Za bohatou společnost považujeme tu, která se šplhá na pomyslný vrchol Maslowovy pyramidy. Kdo již nasytil fyziologické potřeby jídla, bezpečí a sounáležitosti se smečkou, může pomýšlet také na nejvyšší mety, stupně vítězů: naplnění potřeby uznání, úcty a seberealizace. Šťastné národy, zbavené starostí existenčních, pěstují v hojné míře literaturu a filmová umění, společenské tance, píší články do odborných periodik a připouštějí si téměř výhradně starosti existenciální, metafyzické, nadstandardní. Třeba jen proto, že mohou, třeba jen z dobrého rozmaru. Pro dnešek se k příslušníkům šťastných národů přidávám i já.
Člověk si na své pouti za pohodlným životem vymyslel celou řadu předmětů i kratochvilných aktivit, které mu mají dlouhé čekání na smrt zpříjemnit. Naneštěstí je většina produktů lidského úsilí v konečném důsledku spíše přítěží, navíc se z nich zpravidla stává přebytečný odpad. Přesto je člověk nenasytný po výdobytcích tvořivého ducha a rád se obklopuje věcmi zhusta neužitečnými, ale přesto krásnými. Dochází k interesantnímu jevu — laciné spotřební zboží má výlučný obal, protože se pak lépe prodává. Jsem přesvědčen, že jedině jsou-li vnitřní a vnější formy v souladu, můžeme produkt považovat za smysluplný. Lenka Lanczová na pergamenu je stejně nepatřičná jako reprezentativní publikace v kapesním formátu, přesto se podobné věci pravidelně dějí. Konzumní literatuře sluší paperback. Jsou knihy, které by měly být tištěny jedině na novinový papír, aby se šetřila příroda, jiné na papír toaletní — ty by se daly použít rovnou dvakrát. Mnohé knihy by raději neměly vycházet vůbec, protože jsou bez užitku, tedy zbytečné. Dobrá úprava je pouze ta, která je jaksi adekvátní danému produktu — v případě knížky adekvátní kvalitám jejího obsahu a zručnosti literátova pera. S lítostí registruji sazbu z písem renomovaných typografů v televizních kuchařkách i na úlisných plakátech zdiskreditovaných politických stran. A proto se přimlouvám za design účelný, svému obsahu i spotřebitelům adekvátní.
Pokleslá literatura má mít zásadně pokleslou grafickou úroveň a mizerné knihařské zpracování. Není nic horšího, než když nekvalitní literaturu upravují vzdělaní a kultivovaní lidé a když vychází na drahých papírech a v luxusních edicích. Čtenář si koupí pěknou knihu, odchází z knihkupectví v radostném očekávání, načež doma se zcela přirozeně dostaví velké rozčarování. Rozpadá-li se románový příběh už po deseti stránkách, je také nutné předem domluvit s tiskárnou lepení svazku klovatinami s prošlou záruční lhůtou, aby se po půlhodině čtení rozpadal také knižní blok ve čtenářových rukou. Povinnou četbu tiskněme na vlhké a zatuchlé archy s bohatě rozbujelými plísněmi. Slizké knihy, lifestylové časopisy a reprodukce děl Kristiána Kodeta nechť jsou tištěny na zrcadlově lesklý křídový papír, bohatě laminovány i lakovány. Každý jiný přístup je vypočítavý, lživý a falešný. Na falši je ostatně založen celý reklamní průmysl, jenž ke svému fungování prostředky grafického designu užívá. Lidé v agenturách vytvářejí propagaci produktům, jež jsou jim většinou dokonale cizí — urputně se snaží nadhodnocovat produkty a služby svých klientů. Pracovat na zakázce, s jejímž obsahem se nemohu ztotožnit, je obyčejně důsledkem rezignace na vlastní cíle a na zodpovědnost za svět, který mne obklopuje. Proto znovu oroduji za design smysluplný a také za design pravdivý.
Mnohým by se ulevilo, kdyby byl princip adekvátního designu doveden k dokonalosti. Mám už před očima inzerát nabízející místo v bankovním sektoru: Místo vitálního, úspěšného manažera by z něj hleděl znuděný chlapík v pomačkané košili s propoceným límcem. Namísto proklamací typu „mladý a dynamický kolektiv“ nebo „nadstandardní platové ohodnocení“ dokonale postačí výčet požadavků na uchazeče a výmluvná cifra. Případným zájemcům je hned jasné, že je čeká frustrující práce mezi podobně frustrovanými jedinci. Na oplátku by nemuseli věnovat energii psaní vyprázdněných formulací do profesního životopisu, aby se v očích korporace učinili lepšími, než ve skutečnosti jsou. Stačí udat co nejpřesněji počet hodin, které hodlají denně strávit soukromou korespondencí a přispíváním v diskusích na zpravodajských serverech. Tomu říkám férová spolupráce.
