O Americe se vždycky mluvilo jako o zemi neomezených možností. Ale neomezené možnosti už stihly dorazit i do Evropy. Zatímco dříve existovala určitá institucionalizace vzdělávání, literatury nebo designu, internet maže veškeré podobné bariéry. Poznání dnes není koncentrováno v knihovně a jeho dostupnost není omezena otevírací dobou. To jen školy se evidentně nestihly (a snad ani nesnaží) na změnu adaptovat. Místo toho, aby učily pracovat s informacemi a rozpoznávat jejich hodnotu, stále svou energii plýtvají na memorování snadno dostupných dat, jejichž znalost pak testují prostřednictvím přežitých a úplně nesmyslných maturitních nebo státních zkoušek. Přestože všichni študáci i kantoři vědí, že nic se z hlavy nevykouří tak rychle jako ve stresu získané vědomosti. V době, kdy vyhledání odpovědi na většinu otázek trvá několik vteřin, ztrácí veškeré biflování jakýkoliv význam. Čím méně memorování je potřeba, tím větší smysl má...
Čím se dopoval Ladislav Sutnar
Je taková zvláštní kategorie knih o designu, ve kterých nejsou skoro žádné obrázky. Jedná se zpravidla o teoretické stati reflektující myšlenkové zázemí jejich autora. Většina lidí nad takovými knihami ohrnuje nos, protože je nebaví číst a protože veškeré své povědomí o designu získávají z instantních designérských blogů-katalogů. Není pak divu, že většina adeptů grafického designu nahrazuje studium a poznání intuicí. Jako by texty lidí, kteří zemřeli před pětatřiceti lety (a většinu toho napsali ještě o několik desetiletí dříve) byly zbytečnou přítěží, jež omezuje tvořivost. Do skupiny knížek spíše spoře vypravených obrázky spadají i Mental Vitamins Ladislava Sutnara, předního česko-amerického designéra (1897 Plzeň až 1976 New York). Publikace vyšla v roce 2011 péčí Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a nakladatelství Kant. Jedná se o trochu nesourodý soubor autorových časopiseckých článků, příručkových textů...
Knihy a typografie
Původní texty o typografii u nás až na čestné výjimky knižně nevycházejí. Ale není v tom žádné mystérium ani spiknutí; skutečnost bývá o mnoho prostší: Designéři ani typografové, malíři ani sochaři totiž neumějí psát, stejně jako spisovatelé zpravidla neumějí krasobruslit. A proto se každý pokus počítá. Knihomilci, jásejte. Do roka a do dne, dokonce přesně. Právě teď vychází má druhá autorská knížka — jako pětistý svazek nakladatelství Host. Je nazvaná prostě Knihy a typografie a na 224 stranách se zabývá zejména různými aspekty navrhování a sazby knih. Míra odbornosti sice značně kolísá, ale díky tomu si na své přijdou jak lidé, kteří mají o typografii povědomí minimální (nebo dokonce žádné), tak i designéři, pro které je design a typografie denním chlebem. Ačkoliv se text logicky zčásti překrývá s jinou odbornou literaturou, troufám si tvrdit, že dvě třetiny obsahu jsou zcela původní a neodvozené. Je to dáno především tím, že můj přístup...
Život s pseudonymem
Dobrý zvyk autorů a tiskařů — podepisovat se pod se pod svou práci — se datuje do prehistorie knihy. Papírenské závody opatřovaly své produkty charakteristickou průsvitkou, tiskárny umisťovaly už do prvotisků patnáctého století takzvaný signet, dekorativní grafickou nebo typografickou značku, která plnila stejnou identifikační funkci. Tam, kde nebyl tiskař znám, třeba proto, že se z knihy ztratila tiráž, označoval se latinsky jako Typographus ignotus neboli tiskař neznámý. Většinou se však autorství tají záměrně, a důvody, proč se do knih nepodepisovat, bývají dva: buď nepříznivá politická situace, nebo hrozící ostuda, spojená s lynčováním rozběsněným davem, který chce vrátit své vydřené peníze. Zatímco v nepřátelském režimu nás zamlčování autorství chrání před perzekucemi ze strany státu, v demokracii politické motivace k anonymitě odpadají. Ale i tak se někdy dobře zavedení autoři raději zřeknou svého pravého jména, když zatouží vydělat pár...
Ježíš proti počítači
Jmenuje se tak deska opavské rockové kapely a není z toho názvu úplně jasné, nakolik jsou severomoravští muzikanti sveřepí odpůrci přetechnizované hudby a nakolik mají jen smysl pro humor. Hrát rock je dnes trochu nemoderní, a tak je potřeba udělat si ze sebe občas legraci. Ale kupodivu má ten skoro už prehistorický hudební žánr stále dost příznivců — své o tom ví slovenská Tublatanka i německý powermetalový Helloween. Kdyby se člověk staral o to, co je moderní, asi by to v životě daleko nedopracoval. Být nemoderní chce čím dál tím větší odvahu a zatvrzelost — reklama a davová psychóza umí na lidstvu napáchat nevratné škody. Můžete se sice klanět iPadu, protože se po něm dá krásně patlat prstem, ale za rok budete mít nutkání vyměnit jej za novou verzi, která bude tenčí a rychlejší. Až za chvíli vyjde z módy, budete se stydět s ním vyjít mezi lidi. Leda že byste chtěli hrát na retro notu a budit pozornost. Život...
