Když jsem byl tento týden v Lyonu, udělal jsem si čas podívat se do Musée de l’imprimerie. Nachází se přímo v centru, jenom pár minut od náměstí Bellecour s ruským kolem, které se kupodivu točilo i v půlce ledna. Do Musea tisku, založeného roku 1964, se vchází z úzké uličky malým ústupkovým portálem, celá budova je historická, stálá expozice poměrně rozsáhlá a dost členitá. Nikdo tam neprudí, takže si můžete skoro všechno osahat a vyfotit. Výstava obsahuje prakticky vše, co člověk potřebuje vědět o historii tisku od patnáctého až do dvacátého století. Výstavní exponáty doprovází krátké informační panely, na kterých se i typografií nepolíbený člověk dozví základní informace o technologiích, typografickém názvosloví nebo principu jednotlivých tiskových metod. Nechybí samozřejmě papíry, starý tiskový materiál, písmové kasy i s literami, raznice, hotové stránky kovové sazby, dřevorytové matrice, původní ocelorytiny...
Papírna v Charavines
Díky milé nabídce Antalisu jsem měl možnost podívat se do papírny ve francouzském Charavines. Společnost ArjoWiggins, pod kterou továrna spadá, je u nás dobře známá nabídkou speciálních grafických papírů, mezi její značky patří prémiový Rives nebo Conqueror. Donedávna vlastnili v ArjoWiggins papírny čtyři, na pokles poptávky ale reagovali postupně zavřením většiny provozů, a to včetně papírny v Rives, vzdálené asi šestnáct kilometrů od Charavines, která byla založená už v šestnáctém století. Velká škoda, že se jim nepovedlo zachovat toto historické dědictví. Založení továrny v Charavines se datuje asi do poloviny devatenáctého století. Dnes má jeden jediný papírenský stroj, na kterém se vyrábějí všechny současné značky i gramáže. Stroj je to relativně malý, ale jestli jste nikdy nic podobného neviděli, tak vězte, že i takovýto maličký stroj, na kterém vyrobíte pás papíru o šířce asi dva a půl metru, má délku kolem dvou set metrů...
Knihy a typografie podruhé
Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo. Vlastně naopak. V prosinci vyšlo druhé vydání odborné publikace Knihy a typografie, kterou jsem napsal před rokem a půl. A jelikož cvalík právě dorazil z tiskárny, neuškodí napsat k němu několik slov, změn je totiž víc než dost. Původní náklad se poměrně rychle vyprodal a kniha už od jara prakticky nebyla k dostání. Na léto byl naplánovaný dotisk, na kterém jsme chtěli vydělat nějaké další miliony. Nakonec mi ale přišlo mnohem smysluplnější vydání odložit, podívat se na téma s odstupem a dopsat nebo upravit věci, které jsem napoprvé nestihl nebo zcela neuzavřel. Původní plán byl doplnit dvě nebo tři desítky stran, nakonec však obsah narostl téměř o devadesát stránek, a to skoro ve všech směrech. Je to paradox, ale prakticky beze změn zůstala celá dlouhá pasáž o digitálním čtení, která jako jediná hrozila, že bude rychle zastarávat. Ukázalo se ale, že přestože...
Škoda nevařit, škoda nechválit
Na kuchařku Martina Škody jsem narazil na kterémsi informačním portálu. Sedmnáctiletý student, který napíše knížku o vaření — „český Jamie Oliver“ — to je zpravodajský šlágr par excellence, toť se ví. Kvalita je vždycky až druhořadá, podstatný je především mediální obraz celé události. Já osobně se raději poučím u trošku starších a zkušenějších kuchařů, ostatně mám pocit, že Martin jejich pořady zná líp než já. Jeho míchaná vajíčka totiž důsledně kopírují ta Gordona Ramsayho, stejně tak vajíčkovou omeletu odkoukal od Jamieho, svého vzoru. Původní recept na focacciu, pizzu nebo risotto si najdu raději u Emanuela Ridiho, má to v krvi (a já v knihovně). Asi bych mohl pokračovat dále, ale není to smyslem mého textu. Těžko říct, jestli se na základních receptech dá něco nového vymyslet. Vlastně ani ta kuchařka není určena pro mě, je evidentně cílená především na autorovy vrstevníky, kterým nabízí docela pestrou světovou kuchyni. A kuchařské knihy...
Česká televize: minimalismus versus vyprázdněnost aneb Najbrt versus Dvořák
Redesigny, zvláště ty velké, vždycky jitří vášně. Lidé jsou konzervativní a nesnášejí změny. Grafický design se hodnotí způsobem líbí/nelíbí, protože jen málokdo má povědomí o tom, co je to jednotný vizuální styl a proč je důležitý. Tady, v informování veřejnosti, jako desginéři zatím naprosto selháváme. Vzpomínám si, jak po vyhlášení výsledků veřejné soutěže na redesign České televize v roce 2007 přetékaly diskusní portály sprosťárnami a hnusem. A také na to, že odborná veřejnost přijala vítězný návrh Štěpána Malovce smířlivě, často dokonce s nadšením. Myslím, že po právu. Po pěti letech se z fragmentů jeho práce stala nedílná součást vizuálního stylu televize, třebaže to hlavní, samotné logo, se nikdy neimplementovalo. Obrovská škoda. I díky tomu řada lidí včetně ředitele Dvořáka evidentně nepochopila sílu koncepce oné minulé změny, spočívající v jednoduchém nadtržítku a střídání loga televize s čísly...