Telefonní operátoři, banky, sázkové kanceláře ani úřady si hezký vizuální styl ani pěkně upravené výroční zprávy nezaslouží, protože jejich hlavní pracovní náplní je dlouhodobě okrádat lidi o peníze a čas. Dobří designéři nechť pracují především pro kulturní a vzdělávací instituce všech stupňů a dostávají za to daňové úlevy, protože z prospívají svému okolí. Společnost je totiž zdravá pouze tehdy, dbá-li na bohaté kulturní vyžití a celoživotní vzdělávání všech, kteří o to projevují zájem. Dokud budeme místo knihoven stavět obchodní centra a sportovní areály a dokud místo humanistů budou stát v čelech republik neúspěšní ekonomové, se zlou se potážeme.
Vyšlo v literárním měsíčníku Host 3/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.
Doufám, že je to míněno v nadsázce a jde tedy o žert, Martine. Potud jsem se pobavil. Pokud by to snad bylo myšleno vážně, tak jsou to stejný intelektuálsko-povýšenecký proklamace jako v manifestu First Things First.
Tak s tou poslední větou pozor, doufám že ten neúspěšný ekonom byl na Švjnara – a Havla ani dalšího humanistu, co si myslí že demokratický proces je tu od toho, aby lehká většina pošlapávala práva všech ostatních, to prosím taky znova ne…
… a jinak souhlasím, že je to intelektuálská variace na téma „kdyby byl svět podle nás a všichni lidi se chovali úplně jinak než se chová normální člověk, to by to krásně klapalo“ – podobné práce má ve své knihovně každá diktatura která zabila víc než milion lidí, a proto se ptám, jaký trest navrhuješ pro vydavatele kteří se drze opováží vydat klasiku na novém čistém papíře? A který úřad to bude kontrolovat? A nebude náhodou dávat výjimky svým kamarádům a likvidovat své vydavatelské odpůrce?
… já jen, že takhle zatím dopadlo každé podobné volání po světu, jaký ve skutečnosti nemůže být…
Pavle, osobně mám (jako čtenář i autor) nejraději texty, u nichž hranice mezi fikcí a realitou, mezi vážností a šprýmem nejasná, rozostřená, připouštějící hnedle několikerý výklad. Jistě uznáš, že každé dovysvětlení ex post může toto prvotní kouzlo jedině zničit.
Vycházejme ale z předpokladu, že s vyšší inteligencí a s přibývajícím věkem přímo úměrně roste též inteligence čtenářská. Ta nám umožňuje chápat text nejen jako obsah sám o sobě, jako soubor vět dlejících (tlejících) kdesi ve vakuu. Ona osobní čtenářská inteligence s sebou nutně přináší schopnost třídit texty i na základě užitých jazykových prostředků (formy) a na základě místa publikování. Potom ale přirozeně nemůžeme stavět vedle sebe solitérní časopisecký text psaný dekadentním literátským stylem a kořeněný fekálním humorem, a hořkobolný manifest větší skupiny dospělých lidí, publikovaný v intelektuálských mezinárodních revuích.
Rozumíme si? :)
A já s Tebou, Martine, bez výhrad souhlasím a zajímalo by mě, kam dnešní doba vlastně spěje…
Mimochodem nad dynamické manažery s odpovídajícím platovým ohodnocením se budu „povyšovat“ kdykoliv ;)
Nerozumíme, Martine :-).
Osobně mám rád publicisticeké texty, u kterých je mi jasné, co tím chtěl autor říci. Soubory vět, které jen tak dlejí ve vakuu, mi nic neříkají.
Smutne pozoruju, ze se tenhle blog po svatbe s Hostem zmenil v brezinovske basneni formou. Skoda. Napis, Martine, zase neco s nazorem pevnym jak sutr!