Jak se co dělá — knihy
Knihy vydává nakladatelství. Smyslem existence nakladatelství je produkovat tituly, které uživí redakci a externí spolupracovníky. To jsou kromě ředitelů (čím více, tím lépe) zejména redaktoři, grafici, sazeči, korektoři, marketingové oddělení a sekretariát. U extrémně malých nakladatelství tyto funkce zastává jedna osoba, v bohatých nakladatelstvích je jich i několik. V nakladatelství kromě stálých zaměstnanců najdete také různé imaginární postavy: patří mezi ně v prvé řadě tiskařský šotek (na kterého se s oblibou svádějí veškeré chyby sazečů a korektorů), ale především Náš čtenář. Přichází na řadu zpravidla tehdy, když dojdou všechny rozumné argumenty a diskuse s knižním úpravcem se ocitne v mrtvém bodě. Našeho čtenáře sice nikdy nikdo neviděl, ale v nakladatelství se na něj odvolává každý, kdo potřebuje prosadit svou. Říká se třeba „Náš čtenář by takovou úpravu nepochopil“ nebo „V knize nemohou být vakáty, protože Náš...
Za typografy zdravější a krásnější!
Při pohledu na vrcholnou produkci grafických velmocí je snadné propadnout pocitům trudomyslnosti a méněcennosti. Při pohledu na stav a úroveň našeho vysokého školství ještě o poznání snáze a rychleji. Faktem je, že české prostředí ovlivnilo dějiny světové typografie více technologicky než umělecky, protože špičkové výkony jsou u nás stále více individuálními výjimkami než normálním stavem. V Praze se narodil Alois Senefelder, vynálezce litografie. Světlotisk vynalezl Jakub Husník, hlubotisk Karel Klíč a ofset Kašpar Hermann. Z historie víme, že každý pokrok si žádá oběti, a tak i jejich vynálezy a zlepšení zpravidla doprovázely značné ztráty na zdraví i životech. Nebozí tiskaři se v minulosti potýkali s mnoha zdravotními neduhy, jako je podráždění sliznice nebezpečnými výpary, chronické nemoci hrtanu a průdušek, krční choroby, plochost nohou, křečové žíly, sklesnutí ledvin, střev, křeče svalstva, nechutenství...
In Bělpuch Veritas
Krátce před koncem roku si pravidelně dělávám typografickou radost. Nakoupím pár vypečených textových písem, aby bylo čím sázet nové knihy, napeču a nazdobím zlatavé typo perníčky, uvařím kastrůlek písmenkové polívky, vyčurám pé ef do černého sněhu za domem a zajdu si do města obstarat několik nechutně drahých knih. Zdá se, že nejsem jediný, kdo má v ten čas podobný nápad, protože v prosinci se do každého knihkupeckého krámku pravidelně nahrnou zástupy lidí, které tam člověk za celý rok nepotká. Uličky mezi regály vypadají těsnější než jindy, a člověk místo relaxační terapie v přívětivě poloprázdném obchůdku zažívá útrpnou hodinku uprostřed rozlíceného davu. Kdo pořád říká, že tištěná knížka je passé? Jestli si někdo myslí, že po svátečním kaprovi, salátu, koledách a rodinné hádce udělá omladině radost stažením nějaké umolousané empétrojky z iTunes, tak se šeredně plete. Takže máme třináctý, patnáctý nebo dvacátý prosinec, a nervózní...
Knižní magie, laciné triky a nakladatelské kejkle
Trh s informacemi nám v posledních letech povážlivě mutuje. Jak se tak přesouvá hromada vědění z papíru na obrazovku, začíná být zábavné pozorovat různé podoby nadšení nebo hysterie kolem avizovaného zániku klasického tištěného média. Na jedné straně plesají technokrati, vzrušení z toho, že si mohou na neergonomických čtečkách přečíst něco, co už v patnáctém století fungovalo a vypadalo o mnoho lépe než dnes. Na druhé straně barikády stojí zoufalí vydavatelé tisku, kteří sledují klesající prodeje svých titulů s vytřeštěnýma očima a se strachem o své důchody a ostatní sociální jistoty. Knižní nakladatel se v pudu sebezáchovy snaží zlevňovat výrobu a zvyšovat prodej, kde to jde. Používá k tomu různě sofistikované triky a reklamní kejkle (většinou neúčinné), redakci nazývá slzavým údolím a pije vodu z kohoutku, aby šel ostatním příkladem. V záchvatu inspirace si najme levného détépáka, se kterým pak...
Z papíru na displej a zase zpátky
Pořídil jsem si čtečku knih. Je levná, má rozměry asi jako menší paperback a prý se do ní vejde 1500 titulů. Teoreticky tak s sebou místo hromady knížek můžu nosit jen jedno zařízení o váze 240 gramů, kam natěsnám víc vědění, než jsem získal za posledních bezmála třicet let. Konec papírové knihy!, jásají technokrati, když se dočtou, že Amazon v USA prodal více elektronických knih než papírových s pevnou vazbou. Ale skutečnost bývá složitější než vize computerových vizionářů a strategie marketingových stratégů. Můj přístroj umí za minutku stáhnout knihu z internetu, uživatelsky nastavovat proklad, velikost i typ písma, vytvářet záložky, sdílet citace na sociálních sítích a prohlížet internet. Vydrží nabitý několik týdnů, protože používá technologii pasivního displeje, který (na rozdíl od počítačového monitoru nebo mobilního telefonu) nesvítí, neunavuje čtenáře a nekazí mu zrak. A elektronický inkoust se už skoro neliší od...