Na knižní veletrh mě ještě nikdy nedostaly nové knížky, autorská čtení, autogramiády, lákavé slevy, chlebíčky s pařížákem, bohatá tombola, ba dokonce ani promenáda v plavkách. To, co se dosud nepovedlo hvězdám světové literatury ani rozličným krajanským spolkům, dokázal poprvé v roce 2017 skromný dětský koutek s výstavou Spojeni Foglarem, na níž byli zaznamenáni všichni ilustrátoři foglarovek od třicátých let až do současnosti a kde jsem mezi přítomnými caparty musel svým zjevem působit jako senilní pederast z reklamy na smažené rybí prsty. Ačkoliv si většina lidí pod označením „výstava“ představí representativní soubor originálních ilustrací, nad nimiž by leckterý zavilý foglarovec rád upustil chlípnou slinu, Sdružení přátel Jaroslava Foglara pojalo svůj stánek jako prostý výřad asi desíti nepříliš krásných panelů, představujících textem a obrazem jednotlivé kreslíře. Ale i přes celkovou bídnou úroveň presentace jsem díky výstavce objevil mně...
A book celebrating humble brick versus a book celebrating humble dick
Kdybych měl někomu vysvětlit, proč majoritní společnost nenávidí nás — humanitně vzdělané libtardy, absolventy uměleckých škol a gender studies, filosofy, sociology a přeborníky v rozjímání nad avokádem — ukázal bych mu asi knihu Brick Index, kolekci 155 fotografií cihel vytištěných v životní velikosti a seřazených podle odstínu od nejsvětlejší po nejtmavší.
A ono na té kritice nakonec asi něco bude! Protože když se pohybujete mezi lidmi, co sbírají fotky cihel a designují čtyřsetstránkové knihy s kresbami penisů nebo plátky mortadelly, může vám snadno uniknout vcelku zřejmá absurdnost tohoto počínání, a tedy i vcelku spravedlivé rozhořčení spoluobčanů, kteří celý život dělají ostrahu skákacího hradu nebo jezdí s hovnocucem. Ano, jsou to všechno krásné cihly a neméně krásné penisy! Jenže — opravdu je nutné spotřebovat na ně tunu papíru?
Nevím. Ale dojdu si teď pro avokádo a zase mám nad čím celý den přemýšlet.
Se slovenskou Ústavou si už nikdo vytírat nebude
Nad Řípem sa blýská Žijeme v době, kdy naše Ústava odolává permanentnímu náporu různých pochybných individuí. Miloš Zeman ji ohýbá, napíná, škrtí i znásilňuje, ústavní zvyklosti označuje za idiotské a ústavním právníkům vkládá do úst věty, které nikdy neřekli. Patrně krátce po svém zvolení získal — neznámo kde — dojem, že přímá volba jaksi automaticky posiluje jeho mandát a přiznává mu nějaké nové pravomoci. Ústava je v tomto směru nicméně pořád stejná, nezměnila se v ní tečka, čárka ani vykřičník, a i kdyby se prezident třeba na hlavu stavěl, je mu to platné jak piči dvířka. Vyvolávat mylný dojem, že je silnější než ve skutečnosti, se vrchnímu veliteli každopádně daří výtečně. Davy na náměstích a návsích se bez ustání diví, proč Zeman před rokem o své vůli neodvolal premiéra Sobotku, který se zprotivil lidu, případně proč z Čechie přes víkend neudělá prezidentskou republiku anebo monarchii. Nechci spoluobčanům mluvit do života, ale mám pocit, že kdyby věnovali pár minut svého...
Webmistr. WTF?
Kouzelným paradoxem demokratické společnosti je její vědomé či podvědomé lpění na konservatismu, patrné téměř ve všech oblastech života. Klid a nohy v teple, tato naše typická česká filosofie, která přežila Švejka i socialismus, dosud ční nad našimi hlavami jako obludný vykřičník, hází nám klacky pod nohy a brzdí nás v rozletu. Přitom jestli demokracie něco umožňuje, je to právě rozvoj liberálního pojetí života a státu, v němž rámec přípustného tvoří pouze zákon a morálka. A tak studujete-li gender nebo máte-li na hlavě vytetovaný chuj nebo vyšíváte-li po večerech místo kalení v barech barevné dečky, je to pouze vaše soukromá věc. Dokud na ty dečky nevyšíváte vztyčené pravice a hákové kříže. Grafický design patří mezi oblasti překypující tvůrčím nadšením. Zároveň ale ve svých projevech naráží na velmi striktní limity trhu, zadavatelů a všeobecného očekávání. Bojácnost a setrvačnost myšlení lidí, kteří...
To trapné, co máte na kalhotkách
Některé mimořádné tvůrčí počiny mohou vzniknout jen v Brně. Zatímco občané průměrného českomoravského maloměsta nemají nereálné ambice, pokorně chodí na ranní směnu v Lidlu a sní o hypotéce na 2 + 1 v zatepleném paneláku na okraji obce, magické Brno v lidech nezřídka vzbuzuje touhu po něčem větším, i kdyby to měl být jen koncert Marie Pojkarové ve Vaňkovce, postup o další příčku v pyramidě Herbalifu nebo šestileté studium tělového designu na FaVU. Snad za ty tužby mohou stále přítomné trosky funkcionalismu, možná Adolf-Hitler-Platz s černým falusem ve tvaru hodinového stroje, s největší pravděpodobností je však na vině nezřízená konzumace turbomoštu a trdelníku na vánočních trzích. Jisté je, že občasné brněnské velikášství není a ani nemůže být míněno vážně. To, že Brno není Vídeň (jako AZ-kvíz není Chcete být milionářem), vám totiž nejpozději po pátém pivu a třetí Tublatance v Modrém non-stopu pokorně potvrdí každý místní. Město, ve kterém je marnost a ulepenost lidského snažení...