Kdo si počká, ten se dočká. Já si počkal čtyři měsíce, ale nakonec mi ty Rychlé šípy v knihařství Rak opravdu svázali. A hezky — do poloplátěné vazby se slepou ražbou, pro kterou jsem si překreslil a trochu vyladil logo Rychlých šípů i jejich ikonickou vlajku. Jde o tři sešity, které vyšly jako první souborné vydání všech šípáckých příběhů v letech 69—71 v ostravském nakladatelství Puls. A je to myslím úplně stejné vydání, které jsem našel jako malý kluk svázané v dědově knihovně a nad kterým jsem pak trávíval prázdniny. Jistěže, taky mám to vydání z Olympie, co vyšlo po revoluci na křídovém papíře, ale už to prostě nebylo ono — starým sešitům na kyselém žlutém volumenu se vyrovnat nemohlo. V tom vydání z Pulsu jsou navíc některé později upravené kresby, které na přání Jaroslava Foglara nakreslil Fischer po válce. Krom toho, že jsou výtvarně vyspělejší, obsahují příběhy také některé menší zásahy do textů. Jen...
Kterak jsem šel ven a dostal tam řádný pojeb
Na křesty a autorská čtení moc nechodím, vlastně takřka vůbec. Výjimečně zajdu morálně podpořit některého autora, pro kterého jsem pracoval, ale jenom tehdy, když je kniha dobrá a když se za svou práci nestydím. Většinou někde v koutě vypiju litr nebo dva vína, abych nemusel s nikým mluvit, a jdu zas domů. Takhle jsem zašel nedávno na čtení Honzy Němce, který napsal príma knížku o Drtikolovi, no a teď pro změnu na křest Spouště Sáry Vybíralové — konal se dole v kavárně Veletržáku. Sára napsala skvělé, literárně vyzrálé povídky, ke knížce mi ale moc neseděla anotace. Text jsem četl a vnímal jinak a z těch vícevrstevnatých povídek jsem si pro grafiku vybral jeden obraz, který mě při čtení praštil do očí — trochu lascivní Sára, která v psaní nejde pro nějakého toho šulínka nebo přisprostlé péčko daleko, své muže neustále dráždí rudou rtěnkou, jemnými náznaky i okatě vyzývavými pohledy. Tak proto kosočtverec...
Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího koláře
Včera skončila v Galerii Smečky druhá výstava (vedle té v Museu Kampa), konaná u příležitosti stého výročí narození Jiřího Koláře. Jmenovala se Tanec v ruinách, stála deset korun a představila nedávno nalezené práce z Kolářova raného tvůrčího období. K výstavě vyšel katalog (poprvé jsem ho zahlédl ve formě makulatur v tiskárně Libertas/Indigoprint), upravený Petrem Bosákem a Robertem Jansou. Reklama říká, že koncepce knihy je nekonvenční, ale na první pohled publikace vypadá jako úplně normální katalog ve vazbě V2 nebo V4. Teprve při bližším prozkoumání se ukáže, v čem ta nekonvenční koncepce má spočívat, a jsou to konkrétně tyto dvě věci: 1) Použití různých druhů papíru pro knižní blok 2) Použití různých formátů papírů Střídání papírů mám rád a zde hezky podtrhuje ten kolážový princip tvorby. Druhá věc mě víc štve než těší, protože výsledkem je knížka, ve které se špatně listuje. Zatímco nahoře a dole je klasicky...
Kozel zahradníkem, prase typografem. Jak zdevastovat školní písmo
Letos se nám v oblasti školního písma pro děti nebývale urodilo. Máme se radovat? Začalo to nedávno zprávou, že nakladatelství Fraus vydává učebnice s písmem Comenia Script A, které je svým názvem i vzhledem až nebezpečně podobné psacímu písmu Comenia Script autorky Radany Lencové. Jak k tomu písmu Fraus přišel? Studiem kaligrafie? Napodobováním písma jiného autora? Ani to, ani ono. Když se před několika lety u Františka Štorma prodávala digitální verze Comenia Scriptu, ve Frausu si koupili licenci a nyní tím stejným písmem sázejí své učebnice. Písmem Radany Lencové konkurují písmu Radany Lencové. S tím rozdílem, že jejich didaktické pomůcky jsou o desetikoruny levnější a našinec, jak známo, rád ušetří. Jaký je mezi oběma písmy rozdíl? Vlastně dost podstatný. Zatímco Comenia Script A byla původní verze školního písma, vzniklá z doktorské práce R. Lencové, aktuální verze je zdokonalená, přepracovaná, vychází z letitého...
Briefcase, nová česká písmolijna
S novými písmy a písmolijnami se nám teď v Československu roztrhl ten příslovečný pytlík. A je to dobře — z navrhování písma se konečně stává úplně běžná věc, asi jako z navrhování log, knížek, plakátů, elpíček nebo obalů na sušenky. Studenti středních a vysokých škol, stejně jako stařešinové grafického designu, teď místo u piva a Startek vysedávají u papírů, Fontlabů či Glyphsů… a produkují pěknou hromadu originálních, často i prudce použitelných písem. Srdce našince plesá, pořád je z čeho vybírat! Mezi nové projekty patří Briefcase Tomáše Brousila a Radka Siduna. On ten projekt vlastně není až tak úplně nový, protože se na něm pracuje minimálně rok a půl, ale teprve teď se písmolijna oficiálně otevřela světu krásným typovečírkem ve Veletržáku, který byl zajímavý nejen tím, že se na něm objevili skoro všichni naši typografičtí bohové, ale i tím, že se na něm rozkradlo úplně vše, počínaje taškami...