Jen do mne, plantážníci! :) Nedávno mi tu nějaký pomatenec pecinoval do alelůja, teď jsem se znelíbil už i designérům a bohemistům, kterých jsem si považoval. Zažívám asi krizi názorové identity. A to jsem si, himbajs šůviks, pochvaloval, jak jsem to všem tentokrát elegantně natřel. Nic naplat, pánové, mám-li mít názory tvrdosti mramoru, jak jsem zde žádán, budu musit kráčet i nadále proti proudu — to jest veškerému čtenářstvu navzdory! Uctivá poklona. :)
Jen pozor na kraceni proti proudu za kazdou cenu – viz Mr. Klaus…
No ale tohle je povedený příspěvěk! :-) Bude radost na něj odkazovat! U příspěvků podobného typu je totiž velká výhoda v tom, že se nevztahují pouze k určitému tématu, ale lze je tak snadno zobecnit či využít k analogii. :-) Ale přeci jen je tu jeden problém – pro cca 80-85 % populace je jakýkoli článek podobného ražení nestravitelným – a i kdyby byl snad o polovinu kratší, tak pro vybranou skupinu obyvatel bude vždycky strašně dlouhý a zůstane zřejmě navždy nepochopen… :-/ Nicméně moc děkuji a budu se těšit na další. :-)
To je od tebe, Jakube, dost nelichotivý příměr, ve stavu rozjitřenosti by se mě mohl dotknout. A vůbec — mám takový dojem, že selhává nejen ten Pavlův odkaz na FTF, ale dokonce i tvá připomínka spasitele českého národa má povážlivé trhliny. :) Pokud (dejme tomu) půjdu proti proudu já a nebudu u toho porušovat zákon, je to v demokratické zemi moje osobní, nezadatelné právo, ať už třeba blábolím co chci a ať si o tom okolí myslí, co uzná za vhodné. Ovšem jestliže jde proti proudu zástupce nějaké skupiny, třeba hlava státu, je to dost odlišný případ. Taková osoba má reprezentovat nikoliv svou osobu, své zájmy a postoje, nýbrž zájmy skupiny, kterou v danou chvíli zastupuje. A má taky jasně rozlišovat, kdy vystupuje za sebe, jako privátní osobu, a kdy za jiné. Může se totiž stát, že v konečném důsledku zesměšní místo sebe — jak se to patří — osoby nebo národy jiné.
Né, pětku né, já jsem v tom nevinně.
Pánové, absolutně nechápu proč se do Martina tak navážíte. Je to tím, že se vám jeho názor subjektivně nelíbí nebo máte i nějaké objektivní důvody? Konstruktivní kritika by možná byla zajímavější než srovnávání s nějakým zneuznalým ekonomickým teoretikem. Pro začátek by možná by neškodilo se podívat na původ a výklady či definice slova „design“.
[Za Klause pardon, opravdu to byl jen vtip.]
Tak tedy tzv. „konstruktivně“: Literatury o FTF a vyvracení těchto a podobných pomýleností existuje celá knihovna. Odkážu jen na dva polemické texty Jana Michla a Jana Middendorpa uveřejněné v Typo 21 a 22. Myslím, že kdyby si je Martin přečetl, možná by si tento „postík do blogísku“ odpustil :-)
Michl online též zde (v Typo text vyšel samozřejmě po redakčních úpravách)
A abych autora netrápil – to že s tebou Martine nesouhlasím, neznamená, že bys z toho měl být smutný. Nadále zůstávám věrným čtenářem a dychtivě vyhlížím další příspěvek. :-)
Já taky konstruktivně: myslím, že psaní pro Host ti proměnilo styl. Je to možná dáno změnou cílové skupiny — dřív jsi psal převážně „pro grafiky“, v Hostu píšeš „pro intelektuály“. Neříkám, že ti to změnilo názory, ale jen způsob jejich prezentace: od přímočařejšího a termínovějšího (byť s kořením humoru a nadhledu) po metaforičtější a kaza/tazatelský (byť s kořením humoru a nadhledu). A jinak souhlasím s Pavlem: hraní na elitu a Spasitele nikdy v žádném oboru lidské činnosti nepřineslo nic dobrého.
Pavle, ten páně Michlův článek jsem četl. Četl jsem od něj dokonce i jiné. Třeba tohle, všem doporučuji.
Jakube, do literárního časopisu se pro grafiky píše špatně. Většina grafiků je totiž nevzdělaných a čte pouze manuály k programům a obrázkové knížky. Kromě toho se skromně domnívám, že někteří čtenáři Hosta mě musí nenávidět, protože můj „vytříbený“ styl se brzy začne zajídat. :)
Pánové, nestačím zírat jak se také dá číst a vykládat pěkný a vtipný text, mírně pošťuchující šedou realitu. Pokud bych však měl přistoupit na paranoidní způsob vidění, znepokojovaly by mě spíš ty dalekosáhlé závěry.
