Knižní magie, laciné triky a nakladatelské kejkle

Trh s informacemi nám v posledních letech povážlivě mutuje. Jak se tak přesouvá hromada vědění z papíru na obrazovku, začíná být zábavné pozorovat různé podoby nadšení nebo hysterie kolem avizovaného zániku klasického tištěného média. Na jedné straně plesají technokrati, vzrušení z toho, že si mohou na neergonomických čtečkách přečíst něco, co už v patnáctém století fungovalo a vypadalo o mnoho lépe než dnes. Na druhé straně barikády stojí zoufalí vydavatelé tisku, kteří sledují klesající prodeje svých titulů s vytřeštěnýma očima a se strachem o své důchody a ostatní sociální jistoty. Knižní nakladatel se v pudu sebezáchovy snaží zlevňovat výrobu a zvyšovat prodej, kde to jde. Používá k tomu různě sofistikované triky a reklamní kejkle (většinou neúčinné), redakci nazývá slzavým údolím a pije vodu z kohoutku, aby šel ostatním příkladem. V záchvatu inspirace si najme levného détépáka, se kterým pak po večerech smolí knižní obálky a pochvaluje si, jak dobře jim to společně odsýpá.

Vyrábíte-li knihy, brzy zjistíte, že ušetřit se dá na materiálech, hlavně papíru. Proto se většinou používá speciální (čti levný) voluminézní papír, který má tu vlastnost, že se při stejné plošné hmotnosti vyznačuje větším objemem. Papíry s vysokým volumenem bývají krásně nadýchané a působí dojmem, že jsou lehké jako pírko, knížka na volumenu má až dvojnásobný objem než stejný titul na běžném ofsetovém papíru. Čtenář je rád, že za své peníze dostal pořádnou briketu, nakladatel je rád, že vůbec prodal, a všichni jsou šťastní a spokojení.

Horší je, že laciné volumeny mají řadu negativních vlastností. Na světle jsou barevně nestálé nebo výrazně práší. Nejméně příjemná pro čtenáře je jejich malá opacita (neprůsvitnost), způsobující prosvítání tisku na druhou stranu listu. Je to zřejmě nějaká vymoženost moderního papíru, že jeho výrobce rezignuje na jednu z nejdůležitějších polygrafických vlastností. Mám doma hromady starých knih — a i když řada z nich je vytištěná na nekvalitní dřevité a lámavé papíry, které časem silně zežloutly nebo se mi už rozpadají v rukou —, tak s průsvitností u nich problém nikdy nebývá.

Jenže ona je to nakonec asi správná volba, že většina knih se tiskne na špatný papír. Z nouze ctnost. Protože málokterý titul si kvalitní papír opravdu zaslouží. Docela se těším, až se jednou část produkce opravdu přesune z knihkupectví na internet nebo do čtečky; až si budu chodit do kamenného obchodu pro tituly, které na první pohled stvrdí oprávněnost své existence na papíře a v tisku.

Doprovodným jevem svobody a demokracie se staly knižní cetky, memoáry náctiletých fotbalistů s kýblem gelu na hlavě, kuchařky socpopových zpěváků a opotřebovaných hvězdiček, které by na svém knižním škváru rády vydělaly nějakou škváru navíc. Prodávají se docela dobře, občas i trhnou nějaké rekordy, ale mluví se o tom málo, protože Harry Potter ani Stieg Larsson nemají rádi konkurenci lunárních kalendářů. O poznání hůř se prodává kvalitní literatura krásná a odborná, která s TV celebritami svádí nerovný souboj. Ale musí to tak být, že ze skutečných hodnot světská sláva zpravidla neplyne. Někdo namítne, že to způsobil zlotřilý kapitalismus, poučení ale vědí, že už v římské císařské době se na laciném a špatném papyrusu vydávaly sbírky ještě neznámých básníků a že ještě v humanismu se považovalo za nečestné, aby spisovatel za svou práci dostával zaplaceno. A že první honoráře za tištěné knihy se objevily až v 16. století. A že tehdy za skutečně úspěšné platilo to dílo, které bylo hojně patištěno.