Pokud jde o šibalské knižní nakladatele i knihkupce, k nezpochybnitelným sázkám na jisotu patří cyklické vydávání svazků, které již prověřil čas, a patří tedy do nepříliš pružné množiny knih tvořící „povinnou četbu“ — bez ohledu na to, zda ona povinnost je vynucena školními osnovami, nebo jen prostým společenským tlakem. Mechanismus, podle kterého se z některých literárních děl stanou stálice čtenářského a teoretického zájmu, zatímco jiné, mnohdy stejně kvalitní, zapadnou, mi znám není. Goetheho Faust se každopádně řadí mezi největší hvězdy knižního nebe a jeho grafická úprava jistě patří k zakázkám, kterých si každý typograf považuje a podvědomě je řadí do profesní kolonky nadepsané štítkem „prestižní“.
Péčí nakladatelství Academia vyšel na konci minulého roku Faust bohatě vypravený. Grafickou úpravu, sazbu i četné ilustrace zhotovil Pavel Rút a je nade všechnu pochybnost, že se úkolu zhostil s absolutním nasazením. Svazek již na první pohled vzbuzuje zasloužený respekt, nadstandardní je i technické zpracování. Kniha čítající téměř šest set stran je dobře a pevně svázaná a vydrží i méně šetrné zacházení; také díky tomu, že neobsahuje navlékanou papírovou obálku, expresivní ilustrace je totiž společně s textem natištěna přímo na papírovém potahu vazby. On ten papírový přebal bývá obvykle spíše k zlosti než k užitku. Má býti jakýmsi reklamním plakátkem knihy, při první příležitosti se ale pomačká, potrhá, poničí, a ztratí veškeré kouzlo i zamýšlenou (ochrannou, reprezentativní) funkci. Volba surové vazby má vždy nesporný praktický efekt, zvláště v případě svazků, u kterých lze předpokládat, že budou svými majiteli často a rády vytahovány z přeplněné knihovny.
Typický čtenář bude s úpravou právem spokojen. Ale pro nekonečné diskuse knižních zasvěcenců z tábora teoretiků literatury i grafických úpravců se může stát naprosto zásadním problémem zdánlivě prostá otázka, zda moderní vydání knižní klasiky má užitými výtvarnými prostředky odkazovat na dobu a vizualitu, ve které dílo vzniklo, nebo se má svým výrazem raději přiblížit současné době a současnému čtenáři. Má být titul knihy antické filosofie vysázen digitální replikou písma z Trajánova sloupu, nebo raději některým novým písmem přiměřeně atuálního výrazu? Je vhodné sázet na osu název knihy klasické litarury jen proto, že to tak v klasické typografii bylo obvyklé? Neodporuje takový přístup zdravému rozumu a kritickému smýšlení? Stavíme snad ještě domy v historizujících slozích? Tak proč navrhovat historizující knihy?
Ve dvacátém století proběhlo několik reformních pokusů o svržení nadvlády historismů v grafickém designu. A i když lze dnes některé buřičské teze považovat za mylné, veškeré snahy o modernismus v užité grafice byly adorovanou touhou neustrnout na místě, nalézt nové výtvarné formy přiměřené tehdejší době. Je zbytečné urputně se snažit napodobovat knižní grafiku šestnáctého století a snad ani nemá valného smyslu opakovat postupy avantgradní nebo takzvané švýcarské grafiky. Avšak snaha o současný výraz v typografii by měla být mezi kvalitní knižní produkcí dominující.
Úpravu Pavla Rúta jsem porovnal s několika návrhy Fausta od Oldřicha Hlavsy, prezentovanými ve třetím díle Hlavsova opusu Typographia, vydaném v roce 1986 v Praze. Kde Rút volí výrazné písmo s kaligrafickým základem, Hlavsa si vystačí s uměřenou, nenápadnou barokní antikvou. Cizí jsou mu nadbytečné ozdůbky nového vydání, užití dvou barev textu, několika velikostí písma, různé míry prostrkání a také otočení paginace o devadesát stupňů. Ačkoliv Oldřich Hlavsa byl klasikem v tom nejlepším slova smyslu, většina ve staré Typographii vyobrazených typografických návrhů na mne působí čistěji, moderněji, současněji než nové vydání v Academii…
O tom, jak má hotová kniha nakonec vypadat a působit, však nerozhodují plané články v časopisech nebo na webu, nýbrž nakladatel společně s knižním úpravcem. Však nakonec i ty lehce archaizující knihy mají na trhu své místo, vždyť rozšiřují pestrost grafického designu.
Ale příští Faust, kterého si koupím, už bude — pevně doufám — dokonale moderní.
Vyšlo v literárním měsíčníku Host 5/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.
Rút stejné kopyto nasazuje na knihy různých autorů i dob. Co bylo před časem svěží zejména spojením písma, výrazného výtvarného rkp. a „nefunkčních“ ozdob, je dnes tak trochu rutina. Až se sám divím, že dnes se vším v Martinově glose souhlasím. :)
Tož myslím, že než bys čekal (a dost možná i marně) bude lepší, abys tu moderní a svěží úpravu tohoto evergreenu udělal sám :)
Ano, ano, Mílo, doufám, že nakladatelé to pochopí a takovou práci mi nabídnou. ;-)
Ahoj Martine,
myslím že odpověd na jendu z otázek je jednoduchá. Styl grafické úpravy musí vždy odpovídat informaci kterou chci sdělit. Protože knihy sdělují většinou více informací najednou (za prvé text, za druhe určitou náladu či pocit z toho jak kniha vypada, pak ilustrace které otvírají jiné možnosti vnímání textu atd.) tak se domnívám, že v určitých případech je použití histrizující úpravy více než vhodné.
Záleží na edici a funkci, kterou má kniha plnit.