Martine, a není v tom trochu rozpor? „Dobří designéři nechť pracují především pro kulturní a vzdělávací instituce…“ vs. “ Většina grafiků je totiž nevzdělaných a čte pouze manuály k programům…“
Jakube, k tomu, aby designér navrhl pěkný kulturní plakát, nemusí být bezpodmínečně vzdělaný. Znám takové. Nicméně v mém pokrouceném vidění světa jsou dobří designéři nejen ti, kteří umí dělat „hezké obrázky“, ale především ti, kteří mají dostatečný rozhled k tomu, aby do své práce vložili skutečný obsah. Tam se to vzdělání nepochybně uplatní. Dobří designéři => kultura a vzdělanost / špatní designéři => bulvár, teleshoping, finanční sektor a politické strany (většina).
Martine pevné názory uděláš nejlépe tak že si za nimi budeš stát! Tak se tu přestaň ohýbat, a ukaž kdo je na tomto blogu pánem. Ja například jsem intelektuální prase. Mám rád KFC, čumím občas na přiblblé seriály, s radostí čtu bulvár a sjíždím lechtivé fotky na internetu. Knížky nečtu ale když už si nějakou knihu kupuji tak jedině podle toho jestli je adekvátně udělaná k svému obsahu. V podstatě je sbírám převážně kvulí úpravě, minimálně kvůliva obsahu. A co se knižních nesmyslů týka mám stejně „fašistický“ názor jako Krakonoš. :)
Martine, jsi hovado. Baví mě, jak si pohráváš se zaběhanými tvrzeními „design by měl ctít obsah“ Děláš to ale s nějakým cílem, tj. ne jen aby to bylo vtipné? Tvůj článek můžu číst jako postmoderní intelektuální bulvár (pěkně zní, ale nic jasného neformuluje – forma je intelektuální, obsah roztříštěný) nebo jako jakýsi trochu zamlžený důkaz sporem toho, že normální designerovo práce prostě vždycky musí být falešná/interpretovaná. U prvního nastává otázka jestli článek sám sebe rovnou nepopírá (úmyslně?) a jak ho v takovém případě vnímat. U druhého mě ironie baví, ale od autora, který tak často mluví o čtenářské inteligenci a „píše pro chytré“, bych čekal promyšlenější a propracovanější závěr. Pokud si máš za svým názorem pevně stát, měl bys ho taky razantně sdělit. Myslím, že až si to s odstupem přečeš, zjistíš že to nejspíš šlo dopracovat dál.
Poslední dobou si všímám (a Ty víš, že mě to rozčiluje), že až zneužíváš pohybu mezi literárními žánry. V glosách si odpouštíš odbornost a přesnost, zde si poeticky odpouštíš i jasné formulování obsahu. Baví mě to a rozčiluje zároveň. Blog je pak takovým mixem, kde si doufám přečíst článek odborný a skončím s glosou. To mě (a asi nejen mě) mate.
A teď se, asi trochu nejapně, zeptám: skutečně to tak má být, že design má reprezentovat obsah? Odkud to tvrzení pochází [Bringhurstovo: „Typography exists to honor content.“]? Jsou různé míry naplňování tohoto „pravidla“? Např. jak ctít obsah novin kde jeden článek je lživý a druhý pravdivý? A proč se mi zase zdá, že to je jen další z „jazykových úniků“… má design obsah reprezentovat nebo respektovat? Co to je adekvátní design (zvrácení pojmu účelný design necháme stranou)? A co přesně má re…ovat? Obsah, kvalitu, obsahovou formu? Kdo určuje „jaký hodnotný obsah je“? Designér? Má na to právo? Nezabývá se podobnými otázkami i Umberto Ecovo kniha Skeptikové a těšitelé (nečetl jsem)?
Doufám, že nejsem moc doříkavý a nekazím Ti tady vyznění článku (a celý den) vlastními interpretacemi. Ať už nízkými nebo vysokými. Každopádně článek mi v hlavě otevřel některé docela zajimavé otázky.
Davide, jsi milý hoch. Řekl bych, že článek formuluje své závěry celkem jasně: slovo design dokonale naplňují pouze takové grafické prostředky (včetně písem) a tak zvolené materiály, které jdou přímo k k jádru prezentované věci nebo služby. Tento ideální design se tedy například nesnaží navonět výkal, nýbrž podpořit jeho funkci (smrděti, odpuzovati, lepiti se na podrážky, …).
