Přátelé, snad o mně víte, že jsem věrným a oddaným příznivcem našeho pana presidenta ing. Miloše Zemana. Dlouho, pečlivě a oddaně jsem se věnoval diskusím s jeho mluvčím na Facebooku i Twitteru, jakož i četným debatám s přívrženci našeho nejúspěšnějšího politika a zároveň vrchního velitele ozbrojených sil. Mnoho hodin svého života jsem obětoval tvorbě zábavných koláží na téma milého pana mluvčího i našeho samojediného vůdce. Ale je to málo. Vím. Mohl jsem udělat víc. Chápu. Uznávám. Není pochybnosti o tom, že zdaleka největším fanouškem je můj vzácný kolega pan Pavel Kočiš, známý svou obrovskou sbírkou několika tisíc výstřižků s panem presidentem. Je to člověk, který panu Miloši Zemanovi zasvětil kus života a také celý svůj podkrovní pokojík. A Vy mi to možná nebudete to věřit, ale když mi Pavel zaslal svou fotografii s věnováním a autogramem, zažil jsem pravou a nefalšovanou radost. Děkuji! To ale není...
Jó, typograf, ten tvrdej chleba má
Poslední Ádvojka (16/2017) se zázračně pochlapila — jestli se tedy vůbec kulturní revue může pochlapit, když je ženského rodu — a přinesla články na téma Knižní design. Chvalme Hospodina!, neboť je to téma stále zoufale neprobádané a trvale opomíjené. Ani si nevzpomínám, kdy naposled se v nějakém relevantním médiu knižní grafice a knižní typografii dostalo prostoru, tak už to asi bude hodně dávno, to jsem byl ještě… já nevím… tááákhle malinkej. Literární časopisy, které by se z povahy věci více než jiné měly pravidelně zabývat i výtvarným pojetím knih, v tomto ohledu selhávají, a tak je našinec odsouzen výhradně ke konsumaci nemnoha oborových periodik a blogů, jež mají de facto nulovou šanci oslovit i neodbornou veřejnost. Takže teď před sebou máme novou Ádvojku, která se okrajových žánrů nebojí, a tak si pozvala k rozhovoru klasika Františka Štorma, který je coby respondent zábavný a vděčný, a tak vcelku nehrozí...
Kniha je jako cédéčko
Soutěž o nejnádhernější české knihy roku sleduji už pěknou řádku let. Nejprve na výstavkách a v katalozích k přehlídce, později i na besídkách ve Strahovském klášteře či Letohrádku Hvězda, kde se předávají medaile vítězům. Letos navíc z pozice člena odborné poroty, do níž jsem byl Památníčkem národního písemnictví laskavě přizván. Díky tomu vím, že soutěž postupně prochází omlazovací kúrou a hledá svou novou podobu v době, která se vyznačuje všeobecným zkoumáním nových forem, jak prezentovat cosi tak děsně nemoderního a prehistorického, jako je médium tištěné knihy. Nově a jinak (snad i zábavně) Začalo to ohledáváním hranic tištěného katalogu vítězných prací, který má tradičně na starosti vítěz předchozího ročníku Nejkrásnější českých knih v kategorii Katalogy. Zuzana Lednická v roce 2006 obnažila vazbu knižního bloku, když jej nechala ve hřbetu prachsprostě přelepit knihařským gázem, uvnitř pak přetiskla strohé...
Smějící se bestie (s očima vypálenýma od monitoru)
Nemáme moře, tulipány, moderní architekturu ani jiné atrakce, kterými bychom se mohli ve světě chlubit. Veškeré pokusy o zvelebení naší země narážejí na omezený lidský potenciál a historicky podložená fakta o české povaze — jsme národ vyčuraných zlodějů a většina lidí nedohlédne za roh svého paneláku či za svou příští výplatu. Základními vývozními artikly naší země jsou pivo, hokej a modelky, ale umíme s tím docela dobře žít a umíme si z toho občas udělat srandu. Za posledních sto let jsme se jako národ nijak významně nepodíleli na běhu světa. A pokud ano, pak prostřednictvím několika solitérů, kteří byli dost zarputilí na to, aby se vymanili z průměrnosti. V literatuře už dlouho neznamenáme nic, ve výtvarném umění jakbysmet, přiživujeme se na ostatních a doprovázíme to rozjíveným bestiálním šklebem. Jestli dnes Česko má nějaký význam, pak jedině v oborech, které jsou natolik okrajové, že je většina společnosti...
To je nečestné a nesportovní!
Kdo si počká, ten se dočká. Já si počkal čtyři měsíce, ale nakonec mi ty Rychlé šípy v knihařství Rak opravdu svázali. A hezky — do poloplátěné vazby se slepou ražbou, pro kterou jsem si překreslil a trochu vyladil logo Rychlých šípů i jejich ikonickou vlajku. Jde o tři sešity, které vyšly jako první souborné vydání všech šípáckých příběhů v letech 69—71 v ostravském nakladatelství Puls. A je to myslím úplně stejné vydání, které jsem našel jako malý kluk svázané v dědově knihovně a nad kterým jsem pak trávíval prázdniny. Jistěže, taky mám to vydání z Olympie, co vyšlo po revoluci na křídovém papíře, ale už to prostě nebylo ono — starým sešitům na kyselém žlutém volumenu se vyrovnat nemohlo. V tom vydání z Pulsu jsou navíc některé později upravené kresby, které na přání Jaroslava Foglara nakreslil Fischer po válce. Krom toho, že jsou výtvarně vyspělejší, obsahují příběhy také některé menší zásahy do textů. Jen...