Poslední měsíce při práci nejraději poslouchám rozhlasové hry a čtené knihy. Metodou pokus-omyl jsem postupně zjistlil, že zdaleka nejstravitelnější je nenáročná, dějová literatura. Že napínavý Jules Verne obstojí při práci na grafické úpravě lépe než Milan Kundera a že navrhování plakátů je sice možné zpříjemnit si některým Kafkovým románem, ale ještě lépe jde od ruky s chlapeckými knihami Jaroslava Foglara. Díky tomuto zjištění jsem nejenže překonal některé náročné zakázky, ale také si tím hezky osvěžil dobu před patnácti lety, kdy jsem trávíval takřka celé prázdniny s nosem zabořeným ve všem, co Jestřáb napsal.
Když na začátku devadesátých let začala vycházet nová vydání Foglarových knih, nechávala mě úplně chladným — opakovaně jsem se vracel k vydáním o třicet let starším. V šedesátých letech vyšla v Olympii pěkná vázaná knížka Pod junáckou vlajkou i sequel Devadesátka pokračuje, obě s báječnými ilustracemi Bohumila Konečného. Nová vydání sebraných spisů v Olympii ilustroval zčásti Marko Čermák, který mě aktivně štval už jako ilustrátor, který nahradil Dr. Fischera v rychlošípáckých komixech. Dnes mi Čermákovy Šípy nejvíce připomínají mladé svazáky na chmelové brigádě, někdy mám chuť domalovat jim pionýrské šátky svázané krabičkou od zápalek. Zatímco Fischer dosáhl v posledních příbězích Rychlých šípů maximálně rozvolněného výrazu, od začátku toporné Čermákovy figury se v devadesátých letech rozmělnily do stále stejných typů s bujarými kšticemi. Helena Zmatlíková pro dospívající chlapce. Podobný osud potkal i jiné (kultovní) dětské autory. Nespočetněkrát jsem četl trojdílné vydání Vinnetoua z roku 1967, ilustrované Zdeňkem Burianem. Přestože brožované svazky už se mi dávno rozpadaly v rukou, a bylo třeba s nimi nakládat s maximální opatrností. Dvojdílné vydání v Kentauru (1990), opatřené anatomicky zoufale nepodařenými ilustracemi Pavla Žiláka jsem nepřečetl ani jednou. Burianova Tarzana v laciných sešitových vydáních jsem upřímně miloval, pozdější vázaná vydání v Pasece už kouzlo neměla.
Proč vlastně jsem nová vydání svých oblíbených knih zavrhl? Byla to jen nostalgie? Šlo jen o lepší ilustrace, nebo se na výsledku podílelo více aspektů? Dnes si myslím, že mnohé z oněch starších vydání měly především těžko definovatelnou atmosféru, která konvenovala mladé duši toužící po čteném dobrodružství. Ilustrování knih pro mládež se věnovala řada lidí, v současnosti už malíři tehdejšího typu nejsou — není poptávka. Máme několik dobrých autorů pro nejmenší děti, ale v oblasti ilustrace pro mládež zůstává, zdá se, vakuum.
V dětství jsem přirozeně žádné konkrétní odborné ponětí o typografii ani grafickém designu neměl, ale každý svazek jsem vnímal, cítil a prožíval, nasával. Kresby v Batličkových knihách jsem dříve chápal jako prvořadý prvek, dnes už knihu registruji na mnohých dalších rovinách. Foglarova Devadesátka pokračuje z roku 1969 je vysázená pěkným, širokým Baskervillem na poctivém smetanovém papíře, který neprosvítá. Historie Svorné sedmy (2000) je vyvedena nepodařenou verzí starého novinového písma a vytištěná na zašedlém papíru. Ta stará kniha má celoplátěnou nakladatelskou vazbu a pěknou barevnou obálku, třebaže již trochu poničenou. Nový Foglar ze sebraných spisů má lesklou laminovanou vazbu, která se dá umýt, když jste prase a knihu si pobryndáte; opravdová pozitiva hledám marně. Člověk by čekal, že každé další vydání starého bestselleru (zvláště u stejného nakladatele) bude zákonitě lepší po výtvarné i technické stránce, že se z minulých chyb vydavatel poučí, případně že naváže na to, co se minule podařilo. Často je tomu přesně naopak.
