Některé mimořádné tvůrčí počiny mohou vzniknout jen v Brně. Zatímco občané průměrného českomoravského maloměsta nemají nereálné ambice, pokorně chodí na ranní směnu v Lidlu a sní o hypotéce na 2 + 1 v zatepleném paneláku na okraji obce, magické Brno v lidech nezřídka vzbuzuje touhu po něčem větším, i kdyby to měl být jen koncert Marie Pojkarové ve Vaňkovce, postup o další příčku v pyramidě Herbalifu nebo šestileté studium tělového designu na FaVU. Snad za ty tužby mohou stále přítomné trosky funkcionalismu, možná Adolf-Hitler-Platz s černým falusem ve tvaru hodinového stroje, s největší pravděpodobností je však na vině nezřízená konzumace turbomoštu a trdelníku na vánočních trzích.
Jisté je, že občasné brněnské velikášství není a ani nemůže být míněno vážně. To, že Brno není Vídeň (jako AZ-kvíz není Chcete být milionářem), vám totiž nejpozději po pátém pivu a třetí Tublatance v Modrém non-stopu pokorně potvrdí každý místní. Město, ve kterém je marnost a ulepenost lidského snažení občas fyzicky hmatatelná na madlech šalin a nočních rozjezdů, není nakloněno jakýmkoli pokusům o honosnou vážnost. Ba právě naopak — Brno přeje každému přepjatému sebeironickému šklebu. Otázka, proč se mladé brněnské kapely jmenují To žluté, co máte na kalhotkách, Piča z hoven nebo Čokovoko, je čistě řečnická, poněvadž nikde jinde by podobně hvězdná konstelace vzniknout nemohla. A zřejmě by ani kdekoli jinde nevyšla básnická sbírka Hořící pařez, sestavená z úřednického ptydepe městských strážníků, nápadně připomínající mizérii současné české poesie.
Prigl, Rousínov, Prágl
Barvitě dušezpytný portál Prigl Pavla Šplíchala a Jakuba Ryšky vyvěrá z vědomí o tom, že lidská existence je ze všeho nejvíc směšná, život je plný marného pinožení, nevýhodných půjček, uměleckých neuróz a tragédů. Ve svých textech prokazují oba zástupci generace příležitostí na pracáku schopnost sžíravé psychologické zkratky. Na svět okolo sebe nahlížejí zdánlivě s odstupem, třebaže si jasně uvědomují, že píší v prvé řadě o sobě a svých nejbližších, ať už se jedná o dokonale odpozorovaný pád absolventů DAMU, co se dnes živí masírováním ajťáků, nebo o potupné brigády, zahrnující vytrhávání plevele na parkovišti pneucentra či hlídání nafukovadla. Bez ohledu na záměrně omezený stylový rejstřík je to čtivo výjimečně poučené a silně autentické.
Autoři se postupně strefují do papánků, alkopozérů, firemních večírků, intelektuálů, ba i do Rousínova, Adamova a Hodonína, čímž jejich tvorba získává místo striktně lokálního jakýsi obludně celočeský rozměr, protože bezmezná trapnost není jen odvěkou výsadou Brna a vařit piko, propadnout matům či roztahovat nohy klukům z Chinaski lze i kdekoli mimo nejužší rádius jižní Moravy. Vytvářejí tak osvěžující protipól k příručkám osobního rozvoje a firemním brainwashingům, zastírajícím vnitřní vyprázdněnost i společenskou nicotu korporátních mrdek, neméně tvrdí jsou však k marasmu callcentráků nebo k čakrám vyplňujícím české spirituální vakuum.
Češství je humus, ze kterého roste kniga
Na konci minulého roku vyšel výběr z Priglu pod názvem Úvod do současné trapnosti i knižně, a to v podobě podezřele příkladné. Abychom si rozuměli — u sarkastického blogu je určitá míra amatérství přirozená i žádaná. Tím spíš překvapí, když z něj samonákladem vzejde knížka s ambicemi vyššími, než má standardní česká produkce seriózních nakladatelských domů. Podobně jako se Šplíchal s Ryškou postupně přerodili z anální do genitální fáze, i z jejich ošklivého webového kačátka se nakonec stala krásná dospělá labuť. Bude to nejspíš zásluhou autora grafické úpravy Martina Pulicara, jemuž přesně nahrává ilustrátor Alexey Klyuykov, že to byl přechod méně bolestný než u holčičího blogísku Kafe a cigárko Marie Doležalové. Přesto však sami autoři textů bezděky přitakávají vlastnímu latentnímu fotrovství, když bez protestů vyměnili moderní a svobodné online publikování za ortodoxní tištěný formát, nenávratně již kontaminovaný kuchařkami českých celebrit a existencí Haliny Pawlowské.
Zdánlivě lapidárně vypravená knížka v měkké obálce naznačuje, že výše uvedení výtvarníci kromě poctivého chlastání též poctivě absolvovali kdesi na FaVU, AVU či Umprumce. Mikrokosmos současných výstav, normcorových outfitů ani designérských obchodů jim není o nic vzdálenější než Kabinet múz nebo pasáž Alfa, neboť ve vzácné shodě jedou důsledně na generační vlně černobílých publikací bez blyštivého parciálu, laminátu a efektních předsádkových papírů.
Triviální sazba na praporek, vyvedená z jemně ironicky historizujícího typu, jenž pod libozvučným názvem Kunda vydal před časem absolvent Umprum Vojta Říha, přesvědčivě demonstruje pádnost i modernost nezarovnané sazby, a nebýt odpudivě kolidujících dotahů v nadpisech uveřejněných textů, dalo by se sazbě máloco vytknout. Kousavě zábavné Klyuykovovy ilustrace odkazují tu na Josefa Ladu, tu na koncentráky, jindy na vietnamské večerky či antickou filosofii, čímž dokonale rámují pestrý myšlenkový svět Současné trapnosti. Je to tedy úprava víc než podařená, ačkoli nikdy nepřekročí rámec již známého a obvyklého. Převracení stránek vzhůru nohama se nekoná, grafik knihu módně neštěpí do různě velkých formátů ani materiálů. Ať už k tomu došlo z důvodu striktně omezeného rozpočtu, nebo ze stařeckého poznání, že grafická úprava se nikdy nemá příliš třískat s textem ani ilustracemi, bylo to rozhodnutí správné.
Život ezopičí není jepičí a ani Úvod do současné trapnosti z našich životů nepůjde vymazat o mnoho snáze než zasloužená kocovina z odháčkování Óm nadsamcem. Pravidlem šťastné ezopiče je odstřihnout se od všeho, co by mohlo narušit jemné předivo štěstí a pravidlem šťastného typografa je zůstat otevřen všemu aktuálnímu a zároveň kvalitnímu z místní literární a grafické produkce. Člověk nakonec nemusí být nutně z Brna, aby dovedl ocenit knížku, v níž se snoubí pádná generační výpověď s výjimečným pochopením autorů vizuálního řešení.