Jistěže designérova práce nemusí být nutně falešná a lživá. Zvláště pokud si onen designér pečlivě vybírá, jaké (třeba tiskové) materiály upravuje a pro koho, pokud najde dostatečnou míru ztotožnění s klientem a jeho produktem. Není podstatné, dokonce v tom ani není žádný rozdíl, zda pak tento designér propaguje vysokou literaturu nebo třeba vynikající ovesné vločky či kakaový nanuk. Existuje několik základních principů, které by výtvarník (ale i copywritter) měl dodržovat: nenavrhovat luxusní obal pro levný výrobek, nevychvalovat něco, co si chválu nezaslouží. V textu jsem uvedl jasné příklady, třebaže nadsazené a hraniční.
Druhou úrovní tohoto přístupu je, že produktům nekvalitním, špatným, náš imaginární designér propůjčí také nekvalitní a špatný výraz, který bude od koupě odrazovat, resp. bude ke koupi lákat přesně ty osoby (a pouze ty), kterým je daný produkt určen. Pokud tedy bude levná psí konzerva lákat bezdomovce, je vše v naprostém pořádku. Chybou by bylo, kdyby levná psí konzerva měla etiketu, která vybízí ke konzumaci též osoby patřící mezi takzvaných horních deset tisíc.
Pohybu mezi literárními žánry opravdu používám velmi rád a upřímně mne těší, že to některé lidi rozčiluje, byl to od počátku záměr. Nevím, co si představuješ pod glosou, ale mé pojetí tohoto útvaru odpovídá definici zveřejněné třeba na Wikipedii:
Rozhodně si nemyslím, že by glosa musela nutně mít jakoukoliv úroveň odbornosti. Glosa může vzniknout z momentálního vnuknutí, rozpoložení mysli, nečiní si žádné nároky na „správnost“ a její autor neočekává, že s ním budou čtenáři souhlasit. Často je dokonce napsána záměrně kontroverzním způsobem a autor doufá, že jeho text vyvolá bouřlivé reakce. Ta poslední věc není tak docela můj případ, ale jsem rád, že čtenářská odezva je tentokrát značná. Jediným důležitým smyslem tohoto článku je nastolit některé otázky, vyvolat polemiku na dvou rovinách:
1) zde v komentářích, kde si můžeme vyměnit své názory,
2) ale především polemiku vnitřní, privátní, sloužící k přehodnocení svých postojů k práci a k okolnímu světu.
Soudě dle tvé reakce, ale i jiných (Pavel, Jakub, Lukáš), to aspoň částečně zafungovalo; těší mě to.
Odborné texty píšu jinam a jinak, ale to, myslím, dobře víš.
Zároveň mě ale překvapuje, že snad někteří považují celý text, slovo od slova, za zcela seriosní presentaci mých názorů a postojů. To je s prominutím čirý nesmysl, protože forma článku (glosy) je enormně přehnaná, nadsazená, přestřelená, afektovaná. Aby se to všechno dobře a rychle četlo, aby bylo vidět, že sám sebe se nesnažím brát příliš vážně. Tato nezávazná forma má klást více otázek, než sama zodpovídá, má být teprve letmým podkladem k případné diskusi nebo osobní úvaze. Vždyť některé deklarované příklady jsou z oblasti čiré utopie — žijeme snad ve světě, kde je možné navrhnout klientovi lepení knižního bloku lepidlem, které nelepí? Já sám přece nejsem v pozici, abych mohl (nebo chtěl) vše zde řečené naplňovat, takhle svět nefunguje.
Musím se teď ještě vrátit k Pavlovu odkazu na First Things First. Ano, při prvním (a dosti povrchním) pohledu se může někomu zdát, že zde manifestuji podobné myšlenky jako autoři onoho traktátu. Je tomu spíš naopak. Nesnažím se nikomu své postoje vnutit, nesnažím se nikomu radit, na jakých typech zakázek a pro jaké klienty má pracovat. Doufám, že trh sám si poradí a že zakázky, o které já zájem nemá, si své designéry samovolně najdou. Pokud na konci upřednostňuji práci v oblasti kulturní oblasti, nelze z toho usuzovat více než to, že JÁ je považuji za důležité, že pro mne osobně mají větší význam než vizuální styly nadnárodních korporací. To ale neříkám z pozice bohatého designéra, žijícího v některé světové metropoli a majícího luxusní zázemí a patřičně tučné konto. Říkám to z pozice člověka, který vlastně žádné peníze nemá a bere celou řadu hůře placených zakázek jen proto, že ho více zajímají a baví.