Type O Negative — October Rust
Zvukový bonbónek pro vaše uši. Jestli mě paměť nešálí, byla těmito slovy nadepsaná recenze na desku October Rust od brooklynských Type O Negative, publikovaná někdy v roce 1996 v jakémsi rockovém časopise, nejspíš asi ve Sparku. Pak jsem viděl v televizi videoklip My girlfriend’s girlfriend, a to v nezapomenutelném hudebním pořadu Eso, moderovaném afektovanou Terezou „Čágobelo“ Pergnerovou. Muselo to být ještě v době, kdy brala jen piko, ještě chvíli před tím, než nafotila lechtivé fotky pro erotický magazín a těžce vydělané miliony pak rychle projela v heroinu. Vzpomínám si, že klip mě tehdy moc nebavil, přestože v něm byly psychedelické barvy a docela pěkné lesby, a muzika mi přišla primitivní a vcelku bezduchá. Kdybych jen tušil! Až teprve o rok nebo o dva později se ke mně dostalo celé album v iksté kopii na audiokazetě. A byl jsem lapen, téměř okamžitě a v podstatě navždy. Těžká...
Typografická značka pro Adama
V pondělí se na mě obrátil Adam Schorcht, kolega z dýmkařského klubu a majitel nejkrásnějšího pěstěného kníru široko daleko, že jede v sobotu někam do zahraničí na soutěž nebo veletrh a chce tam prodávat pár dýmek, které vyrobil. Prý k tomu potřebuje nějaké logo se svým jménem, značku, raznici, potisk na pytlík a tak. Já už v posledních letech prakticky žádná loga, značky ani vizuální styly nedělám. Zoufale mě nebaví vysvětlovat lidem, proč by měli zaplatit padesát nebo pět set tisíc za logo a vizuální styl, který často fakt nepotřebují, ale masáž markeťáků a grafiků je pořád přesvědčuje o opaku. Pro živnostníka jsou to obrovské náklady a po pravdě řečeno ani lecjaká menší firma není ochotná zaplatit za značku to, co bez mrknutí oka vysolí v obchodu s elektronikou za jeden nebo dva počítače. Stejně jim nakonec stačí dobré písmo, materiál, dobře zvolené barvy. Nepsal jsem to už někam? Nejspíš ano, ale některé věci je...
Typografické tetování
Ještě než definitivně seknu s designem, chtěl jsem udělat poslední větší projekt — typografické tetování. Tady je. A abych nemusel odpovídat pořád dokola na stejné otázky, doplňuji pár informací. Je to docela paradox, ale jediná velká kultura, u níž byla tradice dlouhodobě přetržená, je právě ta evropská. Křesťanství zdobení těla neuznávalo, ba dokonce odsuzovalo, takže poslední bezmála dva tisíce let jsme měli utrum. Výjimku tvořili námořníci, kteří si ze svých cest přiváželi kromě peněz a kořisti i různá tetování, a postupně tak tento vlastně už starodávný fenomén přivedli zpět k životu. Všude jinde na planetě se ale vydatně tetovalo: v Japonsku, Indonésii, Africe, Oceánii, na Tahiti, dokonce i mezi Eskymáky. Důvody byly spíš náboženské a rituální než dekorativní — tetování chránilo před zlými duchy, dodávalo odvahu, symbolizovalo odolnost vůči fyzické bolesti a udržovalo silnou lokální tradici. To všechno se v západní...
Nové písmo ze Suitcase: Ladislav
V roce 2003 došlo k významné události pro (nejen) český grafický design: široké veřejnosti bylo představeno dílo Ladislava Sutnara, jednoho z nejvlivnějších českých grafických designérů vůbec. Stalo se tak prostřednictvím velké retrospektivní výstavy v Jízdárně Pražského hradu a také díky rozsáhlé monografické publikaci, vydané v témže roce pod názvem Ladislav Sutnar — Praha — New York — Design in Action. Kromě toho, že editorka Iva Janáková uspořádala množství materiálu z mnoha oblastí, kterým se Sutnar věnoval (knihy, vizuální styl, hračky, malba), měli jsme možnost seznámit se i se Sutnarovými příspěvky k designu písma. Ty sice nikdy v jeho tvorbě nehrály hlavní roli, přesto se jednalo o důležitou součást jeho práce na vizuálních stylech a orientačních systémech. Mimo to odrážely základní principy jeho myšlení a specifickým způsobem rozvíjely odkaz avantgardní typografie, zejména geometricky konstruovaných grotesků...
El pé platně
Stihl jsem sice ještě oposlouchat pár nahrávek z kotoučového magnetofonu, ale celé moje dětství na přelomu osdesátek a devadesátek mě provázely staré audiokazety. Nejprve pochybné černé kopie dovezené z polské burzy za padesát ká čé, později regulérní nahrávky z českých obchodů za dvě sta padesát. Na děšivých kazeťácích za pár stovek bylo úplně jedno, co přehráváte, vždycky to nakonec hrálo strašlivě. Pokud jste ovšem neměli pátou nebo šestou kopii Guns N’ Roses, ta hrála ještě o pořádnej kus hůř. Ostatně přestávkové šmelení s kazetami, to byla vedle čáry a hokeje na lavici jedna z hlavních kratochvílí jinak trudných let na základní škole. Někdy tak kolem roku 1995 se u nás začaly hromadně nakupovat kompaktní disky, jenže při cenách kolem pěti set padesáti Kč za zahraniční album to byla absurdní investice, nahrávající pažravým producentům. Už po roce 2000 rozšiřovali své kolekce CD jen staří fotrové, my ostatní jsme kvapně přešli...