Vzpomínám si dobře, jak jsem v první třídě dostal laciné plnicí pero s modrým inkoustem, savý papír a později také nezbytný zmizík, a učil se psát, s jazykem vyplazeným, první písmenka; trochu kostrbatá, se špatným sklonem, ale nadšený z toho, co mi vzniká pod rukama, že už jsem taky velký, protože se umím dorozumívat i jinak než posunky a slovy. A třebaže ještě trvalo pár let, než jsem dokázal psát tak rychle jako maminka, ovšem bez oné úhledné formy, která jí byla vlastní, bylo už možná tehdy zaděláno na lásku k písmu, která naplno propukla o mnoho později.
Comenia aneb Comenius by se zaradoval
O projektu Comenia, ambiciosním typografickém systému z hlav a rukou českých profesionálů, mi říkal Filip Blažek na konci loňského léta, ale z nějakého záhadného důvodu zůstává tato originální myšlenka stále jakoby napolo utajená. Je to pár týdnů, co jsem objevil první vlaštovku, nebude tedy od věci vytvořit sumář několika dostupných informací.
Kultura, která dusí
Čtu si. Dostal jsem se letos do zpola šíleného stavu a nakoupil hromady knížek, a tak se jimi snažím pomalu prokousat, abych se neproměnil z usilovného čtenáře v pouhého sběratele. Byl jeden mnich, měl mnoho knih… dál to asi znáte.
Vrcholy české abstraktní grafiky
Křupan z vesnice vyrazil si zase jednou do města, aby tam s vypětím posledních sil uprchl agresivním vietnamským obchodníkům, kteří pod pohrůžkou násilí nabízeli bombasticky ochlupené zimní bundy se slevou (považte!) tisíc korun českých — za pěknou půlkulatou pětistovku. Jenže ačkoliv přece jen oželel vidinu teplého kožíšku, neodolal již vábení otevřeného antikvariátu, z něhož nakonec odešel se dvěma naditými taškami literatury a jiných věcí určených pro potěchu ducha v ceně zhruba tří zateplených vietnamských bund; sice s promrzlými prsty, ale také s hřejivým pocitem u srdce.
O ženách se Schopenhauerem i bez něj
Žena usmrcuje muže. Láska zabíjí myšlenku. Tělesné ničí duševní. Pohlaví zabíjí genia. Láska je podrobení se cizí personalitě, otevření všech oken bytosti přívalu cizího vzduchu a cizích vůní, obětování vlastní osobnosti – na oltáři cizího božstva. Sebe dáti znamená zároveň sebe ztratiti. Kult cizí personality ničí vůli vlastní personality. Vůle jest muž a tedy láska je vraždou muže. Mění jej v podrobeného, potlačeného, nízkého tvora, v pouhého „muže“, v hliněnou nádobu, kde snad rozlita vůně citu, ale kde muž přestává býti tou „svítilnou“ v temnoty vyvěšenou, tak opálově bílou, tichou, diskrétně plající, kde hoří z nejvznešenějšího oleje duše – vítězná myšlenka… Peladan.