Davide, k tvým otázkám:
Design má být s obsahem v souladu. Záměrně neříkám reprezentovat, protože reprezentativní funkce předpokládá vždy kladné vyznění výsledku. Ideální (utopický) design si nutně neklade za cíl být pěkný, reprezentativní.
Ad noviny. Designér neřeší, který článek bude pravdivý a který ne, orientuje se podle zaměření a profilu celého média. Například bulvární tisk nelze upravit jako seriosní noviny, protože by to čtenáře mátlo a měl by pocit, že čte především pravdivé informace. Bulvár má být potrhaný, zmačkaný, poblitý a vyhýbat se kvalitním písmům. S hrůzou zjištuji, že Blesk používá kursivu Tomáše Brousila.
Dobrý designér má být inteligentní, řídit se vzděláním, citem a být pokud možno věrný svým osobním občanským a lidským postojům.
A pro jistotu si ještě neodpustím dovětek. Dá se namítnout, že „jaký pán, takový krám“, že každý už přece dávno má takový design, jaký si zasluhuje. U malých firem, vedených různými nedovzdělanci, je skutečně úroveň designu obvykle adekvátní čili tristní, odpovídající firemní kultuře. Ty největší firmy ale používají mnohem rafinovanější formy zmrdismu. Kupříkladu telefonní operátoři investují do firemní komunikace značné prostředky, jsou ochotni a schopni zaplatit si dobrý design, kterým pak pokrytecky oblbují své klienty, vzbuzují v nich zdání, že na stejně vysoké úrovni jsou i služby. Nejsou. Je mi špatně, když mi zaměstnanci těchto firem volají a libovým hlasem, naučeným na některém školení, a nabízejí své jedinečné služby.
Pěkněs‘ to napsal. Mnohem lepší než těch pár vět ve vakuu nahoře. I když třeba nesouhlasím. Jen zopakuji, že na blogu, který donedávna býval odborným je uveřejnění neoznačené glosy (ano vím co je glosa a právě proto) matoucí. Čtenář až podle posledního řádku pozná, že to je pro Host.
Tady se ale povídá… Mnoho slov, designeurova smrt! Davide, nejúdernější odpovědi na své zvídavé otázky nalezneš přece zde:
http://quotesondesign.com/
Ahoj Martine. Uchvacuje mne délka tvých odpovědí, ta předposlední je skoro delší než článek ;-) (Ta taky jsem ji nebyl sto dočíst.)
Chtěl jsem ti napsat, že základní idei nelze nic vytknout a vřele souhlasím a je moc poučné ji dovést až do krajnosti. K mnoha četným poznámkám bych si dovolil ještě několik myšlenek.
1/ Obsahem, který má forma sledovat, je přece myšlen duch, podstata díla, nikoliv konkrétní projevy (= koncept periodika, nikoliv souhlas nebo pravdivost konkrétních článků!)
2/ Reklama (a její nejúživaější prostředek – grafický design) přece není zlo samo o sobě. Je to o tom, k čemu se používá.
3/ Černé pravidlo reklamy: přehnaná reklama produkt zabije! U většiny alespoň trochu svéprávných uživatelů a spotřebitelů (pouze omezeně platí pro voliče, zvláště české) je zklamání nenaplněných očekávání vzbuzených reklamou spolehlivou cestou do pekel.
4/ Pozdravuj svého psa…
Davide: nevím, jak to řešit. Možná udělat rubriku glosy a zařazovat patřičné příspěvky (mimo jiné i) do ní.
Víte: možná se tady moc mluví, ale nemyslím si, že je to úplně marné. Problémem řady designérů, že o své práci nechtějí (a neumí) hovořit.
Pavle:
1) To jsem psal v předposlední reakci, souhlasím.
2) Souhlas.
3) Tady bych se přel. Průměrný inteligenční kvocient je 100 bodů a není to moc, lidé jsou reklamou stále snadno ovlivnitelní. :) Jen se mění její formy na méně invazivní a více podprahové, odvislé od členství v různých sociálních vrstvách a skupinách.
4) Vzkazuje haf!
Martine, dobře, z levičáství tě už obviňovat nebudu. Přesto mám důvod nesouhlasit:
Pokud přistoupím na koncept „adekvátnosti“ designu (čili jinak formulovaný nesmysl „forma sleduje funkci“, který Jan Michl tak skvěle ve své knize vyvrátil), pak zcela logicky dojdu k tomu, že takový požadavek zabíjí originalitu a vede ke stagnaci. Neboť máme-li stejné vstupní podmínky, které zpracujeme stejným racionálním postupem (v tomto případě „adekvátně“), tak se po určité době řešení budou opakovat.
