Nemáme moře, tulipány, moderní architekturu ani jiné atrakce, kterými bychom se mohli ve světě chlubit. Veškeré pokusy o zvelebení naší země narážejí na omezený lidský potenciál a historicky podložená fakta o české povaze — jsme národ vyčuraných zlodějů a většina lidí nedohlédne za roh svého paneláku či za svou příští výplatu. Základními vývozními artikly naší země jsou pivo, hokej a modelky, ale umíme s tím docela dobře žít a umíme si z toho občas udělat srandu. Za posledních sto let jsme se jako národ nijak významně nepodíleli na běhu světa. A pokud ano, pak prostřednictvím několika solitérů, kteří byli dost zarputilí na to, aby se vymanili z průměrnosti. V literatuře už dlouho neznamenáme nic, ve výtvarném umění jakbysmet, přiživujeme se na ostatních a doprovázíme to rozjíveným bestiálním šklebem. Jestli dnes Česko má nějaký význam, pak jedině v oborech, které jsou natolik okrajové, že je většina společnosti vůbec nevnímá. A takovou charakteristiku dokonale splňuje tvorba písma — obor, o jehož existenci většina populace nemá nejmenší tušení, ale dosáhli jsme v něm mimořádných úspěchů.
Ani já jsem do svých patnácti slovo typografie neznal. Měl bych snad? V druhé půlce devadesátých let jsem chodil na uherskohradišťskou umprumku. Na dějiny umění, propagrační grafiku a do klubu čichačů toluenu a konzumentů Alpy. Pivo se pilo ze zavařovaček, většina plakátů se pořád ještě zhotovovala ručně, takže velké nápisy jsme kreslili podle malštoku a malé obtiskovali z Propisotu. Byly nám sice k dispozici jakési dýchavičné počítače, ale když už se z našich nepoužitelných dat podařilo vytisknout něco jako plakát, byla to spíš náhoda než důkaz našich schopností. Dnes už bych nám za tu amatérskou grafiku plnou základních chyb nejraději urazil ruce. Pracovali jsme s nekvalitními fonty dodávanými ke grafickým programům a k operačnímu systému. Neměly většinou kerning, kapitálky, ani pravé kursivy, nakonec i českou diakritiku obsahovalo jenom pár písem z těch několika stovek dostupných. Ale bylo to o trochu lepší než drátem do oka. Pak konečně přišla spása, to když začala hromadně kolovat cédéčka s kradenými fonty, neboť kupovat písma tehdy nikoho nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Česká republika byla normální klondajk a na Dušína si už nikdo hrát nechtěl.
Stejně jsem raději než k počítačům chodil dolů do dílny leptat kovy a fetovat ředidla. Když člověk zůstal v dílně až do večera, nikdo tam nepřekážel a dalo se pořádně pracovat. Tiskl jsem zrnkové lepty na satinýrce a lina na starém knihtiskovém stroji, jiní litografie a později síto. Měl jsem rád svoji umaštěnou zástěru a tiskové stroje a řezačky a leštičky a brusnou pastu, litografické kameny jsme používali na roztírání barev a támhle v rohu byla postavená hezká Bostonka. Ten největší poklad byl ale na chodbě před dílnou — těžké staré kasy s písmovým materiálem. Pod vlivem Vladimírka a jiných explosionalistických prožitků jsem začal tisknout hlubotisky plné zmaru, z desek zraňovaných kladivem či pilníkem, ze zinkových tabulí počmáraných jehlou. Internet tehdy teprve začínal, takže tam to ještě nebylo, ale v kterési knížce jsem objevil lettristické koláže a plastiky Eduarda Ovčáčka. Kolářovy práce už jsem samozřejmě znal, zapůsobil na mě i Antoni Tàpies, Jean Dubuffet a v knihovně jsem náhodou narazil na všechny tři Hlavsovy Typographie. Vše se pak propojilo dohromady v akvatintách využívajících písmový materiál z těch kas, aby nakonec vznikla série čistě lettristických grafik, rozvíjená asi dva roky, prakticky až do absolutoria.
