dílo dnes řekla, protože byla velkou romantičkou a svým obrazům a grafikám dávala názvy Má růžová křídla, Jde o jablko nebo Kdo v zlaté struny zahrát zná. A protože já jsem romantikem nepatrně menším, z pochopitelných důvodů jsme se ve svých výtvarných názorech poněkud míjeli. Snad by ale ocenila, že jsem se upřímně zastyděl a doháním teď všechny své resty. Těžko říct. K dostání na www.book-design.eu/volna...

Byl to, myslím, rok 2000 a já výjimečně nešel pít pivo a sledovat telenovely do hospody naproti škole. Neumím si to vysvětlit — snad jsem byl nemocný, možná mentálně postižený… ale nejspíše mi jen došlo kapesné. Z ateliéru jsem seběhl dolů před grafické dílny, různě se tam poflakoval a přehraboval v písmových kasách, až mě napadlo, že bych ten starý sazební materiál mohl namáčet do asfaltového laku a obtiskovat na naprášené zinkové desky. Ty jsem následně leptal na dva nebo tři stavy v kyselině dusičné a přes houni obtiskoval na rozvrzané školní satinýrce na zvlhčené papíry. Z tohoto vlastně neplánovaného úsilí nakonec vzniklo několik lettristických akvatint, aniž bych tehdy byl vůbec tušil, že zakrátko se začnu písmem zabývat už vážněji. Byť z úplně jiného důvodu i úhlu — jako grafický designér. Nemaje doma žádné vybavení, tisku jsem se pak nevěnoval a napnul energii jinam. Ale v poslední době jsem si stejně pohrával...