Naopak vybočení z ustáleného řádu v daném kontextu (tedy zde „neadekvátnost“) může přinést inovaci a změnu pohledu.
Je to téma na esej… správně bych zde měl ukázat příklady z historie designu, abych tvrzení podpořil, ale jsem děsně línej. :-)
Pavle, měli bychom uspořádat nějaký debatní kroužek, přizvat do něj další kumpány a tužit se v argumentaci! :)
Mnohá nedorozumění vyvěrají ze špatných či nedostatečných vstupních definic užité terminologie, případně z jejich úplné absence. Sypu si tiskařské saze na hlavu a jdu to napravit:
Když říkám adekvátní design, mám na mysli takový design, který na straně jedné plní funkční nároky, na straně druhé je nějakým způsobem přiměřený obsahu — to znamená, že je s ním buď v souladu, vymezuje jeho působnost nebo jej doplňuje o nové významy (a třebas vtipné konotace). Nesnažím se tedy definovat nějaký esteticky správný design, nýbrž takovou grafickou úpravu, která je s obsahem v rovnocenném, partnerském vztahu, případně s ním na nějaké rovině komunikuje. Já vím, že to zní trochu abstraktně, proto pokračuji…
Vrátím-li se ke knížce pana Michla (Tak nám prý forma sleduje funkci), byla tam jedna podstatná myšlenka, kterou jsem si zapsal za uši (volně reprodukováno): že funkcionalismus bylo především výtvarné hnutí, které oproti svým proklamacím upřednostňovalo estetické požadavky před funkčními. Funkcionalisté tvrdili, že jejich formy jsou přímo odvislé od funkce výrobku, ve skutečnosti však jen hledali způsob, jak obhájit svou novou, abstraktní (řekněme bauhausovskou) estetiku a nové materiály. Tvrdili, že teprve oni navrhují skutečně funkční produkty a stavby, jako by židle složené z jednoduchých geometrických tvarů nebo kubické stavby bez ozdob plnily svou funkci lépe než obdobné produkty v minulosti. (Plní lépe reprezentativní funkci městské radnice klasicistní, nebo funkcionalistická architektura?)
O něco podobného se ale já svými žalozpěvy rozhodně nesnažím, naprosto se teď nezabývám estetickými nároky na grafický design. Má lamentace se dotýká především toho, co je zdánlivě v pozadí práce designéra — zabývání se povahou věcí, které upravuje, úvahy nad smyslem a vyzněním finálního díla. Nebudu tvrdit, že estetika švýcarského stylu je lepší než estetiky jiné, protože o tom přesvědčený nejsem. Právě v rozmanitosti designu je jeho krása a přitažlivost, musí se ale jednat o design inteligentní a smysluplný, tedy design, který bere na zřetel (znovu opakuji) povahu samotného díla. Výtvarné prostředky, jak vytvořit onen adekvátní design jsou samosebou různorodé. Inspiraci lze nalézat ve vlastním životě, v historii evropského umění, v mimoevropských tendencích, ale také v různých pokleslých žánrech a v umění mimo obecně přijímané normy a preferovanou estetiku — takových případů se jistě najde spousta.
Mně osobně se třeba líbí edice Fresh od Redesignu, řada věcí od studia Bunch, Reza Abedini, líbí se mi některé knížky Zdeňka Zieglera. Každý přístup je jiný a každý má svůj smysl. Problém nastává v okamžiku, kdy design jde proti obsahu; obvykle je to způsobeno arogancí úpravce. Představme si beletristickou knihu, která je nečitelná a její čtení vyžaduje zbytečné úsilí, protože jsou čtenáři kladeny nesmyslné překážky (nelogická paginace nebo řazení stran, malé nebo nevhodně vybrané písmo apod.). Toto se opravdu děje. Nebyla v některém Typu zmínka o designérovi, který navrhl řadu obalů pro hudební alba, která nikdy neslyšel? Zrovna to je ten typ arogance, kterou až bytostně nesnáším. (Já jsem taky knihy, které upravuji, nečetl, ale mám k dispozici anotace a obvykle i část rukopisu.)
Dejme tomu plakát má být také čitelný, může to však v odůvodněných případech, například u plakátu divadelního vyžadovat určité intelektuální úsilí — vzpomeňme svělé typografické plakáty, které dělá Władysław Pluta…
Taky někdy přemýšlím, jestli jsme schopni vidět za hranice našich obzorů. V dobřé víře děláme design, reklamu, knihy, weby. Zlepšujeme a udržujeme přenos informace čitelný. A tím přímo pomáháme či jsme nástrojem mechanismu jako je třeba tržní hospodářství nebo kapitalismus. Diky nám se můžou odehrávat konzumní orgie způsobující přesun výroby do rukou malých dětí někde ve východní asii. Naše činnost tak může nepřímo umožnovat nejen vykořisťování, ale i mnohem horší zvěrstva než na které jsme shcopni teď ze své perspektivy dohlédnout.