Toť se ví, že celá řada foglarovek a mayovek vyšla ještě před rokem 1989 i v mnoha nekvalitních edicích. Nepodařená vydání však byla bohatě kompenzována několika luxusními svazky, na kterých si nakladatel dal záležet. Avšak nová vydání mládežnické klasiky mezi sebou žádné podařené kousky nemají. Jsou jako Mirek Daneš, zlý stínadelský dvojník Mirka Dušína, nebo jako Haha Bimbi alias Baba Himhi neboli Alžbětina Prknářová, parodie na milou a hodnou dívku. Marko Čermák je možná ona tajemná Zelená příšera a v Olympii dnes sedí Bohouš, Štětináč a na ředitelské židli — himbajs šůviks — Dlouhé bidlo.
Vyšlo v literárním měsíčníku Host 4/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.
Tenhle jev nostalgie se neomezuje jen na knihy. Obdobný „problém“ třeba trápí většinu skalních příznivců počítačových her. Žánrově už bylo téma dávno vyčerpáno a navzájem se omezujeme jen na visuální výpravu, která často hraničí s nevkusem a touhou šokovat. Lidská asociace je nekonečná a proto se možná vracíme ke kořenům, které si vystačily se základními prostředky a nebo byly třeba jen dělány s láskou a rozumem!
Osobně si myslím, že dříve na mnoho věcí, včetně knih, bylo mnohem více času a dělali je řemeslně zdatní lidé. Jakási minimální úroveň byla tímto zajištěna a pak se docela dobře šlo výš.
Dnes, když může knihu vydat kdokoliv, dělají kvalitní a krásné věci pouze ti, kteří si to mohou dovolit nebo nemohou odpustit (že Martine ;-).
Třeba si to zase někdy sedne a bude líp. Jen vydržet…
Myslím, že důležité bylo i stáří knih samotných. Můj otec jich v knihovně pár má a jako špunt jsem mnoho z nich přelouskal. A otevřít takové prvorepublikové vydání Pokladu ve stříbrném jezeře s Burianovými ilustracemi a jen si přivonět k té knize a historii, který z ní čpěla, to bylo dobrodružství samo o sobě. Celý příběh byl najednou mnohem reálnější :)
Hele, Martine, neprotiřečíš si se svým manifestem z minula? Foglar je konzumní, pokleslá literatura, čtivo, nikoli literatura nejvyšších pater, a ty po ní chceš, aby měla světovou typografii a obálku? (Nutno mít na paměti i to, že Foglar v 60. letech se četl, a tedy i vydával jinak: byly to kusy svobody, texty „zakázaného autora“, a to je povyšovalo a uměle vyjímalo z jejich přirozeného kontextu. Dneska už jsou zase tam, kde mají být: chlapecké čtivo, nic víc.)
Jakube, moje odpověď bude buď krátká, nebo dlouhá.
Krátká odpověď: Neprotiřečím. Doufám.
Dlouhá odpověď: Ach, ty manifesty, cožpak je lze brát smrtelně vážně? :)
Hodnocení Jaroslava Foglara bude asi hodně subjektivní. Zařadím-li jej do kontextu dětské (či chlapecké) literatury, nemohu na něj přirozeně uplatňovat stejné nároky jako na vysokou literaturu, spadající obyčejně do čtení pro dospělé. Dle mého názoru patří Foglar jednoznačně mezi tu kvalitnější část mládežnických knih, ačkoliv nepochybně má své nedostatky. Řada jeho děl opakuje téměř totožné schéma vyprávění i téměř totožné postavy, to je ovšem nešvar převážné většiny literátů. Větším problémem je schematičnost jednání jeho postav, snaha rehabilitovat antický ideál krásy těla a ducha, ovšem ve formě poněkud toporné a nerealistické. Zajímavé je, že záporné postavy jsou mnohem plastičtější a reálnější. Jsou také knihy, které se z Foglarovy obvyklé produkce vymykají — například Když duben přichází, odehrávající se ve školním prostředí a vyznačující se mnohem realističtějším podání dětské psychologie.
Ten všudypřítomný idealismus bych ale autorovi nezazlíval. Pokud někam patří, tak právě do literatury pro děti a mládež. Je-li výchovný obsah podán podobně čtivou a literárně zručnou formou, nemůže to uškodit. Osobně se domnívám, že působení foglarovek napříč několika generacemi zanechalo v mužské části populace nemalý (pozitivní) vliv.
Specifickým případem je komix RŠ. Myslím, že onomu médiu, donedávna považovanému za typicky pokleslou formu literárního snažení, dal dosti nečekaný rozměr. Co na tom, že některé příhody jsou z dnešního pohledu nutně (sebe)parodické.
Kdybychom se měli ohlížet na to, zda byl autor v minulosti zakázaný a propůjčilo mu to nepřiměřenou auru, museli bychom zde asi zrevidovat i celou řadu jiných knih, zejména těch pro dospělé. Obávám se, že na to nemáme prostor (a já dostatek znalostí).
