Za bohatou společnost považujeme tu, která se šplhá na pomyslný vrchol Maslowovy pyramidy. Kdo již nasytil fyziologické potřeby jídla, bezpečí a sounáležitosti se smečkou, může pomýšlet také na nejvyšší mety, stupně vítězů: naplnění potřeby uznání, úcty a seberealizace. Šťastné národy, zbavené starostí existenčních, pěstují v hojné míře literaturu a filmová umění, společenské tance, píší články do odborných periodik a připouštějí si téměř výhradně starosti existenciální, metafyzické, nadstandardní. Třeba jen proto, že mohou, třeba jen z dobrého rozmaru. Pro dnešek se k příslušníkům šťastných národů přidávám i já. Člověk si na své pouti za pohodlným životem vymyslel celou řadu předmětů i kratochvilných aktivit, které mu mají dlouhé čekání na smrt zpříjemnit. Naneštěstí je většina produktů lidského úsilí v konečném důsledku spíše přítěží, navíc se z nich zpravidla stává přebytečný odpad. Přesto je člověk nenasytný...
O stylu, o Niklovi a i o opakování v typografii
Jelen je jelen je jelen je jelen je je lenje je lenje je lenje je len jeje len jeje len jeje len je… O předchozí dětské knížce Petra Nikla, Zá hádkách, jsem psal téměř před rokem, nedlouho před Vánocemi se na trhu objevil jeho prozatím poslední kus se skotačivým názvem Jělěňovití. O oněch rozmnožených háčcích v titulu Nikl tvrdí, že Jelenům přidávají parohy, o grafické úpravě říkám pro změnu já, že začíná být krapet vyčpělá. O celou koňskou délku oběma posledními knihami designér Robert Novák bezpochyby překovává dřívější grafiku Petra Nikla (i jeho pozdější spolupráce s Vladimírem Vimrem), přesto se jen těžko bráním dojmu, že Novák v poslední době stále dokola recykluje jedno jediné pojetí knižní grafiky… ale už mne nemá čím překvapit a nadchnout, což je obrovská škoda. O ražbě barvou anebo kovovou fólií jsem psal už ve svém sloupku v Hostu 7/2008, proto jen připomenu nepravidelným čtenářům, že na lepenkové knižní desky potažené papírem...
Typografie převážně svépomocí
„Poď, vole, budeme to dělat spolu…,“ pravil jednoho pozdního odpoledne básník Stöhr a udělal na mne prosebný pohled, který mohl znamenat cokoliv včetně nabídky ke společnému provozování erotiky. Ale jen těžko by mohl být známým autorem křesťanské lyriky, kdyby se mnou měl nečisté úmysly. Odstoupiv od monitoru, který do té doby zakrýval tělem, umožnil mi pohled na rozpracovanou úpravu literárního časopisu. „Tak — a už je to tady,“ pomyslel jsem si a nasucho polkl… Venku se zrovna čerti ženili, bolelo mě v zádech a v odborných kruzích se mluvilo o tom, že Respekt dlouhodobě prodělává a že jej spasí zřejmě jen změna formátu na obrázkový časopis s barevnými reklamami. A lidé z oboru věděli, že to bude pro grafické studio příjemná zakázka za pěkné peníze. A mně tedy spadla do klína tato báječná nabídka spolupodílet se na úpravě literárního časopisu vydávaného spolkem milovníků literatury, listu závislého na dotacích...
Krapítek východu pro každého
Vypadá to, že poslední dobou se konečně začala zvyšovat frekvence vydávání titulů mimo zavedené ediční řady a mimo obvyklá výrobní schémata. Čeští nakladatelé si zřejmě pomalu začínají uvědomovat, že v prostředí doslova přetékajícím knihami dělá „kšeft“ nejen ten, kdo vydává svazky kvalitní obsahem, ale také ten, kdo se nebojí vydávat díla s netypickou nebo experimentální grafickou úpravou či neotřelým technickým řešením. Takový produkt je potom mezi ostatními nejen více vidět, ale je-li naplněn primární smysl novátorského řešení — účelnost, totiž onen okřídlený vztah obsahu a formy —, hovoříme o něm obvykle jako o produktu výjimečném, vynikajícím. Už při letmém porovnání západní knižní tvorby a knihtisku s vývojem ve východních kulturách dojdeme nutně ke zjištění, že západní svět by bez světa východního a mnohých jeho technických vymožeností nebyl tak plný a celistvý, jak jej známe. Ačkoliv výroba papíru začala v Číně...
Quid Novi? Quodlibet…!
A cožpak svobodu tisku, Tu už má přes deset let, O cenzůře ani vřísku, Kdo chce, může tisknout hned; Proto také já již čekám, Rád bych si co vystačil. Náklad svůj dám hnedky někam, Po svatbě bych nestačil. (Anton Panenka) Antologie Ivana Wernische „kvodlibet“, mixáž rozmanitých slovesných forem, muchláž naivního básnění i seriózních prozaických textů, vyšla letos tiskem v nakladatelství Druhé město Martina Reinera. Veletučný svazek o čtyřech stech sedmdesáti čtyřech nažloutlých stranách upravil brněnský designér Bedřich Vémola, spojený ponejvíce s již zaniklým Reinerovým nakladatelstvím Petrov, pro které v minulosti zpracoval celou řadu titulů, na jejichž tváři byl vždy vidět osobitý přístup: lapidární grafická zkratka a také zřetelná snaha vyhýbat se slaboduchým klišé. Jako u mnohých jiných knih mne nejprve upoutalo písmo na titulu, ve kterém jsem už zdálky poznal antikvu Josefa Týfy, jeden z mála báječných produktů složitých...