Jedno je jisté, nikdy to neprokouknem.
Hezká připomínka, Lukáši. :)
Ach bóže, tžní hospodářství a kapitalismus – jaká hrůza! A svoboda k tomu. Brrrr! Vykořisťovat chudáky v Asii nebo Africe! Fuj! Nic takového! Jen ať jsou radší úplně bez práce, když nedostanou zaplaceno jako v USA, a chcípnou třeba hlady. Spravedlnost musí bejt.
A ještě chybí lamentace nad hnusnými nadnárodními řetězci, které ničí v zemích třetího světa autentickou kulturu (= čti bídu a zaostalost, na kterou se my ze západu tak rádi jezdíme občas kouknout).
Tak to mne fakt baví, Lukáši. Pozdravujte Naomi Klein, až budete někde spolu házet šutráky do výlohy McDonaldu :-)
Nikdy to neprokouknem – i Karel Got říká, že svět řídí ilumináti. A Got je přece vševědoucí.
PZ
:) Tak já s McDonaldem žádný problém nemám. Spíše jsem se snažil, neuměle, říct, že řešit určité vztahy mezi užitností a naší činností nemá moc smyslu, protože to co je užitek pro jednoho je katastrofa pro druhé. Jistě, je to dětinské. Samozřejmně, že design kalašnikova samopalu si zaslouží grand prix cenu, protože se nikdy nezasekne, střílí ve vodě i v bahně. A dokáže ho spolehlivě ovládat i dítě. Ovšem co by tomu designu řekl někdo na druhé straně hlavně? A co teprve Jan Tleskač? Nebo Mirek Dušín? :)
Pavle, já beru Lukášovu připomínku spíše v obecné rovině, bez ohledu na nějaké vykořisťování nebo orgie. U tebe zřejmě převažují racionální, pragmatické až cynické postoje — ale nepřemýšlíš přece jen, aspoň občas, o tom, jaké konkrétní důsledky má tvoje práce? Nesnažíš se vybírat si, pro koho a co děláš, komu věnuješ okřídleně řečeno „nejlepší léta svého života“? Jsi ochotný pracovat pro politické strany, se kterými nesympatizuješ, nebo se ti dokonce protiví? Jen proto, že dobře zaplatí? Myslím, že to je příkladná paralela k tomu, co jsem zde už psal a čeho se svým způsobem dotýká Lukáš — brát zřetel na dopad svojí profese a na její formy.
A abych krapet ubral vzletnosti, uvedu cosi z vlastní praxe. Když jsem byl zaměstnán v grafickém studiu (asi pět let), musel jsem často pracovat pro příkladné kokoty a snažit se těmto různým kokotům pomáhat v naplňování jejich (více či méně pochybných) podnikatelských záměrů. V určitém okamžiku jsem si uvědomil, že prací pro kokoty trávím nebezpečně mnoho času, že tak marním svůj život a že je třeba zjednat urychlenou nápravu. A dělat něco jiného a někde jinde. I o tom byl původně ten krátký článek nahoře, ale málokdo to pochopil.
Já sem právě asi nejvíce naážel taktéž sám na sebe. Pracuji na projektu software řešení, který dnes prodáváme jako business nástroj. V pozadí projektu stojí lidé, kteří se dříve zabývali bezpečností a security nástroji jako CCTV dohled, čipování, detekce a strážení. Celý ‚business nástroj‘ tak jak ho znám zevnitř (navrhoval jsem interface a podílel se i na některých ovládacích funkcích) přímo vybízí k zneužití pro vládní sektor. Bigbrother hadr. A někdy, v pět hodin ráno, když dokončuji nějaké tlačítko, které umí pohodlně spojit nahrávání kamery se zdánlivě skrytou souvislostí jakékoliv lidské činnosti kterou si jako administrátor nadefinuji, někdy si říkám, kdo ví kdo jednou tohle tlačítko použije a jak. A já chci aby ten nástroj vešel do širšího povědomí. Aby byl úspěšný. Aby ho lidé rádi používali. Jenže nikdy nebudu vědět co za lidi ho budou používat. A co tím nástrojem způsobí.