Pokud něco z mládežnického čtení naplňuje mou osobní definici pokleslosti, je to asi nejvíce Karl May. Z pohledu dětského čtenáře lze přivřít oči, optika dospělého čtenáře však vyjeví neskutečnou láci a naivitu celého díla. Asi z něj ten Burian v mých očích tehdy udělal něco víc, než čím doopravdy je…
Jestliže jsem napsal, že „nepodařená vydání však byla bohatě kompenzována několika luxusními svazky“, neměl jsem na mysli luxus ve formě papíru vykládaného čtyřiadvacetikarátovým zlatem, nýbrž přiměřeně kvalitní knižní produkt a adekvátní výtvarné formy. A Zdeněk Burian rozhodně je adekvátní dobrodružné literatuře a zřejmě jedině té, protože jako autonomní výtvarné dílo dvacátého století už neobstojí. Idealismus Burianových výjevů i forem dokonale koresponduje se zjednodušujícími principy literatury pro mládež — akce, dobrodružství, exotika etc. Stejně tak je adekvátní Bimbova expresivní ilustrace příběhů Otakara Batličky. Realistické (či dokonce hyperrealistické) ilustrace obstojí jedině v literatuře pro mládež a v oblasti věděcké ilustrace. Rozhodně ale Burian nebo Bimba nepatří do knih pro dospělé.
Čili má výtka směřuje k obecnému neumětelství některých výtvarníků (zmíněný Žilák) a k všeobecné láci, která v některých dětských nakladatelstvích panuje. Přitom třeba Meander dokazuje, že lze vydávat hodnotnou a kvalitně (někdy až moc, subjektivní výtky tentokrát vynechám) vypravenou dětskou literaturu. Kupní síla na to je a malý (mladý) čtenář není nutně deformován žalostnými výtvory některých lidí. A co si počít s opravdu pokleslou literaturou?
:)
Mám pár chaotických poznámek.. a) mám stejnou nostalgii po starých foglarovkách a stejně vnímám úpadek jejich nových vydání, b) obecně taky chápu, že samo stáří či dobový kontext chápání celé věci dost ovlivňuje – třeba mám rád prvorepublikové knihy, i když jde někdy o úplnou blbost (i když své dobové kouzlo mají i některé knihy třeba ze 70.let), c) k diskusi o pojmu pokleslá literatura, chlapecká literatura, brak atd.: domnívám se, že je zvykem dneska opomíjet jednu důležitou věc – totiž funkci pozitivně výchovnou. Když totiž prohlásím, že Foglar je přínosnej autor protože klukům implantuje do hlavy všechny možné morální věci a zamíchává to do (v daném věku) dosti poutavého děje, pak očekávám, že budu označen přinejlepším za staromilce, spíše však za idiota. Jenže tohle je dosti důležitá věc – dějiny při bližším pohledu ukazují, že lidi jsou velmi snadno ovlivnitelní libovolným směrem (viz mistr oboru Goebbels atd.) Dneska žijeme v době, kdy se „výchovou“ opovrhuje – viz např. alergická reakce politiků na požadavek, aby televize „vychovávala“, nebo-li kultivovala společnost podobně jako BBC. Říct o něčem, že je to „morálně správné“ znamená vyřadit se z většinové společnosti, která je zvyklá na to že jí nikdo do ničeho nemá co kecat. V zásadě tedy si teď užíváme svobodu, ve které zaplaťpámbu nemáme žádné vychovatele goebbelského zaměření, ale na druhé straně nemáme ani vychovatele k běžnému slušnému životu (ať už to znamená cokoliv, ale v zásadě jde o způsob života snesitelný pro všechny). Takže jakkoliv naivně a z dnešního pohledu hloupě (což je podle mě nezasloužené) texty typu foglarovek působí, možná bude společnosti jejich průprava ještě chybět. Ještě odbočka – stejným způsobem nahlížím na význam či nevýznam Star Wars nebo Harryho Pottera – oboje je podle mě skvělé v tom, že děti baví a přitom je nutí aspoň minimálně zauvažovat jak je to s tím zlem a dobrem. Protože se bojím, že ani takhle jednoduchý pohled na otázky dobra a zla by se jinak k běžné populaci nedostal, resp. byly by tyto otázky ostentativně ignorovány. Komu se zdá, že nemístně pesimisticky přeháním, doporučuji strávit pár dní uprostřed některého pražského panelákového sídliště, např. v blízkosti „kulturních center“, jinými slovy poblíž některé herny, což je pomalu jediná instituce na kterou v těchhle oblastech narazíte… (sám v takovém prostředí bohužel bydlím)