AutorMartin Pecina

Goodbye, Uriel… Shodněme se nejprve na tom, že knižní grafika není běh na sto metrů, skok o tyči ani hod granátem. Není co měřit, stopovat nebo počítat a výtvarná komise hodnotící Nejkrásnější české knihy roku se víc než sudím na olympiádě podobá rozhodčím v legendárním nováckém ­Do-re-mi. Snad jen s tím rozdílem, že pro hodnocení se namísto známek a bodů využívá instrument diskuse. A většinou je u toho méně obecenstva před televizními obrazovkami, vlastně je to hodnocení veskrze privátní, povětšinou bez dohledu kamer, bez píplmetrů, koláčů sledovanosti a bez Sabiny Laurinové s Pavlem Trávníčkem. Leda že by snad soutěž znovu byla v režii umělkyně Kateřiny Šedé — jako Nejkrásnější knihy roku 2015, kdy se rozdávalo sto cen a všelidovou porotu tvořil panoptikální průřez českou společností, zahrnující krom sexuologa či bezdomovce i takové místní exoty, jakými jsou Jana Uriel Kratochvílová či Sámer Issa. Na jaře 2017 se soutěž navrátila k tradici a skromnému normálu. Knihy už...

Dámy a pánové, cenu Thálie za rok 2018 získává grafik a ilustrátor Bohdan Kofila Heblík za senzační dramatisaci mé básně bez názvu (známé jako „Jen co konečně spláchnu to lejno, půjdu spát“), vydané roku 2010 ve skromném poetickém souboru nazvaném Perverše. Vy jste na tu sbírku už dávno zapomněli, ale mí vzácní přátelé Kofila s panem Veverkou si z ní (a ze mne) dělají legraci až do dnešních dní. A tak je svět opět díky lehkým drogám nebo alkoholu nebo jiným stimulantům bohatší o tuto nevšední rozhlasovou nahrávku, z níž patos ssstříká proudem sssilnějším nežli ejakulát v uměleckých videích na RedTube. Pokud jste si dosud mysleli, že vrcholnými díly české rozhlasové tvorby jsou Copovy Hodiny s Kemrem nebo Uhdeho Výběrčí s Hrušínským, Bohdanův excelentní výkon Vás rychle vyvede z omylu.