Dobrý zvyk autorů a tiskařů — podepisovat se pod se pod svou práci — se datuje do prehistorie knihy. Papírenské závody opatřovaly své produkty charakteristickou průsvitkou, tiskárny umisťovaly už do prvotisků patnáctého století takzvaný signet, dekorativní grafickou nebo typografickou značku, která plnila stejnou identifikační funkci. Tam, kde nebyl tiskař znám, třeba proto, že se z knihy ztratila tiráž, označoval se latinsky jako Typographus ignotus neboli tiskař neznámý.
Většinou se však autorství tají záměrně, a důvody, proč se do knih nepodepisovat, bývají dva: buď nepříznivá politická situace, nebo hrozící ostuda, spojená s lynčováním rozběsněným davem, který chce vrátit své vydřené peníze. Zatímco v nepřátelském režimu nás zamlčování autorství chrání před perzekucemi ze strany státu, v demokracii politické motivace k anonymitě odpadají. Ale i tak se někdy dobře zavedení autoři raději zřeknou svého pravého jména, když zatouží vydělat pár grošů navíc nezávaznými brakovými žánry, které mají větší čtenářský potenciál než tklivé umělecké dušezpyty. Za účelem kamufláže se proto vymyslela užitečná věc: krycí jméno neboli pseudonym.
Pseudonym může být víceméně náhodně zvolený, nebo naopak rafinovaný, vtipný, mnohovrstevnatý. Uplatní se dobře tam, kde by zveřejnění skutečného jména mohlo ohrozit autorův nezměrný majestát. Tehdy se dá dobře využít klasický anagram (Sláva Vláčku), uctivý aristonym (sir Venceslaw) nebo oduševnělý hieronym (svatý Václav). Bohaté možnosti nabízí opisný frazeonym (Ten, jenž cinká rolničkami), vývarníkům přijde vhod grafická značka čili grafonym (kosočtverec), ostatním zas hravý pseudogynym (Kikina) nebo takzvaný ironym: například osvědčený Vexator (Škůdce)…
Své vlastní jméno jsem do tiráže odmítl uvést jenom jednou. Ale pořád si vyčítám, že to nedělám častěji, protože se mi v portfoliu vytrvale kupí knížky, ke kterým mám tu nebo onu výhradu. Pomalu je odsouvám do zákrytu, do druhé řady polic, aby nebyly tolik na očích, kdyby někdo náhodou přišel. Komenský napsal, že Nejkrásnějším darem božím je vynález tiskových liter. Žil v té šťastné době, kdy ještě nemohl tušit, že největší pohromou knih bude vynález fotografie, největší zločin proti lidskosti a knižní grafice. Nynější knihkupecký trh sténá pod náporem nahezkaných fotografií, vyznačujících se vražednou doslovností i vytrvalou oblibou.
Je asi legitimní doprovodit knížku Oběšenec obrázkem oběšence (a správný marketér to tak má rád). Ale je to zároveň přístup, který spolehlivě zabije každé tajemství, odstup i nadsázku. Přesto se popisná fotografie stala základní artiklem většinové knižní úpravy, nezbytnou výbavou každého, kdo se chce na tomto poli uplatnit. Stačí si založit účet ve fotobance, a rázem můžete sekat knižní obálky jak Baťa cvičky, protože to nedá moc práce. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že grafický design má přinášet trochu víc, že má v zásobě mnohem silnější výtvarné prostředky než banální foto a parciální lak. Typografie, grafická stylizace, barva, materiál, to jsou základní prvky, díky kterým může být grafická úprava textu partnerem, ne pouhou ilustrací.
Největší prohry nastávají tehdy, když nadstandardní úpravu zařízne sám autor, protože se jí lekne. Zrovna se s jedním takovým potýkám. A přemýšlím, proč literáti, mající zvětšenou míru fantazie, jsou ve věci úpravy svých knížek tak konzervativní. Komunikace s nimi většinou končívá stejně, bojácnou sázkou na jistotu. Najít pěknou fotečku, osadit písmem zarovnaným na střed… Kéž by sami autoři časem pochopili, že sebevědomá literatura si zaslouží něco víc než fádní úpravu bez názoru. Pak se pod ni i já budu rád podepisovat.
Odpovím ti na otázku – protože se to tak nedělá… Pokaždé, když tuhle větu uslyším od zákazníka, tak se ocitám v náladě, ze které mne nevyvede ani velice pečlivé počítání do sta :-)
Můžu s naprostou slušností a pevnou vírou potvrdit to, že jsem záměrně nevyužil publikování svého jména v tiráži, a to hlavně z důvodů výše uvedených. To, že jsem se podílel na díle, které mi výrazem není blízke, vychází z mnoha aspektů a jedním z nejdůležitějších je motiv „uživení se“. Nebudu to rozepisovat, protože je asi každému jasné o co jde.
V současné době mě živí jeden nejmenovaný (!) nakladatelský dům a jsem rád, že svou účastí na úpravě knih můžu zalepit nutné pohledávky rodiny. Sám hledám způsob jak vkusně kombinovat svůj náhled na literární dílo či dílko spolu s utkvělou představou řídících představitelů nakladatelství a mých chlebodárců, která je pro mne dost často výsměchem mého usilovného snažení dosáhnout kvalitní úpravy knihy. Myslím si, že práce výtvarníka je i dosáhnout určité hrany, na které balancuje „prodejní“ kýč a výtvarná podstata knihy. Jde o jakési „nejmenší zlo“, které by vyhovovalo všem skupinám a zároveň by neuráželo. Je to velmi těžké hledání, protože balanc na hraně je opravdu nestály a vrtkavý a velmi rychle se můžete zřítit do nechtěné pózy, za kterou se záhy začnete v lepším případě dokonce i stydět.
Dnes jsem se byl podívat na veletrhu Svět knihy a bohužel jsem zjistil, že z této balanční hrany mnoho úpravců knih spadlo do neskutečně trapných hlubin a ani trampolína je nemůže vrátit zpět! Byl jsem však potěšen, že pořád existuje několik nakladatelů, kteří upravu knih ctí a je radost tyto knihy vlastnit. Takže jsem se stal majitelem několika kousků, na které se opravdu rád podívám. Velkým zpestřením byla návštěva stánku nakladatelství Host a tímto Vám chci poděkovat za Vaší práci. Jestli jste jen jednou nepoužil své jméno v tiráži, tak moc tleskám a přeji Vám mnoho tiráží se jménem Pecina. Svou práci děláte perfektně! Blahopřeji a ať se daří!
Díky, Jiří. :)
Já na veletrhy nechodím, protože si chci uchovat duševní zdraví. Průměrná česká produkce stojí za starou bačkoru, ale poslední léta se zvyšuje počet hezky upravených knih. Jsou v menšině, ale existují.
A tady jsem chtěl napsat, že v textu máte nějaké překlepy/přepisy… ;)