O stylu, o Niklovi a i o opakování v typografii

Jelen je jelen je jelen je jelen je
je lenje je lenje je lenje je len
jeje len jeje len jeje len je…

O předchozí dětské knížce Petra Nikla, Zá hádkách, jsem psal téměř před rokem, nedlouho před Vánocemi se na trhu objevil jeho prozatím poslední kus se skotačivým názvem Jělěňovití. O oněch rozmnožených háčcích v titulu Nikl tvrdí, že Jelenům přidávají parohy, o grafické úpravě říkám pro změnu já, že začíná být krapet vyčpělá. O celou koňskou délku oběma posledními knihami designér Robert Novák bezpochyby překovává dřívější grafiku Petra Nikla (i jeho pozdější spolupráce s Vladimírem Vimrem), přesto se jen těžko bráním dojmu, že Novák v poslední době stále dokola recykluje jedno jediné pojetí knižní grafiky… ale už mne nemá čím překvapit a nadchnout, což je obrovská škoda.

O ražbě barvou anebo kovovou fólií jsem psal už ve svém sloupku v Hostu 7/2008, proto jen připomenu nepravidelným čtenářům, že na lepenkové knižní desky potažené papírem nebo plátnem se z tiskařského štočku vytlačí reliéf a natiskne barva nebo metalická fólie; v různých malých obměnách se toto zpracování vazby u Nováka opakuje snad na všech jeho svazcích v mé domácí knihovně: na aktuálních Jělěňovitých, na Zá hádkách z roku 2007, na katalogu výstavy Dekadence / V barvách chorobných z roku 2006, Knize v českém kubismu (2004) i knižním katalogu Umění je abstrakce (2003)… O posunu lze hovořit snad jen v tom smyslu, že s každým svazkem se střídá potahový materiál papír/plátno a mění se ražená barva, ale typografie titulu zůstává konstantně minimalistická, vysázená z jediného typu písma — maximem je užití dvou tučností.

O stále stejnou technologii nakonec ani nejde, koneckonců čtenáře jméno úpravce i vývoj jeho grafické úpravy pramálo zajímá; ale každé takové opakování bez přidané hodnoty je nezanedbatelným varovným signálem především pro autora: je projevem stagnace anebo také eufemistického označení pro stagnaci — stylu. O stylu víme vlastně jen to, že je smrťák grafického designu, že signalizuje ulpívání na jediném ozkoušeném řešení, bez touhy po zdravém experimentu. O kolik snazší a rychlejší je využít dříve vyzkoušené, to už ví dávno každý designér, který za svou práci požaduje peníze… v šikovně ušetřeném čase se může věnovat rodině nebo osobní zábavě: kouřit omamné látky, dloubat se v nose či drbat v krajině ohanbí a radostně se u toho smát.

O obsahu samotném, tedy o básních Petra Nikla a jeho doprovodných ilustracích, je třeba říci zejména to, že jsou toliko dalším korálkem na dlouhé šňůře autorovy výtvarně-literární tvorby, dalším vysokým tónem, tentokrát půlnočně modrým; a z potemnělého lesa knižních dvoustran k nám vystupují bělostní parohatí jeleni, mufloni i ostatní vysoká zvěř s oduševnělým výrazem a mimozemským (nadpozemským) zjevem, jemuž se odolává jen těžko. O „přidanou hodnotu“ však přece jen tak úplně nepřijdeme, poněvadž kromě textu kniha obsahuje vložený kompaktní disk se zhudebněnými jeleními texty — tato fantastická Niklova pěvecká performance, doplněná zvuky, fuky a pazvuky je už týden nejhranějším albem v mé diskotéce.

O tom, že si Jělěňovití odnesou nějakou cenu z Nejkrásnějších českých knih roku 2008, snad ani nepochybuji, výtvarně i technicky jsou totiž nepochybně na vysoké úrovni — tentokrát jsem ale osobně vlastně docela zklamaný a vtírá se dosti drzá a pokoryprostá otázka, zda autorům samotným ke štěstí postačí dělat každé Vánoce bramborový salát s loňskou majonézou, nebo už nastal čas vyzkoušet něco trochu jiného.

Oči lesklé, tiše funí
pa pa pa pa pa pa pa pakůň,
pa pa pa pa pa pa pa pakůň,
zrcadlí ho v noci tůň.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 2/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.