Když elitní ukrajinská sextremistka Anželina Diaš spáchala svými ňadry atentát na nebohého Miloše Zemana, bylo to nečekaně osvěžující zpestření poněkud mdlé kampaně, která toho kromě tradičních podpásovek a fake news ze strany vrchního kořaly & his melody boys nezvládla mnoho nabídnout. Ne že by snad snědá aktivistka do předvolebního boje vnesla nějaké úplně nové téma (to, že je Zeman Putinova coura, víme již dávno), ale originální, účinná a mediálně vděčná forma jejího protestu v našich končinách — bohužel — dosud nezdomácněla. To konstatuji s velkou lítostí, neboť veskrze chvalitebné mise Femen se od založení této teroristické skupiny v roce 2008 rozšířily po celém světě: kromě domácího Kyjeva třebas i do Vatikánu, Paříže nebo New Yorku. A svá zahraniční komanda mají dnes sextremistky také v Polsku, Německu, Itálii, Spojených státech či Kanadě. Hlavními tématy ňaderné války aktivistek z Femen jsou svoboda a ženská...
Největší fanoušek Miloše Zemana
Přátelé, snad o mně víte, že jsem věrným a oddaným příznivcem našeho pana presidenta ing. Miloše Zemana. Dlouho, pečlivě a oddaně jsem se věnoval diskusím s jeho mluvčím na Facebooku i Twitteru, jakož i četným debatám s přívrženci našeho nejúspěšnějšího politika a zároveň vrchního velitele ozbrojených sil. Mnoho hodin svého života jsem obětoval tvorbě zábavných koláží na téma milého pana mluvčího i našeho samojediného vůdce. Ale je to málo. Vím. Mohl jsem udělat víc. Chápu. Uznávám. Není pochybnosti o tom, že zdaleka největším fanouškem je můj vzácný kolega pan Pavel Kočiš, známý svou obrovskou sbírkou několika tisíc výstřižků s panem presidentem. Je to člověk, který panu Miloši Zemanovi zasvětil kus života a také celý svůj podkrovní pokojík. A Vy mi to možná nebudete to věřit, ale když mi Pavel zaslal svou fotografii s věnováním a autogramem, zažil jsem pravou a nefalšovanou radost. Děkuji! To ale není...
Benda, Brousil, První republika a Národní styl
Rychlost a povrchnost současné komunikace zdánlivě vyžaduje unifikovaná písma. Malé, poslušné dělníky anebo dokonalé stroje, jež pokorně přenášejí informaci a není na nich nic zajímavého k vidění. Pokud v novinách informujete o aktuálních kurzech měn anebo sázíte výsledky krajského župního přeboru, je to tak správně. Připusťme ale, že existují i takové případy, kdy potřebuje designér hovořit o vážných věcech, nebo dokonce v národním zájmu. To potom někdy raději sáhne po typu silném a sebevědomém, po písmu s charakterem, co dá každému vytištěnému slovu patřičnou váhu. Latinskou abecedu považujeme za danou a neměnnou. Z historie však víme, že to, co dnes chápeme jako definitivní a jednoznačně kodifikované, bylo mnohokrát zkoumáno a revidováno. Kromě vrcholné monumentální římské kapitály proto známe i poněkud neotesané nápisy řecké, ve starých unciálních rukopisech nalézáme bujné okrouhlé tvary...
Jó, typograf, ten tvrdej chleba má
Poslední Ádvojka (16/2017) se zázračně pochlapila — jestli se tedy vůbec kulturní revue může pochlapit, když je ženského rodu — a přinesla články na téma Knižní design. Chvalme Hospodina!, neboť je to téma stále zoufale neprobádané a trvale opomíjené. Ani si nevzpomínám, kdy naposled se v nějakém relevantním médiu knižní grafice a knižní typografii dostalo prostoru, tak už to asi bude hodně dávno, to jsem byl ještě… já nevím… tááákhle malinkej. Literární časopisy, které by se z povahy věci více než jiné měly pravidelně zabývat i výtvarným pojetím knih, v tomto ohledu selhávají, a tak je našinec odsouzen výhradně ke konsumaci nemnoha oborových periodik a blogů, jež mají de facto nulovou šanci oslovit i neodbornou veřejnost. Takže teď před sebou máme novou Ádvojku, která se okrajových žánrů nebojí, a tak si pozvala k rozhovoru klasika Františka Štorma, který je coby respondent zábavný a vděčný, a tak vcelku nehrozí...
Jazzová fantasmagorie roku 1975
Dnes kvapím z antikvariátu bohatší o unikátní příklad moderního grafického designu — odnesl jsem si totiž dvě desky z berlínského hudebního vydavatelství Amiga, proslulého především krásnou sérií Amiga Jazz. Ta byla ve svých nejslavnějších projevech v šedesátých až osmdesátých letech postavena na silné černobílé fotografii, neinvazivní typografii a také typickém oranžovém J umístěném do rohu desky. Řada nahrávek z Amigy je dostupná v nabídce našich antikvářů a patří mezi pěkné a dodnes velmi kultivované příklady grafické úpravy hudebních alb. Méně známá (a o to vzrušivější) je nevelká série tuším osmi stereofonních jazzových desek vydaných v Amize roku 1975. Designér Christoph Ehbets se v ní utrhl ze řetězu a přišel s nebývale moderním a sebevědomým typografickým pojetím, jaké možná nemá v jazzové historii obdoby. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že si vzal do parády takovou žánrovou klasiku, jakou...
Písmomalířsko-kaligraficko-aranžérská dílna s Petrou D.