O designu jsem samozřejmě nevěděl zhola nic, v podstatě mě míjel, a písmo jsem chápal jenom jako soubor vizuálně přitažlivých tvarů, které člověk může různě znásilňovat, když má zrovna chuť. Jakmile ovšem vyschly zdroje z letních brigád v prasečáku a bylo najednou jasné, že bez práce se univerzita utáhnout nedá, rychle jsem ze svého ignorantství vystřízlivěl. Byla to éra prvního zaměstnání v grafickém studiu a léta úplně nových slov. Interpunkce, diakritika, účaří. Inicála, praporek, akcidence. Indexy. Brzy se ukázalo, že existuje cosi jako sazba, že práce s textem má svoje zažitá pravidla a že člověk nesmí být úplné prase, když se chce designem seriosně živit. Nakoupil a přečetl jsem jsem skoro všechnu dostupnou oborovou literaturu českou i zahraniční, počínaje Blažkem/Kočičkou přes kanonického Muziku, Hlavsu, Bringhursta, Kapra, Rudera, Hochuliho i další. Zamiloval jsem si písma i texty Františka Štorma, s nadšením zaregistroval tehdy začínajícího Tomáše Brousila, stejně jako některé spíše sváteční písmaře (Najbrt, Pistora), autory „nové“ typografie (Peško) a excelentní časopisy (Raut, Živel, Deleatur). V nezvyklé euforii, která následovala, jsem za necelý týden napsal a zveřejnil na webu typografickou příručku pro nejširší veřejnost, na niž potom v roce 2005 navázal i blog, inspirovaný potřebou pružně reagovat na okolní dění. Jak vidíte, ten blog kupodivu funguje ještě dnes po deseti letech, třebaže už na něj přispívám jenom sporadicky.
Jak si tady teď vylévám srdce a zamačkávám nostalgickou slzu, napadá mne, že jeden z nejlepších nápadů, co jsem kdy měl, bylo vlísat se do přízně redaktorů revue Typo — časopisu, který jsem odjakživa upřímně uznával. A v redakci byli tak hodní (nebo naivní), že mi dovolili na stránkách Typa rozvíjet vlastní pochybné teorie o typografii, tvorbě písma i knižní grafice. Nevědomky mě tím přinutili víc studovat a víc přemýšlet nad tím, co a kde plácnu. Hlavně díky nim už teď nemám potřebu psát do každého textu řiť jen proto, abych byl zajímavý; v podstatě mě přinutili dospět, jakkoliv depresivně to možná zní. Rok 2010 byl ten, kdy jsem si dovolil naposled ulítnout a vydal autorskou sbírku poezie, až po okraj přeplněnou kosočtverci a análními průduchy. Od té doby už ale sekám latinu, poctivě dělám pěkné knížky, klaním se uctivě zasloužilým profesorům a závidím všem hezčím, schopnějším a úspěšnějším grafikům, typografům i písmařům, které kolem sebe potkávám. A že jich je!
Koho zajímá, co se u nás za dvacet let od roku 1990 v oblasti tvorby písma vytvořilo, neměl by minout epesní dvojjazyčnou publikaci Typo 9010, kterou dohromady poskládali Tomáš Brousil, Petra Dočekalová, Radek Sidun a Zuzana Lednická. Obsahuje na čtyři sta písem od více než stovky autorů a pěkně souhrnně představuje moderní českou písmařinu. Víc toho najdete na webu Typo9010.cz, kde se dá knížka objednat.
Martine, škoda, že nepíšete častěji, tak jako dřív.
Proč se nedají psát komentáře k některým opravdu starým článkům zde?
Zkusím se polepšit, Karle, slibuji. U některých starých článků jsem patrně komentáře vypnul v době, kdy jsem se potýkal s větším množstvím komentářového spamu.
To je dobrý závazek – díky. :)
Chtěl jsem se Vás na něco zeptat pod článkem Dekonstrukce umění, destrukce designu. A protože nemůžu tam, s dovolením to napíšu sem. Vy to určitě když tak třeba odstraníte.
Zajímalo mě, jestli jste od té doby, co jste článek napsal, nějak změnil názor. Přece jen se některé okolnosti změnily – přesídlil jste do Prahy, navázal jste kontakty s lidmi z pražské UMPRUM a možná se za těch několik let nějak změnil i grafický design. Co si myslíte dnes?
Karle, vzhledem k tomu, že ten inkriminovaný text jsem psal před deseti lety, logicky jsem nějakým vnitřním vývojem prošel. Například dělám trochu jinou grafiku a také jsem mnohem, mnohem tolerantnější k tomu, co dělají ostatní, i když se mi to třeba ani trošku nelíbí. Pořád ještě si myslím, že chaos není design, že je to antiteze designu. Ale jsem pro to, ať si každý navrhuje, co uzná za vhodné, zvlášť když se to klientům líbí a třeba za to i platí. :)
Martine, děkuji za odpověď. Kdysi jsem ten Váš zmíněný článek nečetl, ale narazil jsme na něj až letos a musím říct, že bych se pod něj klidně podepsal. Přijde mi, že tato problematika oboru je stále aktuální.