Greta Sans od Typotheque: spíš zklamání
Peter Biľak zvládá marketing dobře. Má pod kontrolou sociální sítě (Facebook, Twitter), zveřejnil hezké propagační video a napsal velký článek na odborný typografický server I love typography. Takže zprávy o nové Gretě Sans jsem prostě nemohl minout — začaly na mě vyskakovat prakticky odevšad. Jelikož jsem ale člověk málo důvěřivý a nenechám se ošálit perfektním technickým zpracováním ani chytrým dávkováním informací, neodpustím si několik odstavců, ve kterých nabídnu svůj pohled, nezatížený prodejními ambicemi. O serifové Gretě jsem psal před více než čtyřmi lety. A písmo autorů Biľak a Djurek jsem veskrze chválil, i když nějaké výhrady koncepčního rázu jsem přece jen měl. A podobné je to i dnes, i když tentokrát budu kritizovat o trochu víc. Ještě než se pustím do toho kverulantství, chci poznamenat, že umím ocenit práci, která za Gretou je. Jedná se bezpochyby o velmi dobré písmo, profesionálně zpracované, s širokou...
Co žádá nakladatel od knižní obálky
Furt dokola to lidem vtloukám do hlavy, vedla se o tom řeč na knižním semináři v Hubu a určitě jsem skoro totéž psal i do té svojí knížky: Pořád ještě spousta nakladatelů u nás i v zahraničí nechápe, že obálka a vnitřní úprava knihy jsou nedílnými součástmi jednoho celku. Že nelze svěřit jednu půlku práce designérovi, a druhou půlku neřešit vůbec, nebo ji splácat podle nějakého umaštěného mustru, který se v redakci vynořil neznámo odkud a neznámo kdy. Výsledek bývá strašný. A knihu to degraduje na (více či méně zdařilou sazbu) zabalenou do barevného plakátu, který vypadá, jako by právě přiletěl z jiného světa. Skoro se ani nedivím těm, co mají představu, že knižní grafik je toliko malíř (fotograf, vizuální umělec či jiný artista), a nezamýšlejí se ani vteřinu nad tím, že i vnitřní uspořádání knížky má svého autora. Že vybrat písmo, proklad, umístit paginaci a vyřešit všechny ostatní navigační...
Bienále Brno 2012 — poslední možnost podat přihlášku
V létě 2012 začíná další ročník Bienále Brno, tradiční přehlídky grafického designu světové kvality. Všichni zájemci o účast na bienále se mohou přihlásit do 31. 12. 2011. Přihlášku i podmínky účasti najdete na www.bienalebrno.org. Účast v soutěži je zdarma, každý účastník může zaslat až sedm exponátů. Zásadní změnou je zrušení kategorií, takže padá dřívější rozdělení na Knihy, typografii, písmo a ilustraci vs. plakáty, reklamní grafiku a vizuální styly. Jádrem nadcházejícího jubilejního 25. Bienále Brno je, mimo výstavy hostujícího kurátora, řady doprovodných výstav a úvodního třídenního cyklu přednášek a prezentací, již tradičně mezinárodní soutěž, která si klade za cíl představit široké spektrum současného grafického designu a jeho proměny napříč médii a formami. Soutěž je nově otevřena všem formám grafického designu, přihlásit lze práce, které vznikly v období posledních dvou let. V rámci mezinárodní soutěže 25...
Převážně pražská invaze do brněnské galerie
Meziměstská, mezinárodní ani meziplanetární řevnivost, dokonce ani jakákoliv jiná podoba nacionalismu a vyprseného patriotismu mě ani za mák nezajímají. Pro brněnské firmy ale pracuji docela rád, protože se mi zdá logické a správné podporovat lidi, kteří jsou součástí mého privátního prostředí k životu. Proto svou prací (nebo penězi) vyjadřuji podporu nejen místnímu nakladateli, ale i zelináři a uzenáři, hospodskému, holkám od tyče a pouličním prodejcům čehokoliv. Ani mimobrněnské peníze mi moc nesmrdí, takže spím docela klidně ani při fakturaci většinou nemívám špatné svědomí. Funguje to i naopak, takže mi neušlo, že Moravská galerie se stala klidným přístavem mimobrněnských, především pražských designérů. Tvůrci vizuálního stylu Moravské galerie jsou už několik let pánové z pražského studia Side 2. Na rozdíl od starého a nepřehledného webu od (pražských) DGU, který nám tady dlouho ztrpčoval život, se jim povedlo poměrně vkusně...
Jíst, meditovat, milovat, dyzajnovat
Jestli se zas někdy budou psát dějiny českého národa, mělo by tam být hlavně uvedeno, že je líhní fotbalových trenérů, politologů a kritiků umění. Ale nejen těch — také grafickému designu u nás každý rozumí, patří to už k základnímu vzdělání našeho občana, odkojeného výtvarnou výchovou na ZŠ. Nebo výstavami v krněnské galerii Vaňkovka, kde návštěvníci v průběhu nightshoppingu při cestě z asijského bistra do módního butiku stihnou autogramiádu kapely Lunetic, exposici zahradní architektury a vánoční instalaci z polystyrenu a chomáčů vaty. Nemyslím si, že mám oko z kašparovy krávy, píše mi překladatel, aby tím dal váhu svým připomínkám ke grafické úpravě. S redaktorkou se dojemně shodují, že můj grafický návrh je kýčovitý, že titulní stránka je prázdná nebo že obrázek je nesmyslný. Když mají dobrý den, vybičují se i ke složitější češtinské komposici skoro až mantrického charakteru, která naznačuje, že za sebou mají několik...