Petra Dočekalová loni dostudovala atelier Tvorby písma a typografie na pražské Umprumce. Už v průběhu studií nakreslila a vydala vynikající digitální skript Monolina, a protože v tomto specifickém písmařském žánru našla zalíbení, zvolila si (tentokrát ovšem ručně) psaná písma a písmomalířství coby téma své diplomky. Nasbírala a proštudovala spoustu materiálu z Čechie, Slovenska i ze zahraniční, aby následně obhájila skvělou práci, která krom informací o oboru písmomalířském obsahuje též čtyři zbrusu nové autorské psací abecedy špičkové kvality, jež tímto ctěnému čtenářstvu vřele doporučuji. Nu a protože se Petra věnuje kromě práce v písmolijně Briefcase i písmomalířství (píše krásně a moderně na zdi a tabule v různých kavárnách a obchodech, čímž záslužně oživuje téměř zaniklé řemeslo), rozhodla se předat svou zkušenost i dalším; pořádá workshopy pro typografy, amatérské kaligrafy a jiné...
Typo pivo: vařit pivo je skvělý ♥
Touha chlemtat ve škole pivo je asi odvěká, společná všem generacím českého studentstva. A protože v typografickém atelieuru na pražském Umprumce dlí samí osvícení duchové, dostali vpravdě mimořádný nápad, že ze školy na půl roku udělají nefalšovaný pivovar! Kdo si myslí, že pivovarnická klausura se skládá z výlepu plakátů fejkových pivních lahví na zeď, ať se vrátí zpátky na LŠU v Horních Počernicích, protože seriosní vysokoškolské studium žádá od čerstvých adeptů pivní kultury mnohem víc než nalepení ušmudlané linorytové etikety na špatně omytou lahev Ostravaru. Čeho si na současném vedení Atelieru 305 (pánové Haloun, Brousil, Sidun) cením úplně nejvíce, to je důslednost, s jakou ke každému semestrálnímu zadání přistupují. Bez ohledu na to, zda se jedná o nápad vytvořit bestsellerová písma a prodávat je po tisících na MyFonts, o napsání, navržení, vysázení a vytištění vlastní publikace o písmu nebo založení minipivovaru, jde...
Aldo van Eyck a jeho železobetonová hřišťata
V rámci symposia k Bienále Brno vystoupily v sobotu ve Scale Denisa Kollarová a Anna van Lingen, aby představily svůj projekt Seventeen Playgrounds, věnovaný tvorbě architekta Aldo van Eycka, přesněji řečeno jeho dětským hřišťatům pro město Amsterdam. Van Eyckova tvorba očividně představuje jeden z úplně nejkrásnějších a nejčistších příkladů moderní městské architektury, jež zásadně a okamžitě pozitivně mění vzhled, fungování i atmosféru města. Vše začalo v roce 1947, kdy architekt navrhl své první amsterdamské hřiště, ale už brzy nato se jeho koncepce stala nesmírně populární mezi občany, kteří sami začali urgovat městskou reprezentaci, aby nechala zbudovat podobná hřiště i v jejich nejbližším okolí. Výsledkem pak bylo několik stovek unikátních míst určených pro děti (a jejich rodiče), výrazně promlouvající do života občanů a zároveň i ovlivňující jejich estetické vnímání. Důvodů popularity van Eyckova přístupu bylo...
Kniha je jako cédéčko
Soutěž o nejnádhernější české knihy roku sleduji už pěknou řádku let. Nejprve na výstavkách a v katalozích k přehlídce, později i na besídkách ve Strahovském klášteře či Letohrádku Hvězda, kde se předávají medaile vítězům. Letos navíc z pozice člena odborné poroty, do níž jsem byl Památníčkem národního písemnictví laskavě přizván. Díky tomu vím, že soutěž postupně prochází omlazovací kúrou a hledá svou novou podobu v době, která se vyznačuje všeobecným zkoumáním nových forem, jak prezentovat cosi tak děsně nemoderního a prehistorického, jako je médium tištěné knihy. Nově a jinak (snad i zábavně) Začalo to ohledáváním hranic tištěného katalogu vítězných prací, který má tradičně na starosti vítěz předchozího ročníku Nejkrásnější českých knih v kategorii Katalogy. Zuzana Lednická v roce 2006 obnažila vazbu knižního bloku, když jej nechala ve hřbetu prachsprostě přelepit knihařským gázem, uvnitř pak přetiskla strohé...
Smějící se bestie (s očima vypálenýma od monitoru)
Nemáme moře, tulipány, moderní architekturu ani jiné atrakce, kterými bychom se mohli ve světě chlubit. Veškeré pokusy o zvelebení naší země narážejí na omezený lidský potenciál a historicky podložená fakta o české povaze — jsme národ vyčuraných zlodějů a většina lidí nedohlédne za roh svého paneláku či za svou příští výplatu. Základními vývozními artikly naší země jsou pivo, hokej a modelky, ale umíme s tím docela dobře žít a umíme si z toho občas udělat srandu. Za posledních sto let jsme se jako národ nijak významně nepodíleli na běhu světa. A pokud ano, pak prostřednictvím několika solitérů, kteří byli dost zarputilí na to, aby se vymanili z průměrnosti. V literatuře už dlouho neznamenáme nic, ve výtvarném umění jakbysmet, přiživujeme se na ostatních a doprovázíme to rozjíveným bestiálním šklebem. Jestli dnes Česko má nějaký význam, pak jedině v oborech, které jsou natolik okrajové, že je většina společnosti...