Knižní nakladatel je bytost bezelstná, nadmíru křehká, při neopatrném zacházení hrozí roztříštit se až na samotnou molekulární podstatu. Upřímně se vyděsí při pohledu na čistě typografickou obálku. Na čele mu vyvstávají krůpěje ledového potu už jen při zmínce o netradičním technickém řešení. Tři Otčenáše odříká pokaždé, když se paginace přesune ze spodního okraje sazby na kterékoliv jiné místo dvojstránky. Z každé nepotištěné stránky dostává černý kašel, psotník či svědivou vyrážku. Čistým protikladem je mu typograf — rebel, podvratný živel a liška podšitá. Za svou práci bere nehorázné peníze, proto má neomezené množství času vymýšlet nespočet anarchistických aktivit, kterými nebohého nakladatele vytrvale a se zvrácenou rozkoší deprimuje. Donekonečna navrhuje nudné knižní obálky, které ani zdaleka nenaplňují spotřební podstatu upravovaného zboží, plýtvá místem, po nocích spisuje výhružné e-maily a odmítá přijmout dobře míněné...
Bible21 aneb O písmu v Písmu
„Nová“ Bible je titulem, na jakém se poštěstí pracovat jen jednou za život. Pokud hlavním smyslem nového překladu bylo přiblížit staré náboženské texty současnému čtenáři, lze předpokládat, že ani ve věci úpravy nebudou autoři lpět na historizujícím přístupu a odhodlají se k volnějšímu typografickému pojetí. Tato veskrze logická úvaha ovšem naráží na jeden zásadní paradox: nejlépe upravené knihy jsou totiž ty z úsvitu tištěné typografie — první Gutenbergovy bible z patnáctého století. Všechny pozdější knihy už nenávratně slevují z dřívějších nároků — velkých knižních formátů, luxusní výpravy i pečlivosti technického zpracování. Přijmeme-li tuto skutečnost jako užitečné varování, že na starého dobrého Gutenberga se nesahá, docházíme nutně k osvobozujícímu poznání, že kniha v jednadvacátém století není o mnoho víc než kromobyčejným produktem denní potřeby. Jako časopis, telefon nebo počítač připojený k internetu. A výtvarné...
Válka s šoky
S čítankovými autory je potíž. Čtenář doživotně zmátořený povinnou školní docházkou je k nim skoro ze zásady shovívavý, protože tomu, co je prověřeno léty a posvěceno hlavami pomazanými, se povětšinou neodvažuje vzdorovat. Neboť člověk je tvor veskrze mdlého rozumu, dobře přizpůsobivý, kritického smýšlení se mu dostává jen zřídka a pomálu. A proto kolikrát čte i v dospělosti opakovaně to, co mu bylo v mládí hezky naordinováno, a vydavatelé klasiky si spokojeně mnou paže, jak jim ti Remarqueové, Hemingwayové, Škvorečtí a Hrabalové, Nerudové, Seifertové a jim podobní mizí pod rukama. Našinec by si mohl myslet, že si nakladatelé dobře prodejné autory budou hýčkat a jejich knihám dopřejí patřičnou redakční péči, kvalitní materiály a nejlepší možné úpravce za to, že jim tyto takzvané držáky vytrvale přinášejí zisk. Chyba! Náhodné (tím osudovější) setkání s hromádkou aktuálních vydání děl Karla Čapka ve mně vzbudilo upřímný...
Oldskůlový dochtor Faust
Pokud jde o šibalské knižní nakladatele i knihkupce, k nezpochybnitelným sázkám na jisotu patří cyklické vydávání svazků, které již prověřil čas, a patří tedy do nepříliš pružné množiny knih tvořící „povinnou četbu“ — bez ohledu na to, zda ona povinnost je vynucena školními osnovami, nebo jen prostým společenským tlakem. Mechanismus, podle kterého se z některých literárních děl stanou stálice čtenářského a teoretického zájmu, zatímco jiné, mnohdy stejně kvalitní, zapadnou, mi znám není. Goetheho Faust se každopádně řadí mezi největší hvězdy knižního nebe a jeho grafická úprava jistě patří k zakázkám, kterých si každý typograf považuje a podvědomě je řadí do profesní kolonky nadepsané štítkem „prestižní“. Péčí nakladatelství Academia vyšel na konci minulého roku Faust bohatě vypravený. Grafickou úpravu, sazbu i četné ilustrace zhotovil Pavel Rút a je nade všechnu pochybnost, že se úkolu zhostil s absolutním nasazením. Svazek...
Mirek Daneš, Baba Himhi a Zelená příšera
Poslední měsíce při práci nejraději poslouchám rozhlasové hry a čtené knihy. Metodou pokus-omyl jsem postupně zjistlil, že zdaleka nejstravitelnější je nenáročná, dějová literatura. Že napínavý Jules Verne obstojí při práci na grafické úpravě lépe než Milan Kundera a že navrhování plakátů je sice možné zpříjemnit si některým Kafkovým románem, ale ještě lépe jde od ruky s chlapeckými knihami Jaroslava Foglara. Díky tomuto zjištění jsem nejenže překonal některé náročné zakázky, ale také si tím hezky osvěžil dobu před patnácti lety, kdy jsem trávíval takřka celé prázdniny s nosem zabořeným ve všem, co Jestřáb napsal. Když na začátku devadesátých let začala vycházet nová vydání Foglarových knih, nechávala mě úplně chladným — opakovaně jsem se vracel k vydáním o třicet let starším. V šedesátých letech vyšla v Olympii pěkná vázaná knížka Pod junáckou vlajkou i sequel Devadesátka pokračuje, obě s báječnými ilustracemi Bohumila...