Nemáme moře, tulipány, moderní architekturu ani jiné atrakce, kterými bychom se mohli ve světě chlubit. Veškeré pokusy o zvelebení naší země narážejí na omezený lidský potenciál a historicky podložená fakta o české povaze — jsme národ vyčuraných zlodějů a většina lidí nedohlédne za roh svého paneláku či za svou příští výplatu. Základními vývozními artikly naší země jsou pivo, hokej a modelky, ale umíme s tím docela dobře žít a umíme si z toho občas udělat srandu. Za posledních sto let jsme se jako národ nijak významně nepodíleli na běhu světa. A pokud ano, pak prostřednictvím několika solitérů, kteří byli dost zarputilí na to, aby se vymanili z průměrnosti. V literatuře už dlouho neznamenáme nic, ve výtvarném umění jakbysmet, přiživujeme se na ostatních a doprovázíme to rozjíveným bestiálním šklebem. Jestli dnes Česko má nějaký význam, pak jedině v oborech, které jsou natolik okrajové, že je většina společnosti...
Kterak jsem šel ven a dostal tam řádný pojeb
Na křesty a autorská čtení moc nechodím, vlastně takřka vůbec. Výjimečně zajdu morálně podpořit některého autora, pro kterého jsem pracoval, ale jenom tehdy, když je kniha dobrá a když se za svou práci nestydím. Většinou někde v koutě vypiju litr nebo dva vína, abych nemusel s nikým mluvit, a jdu zas domů. Takhle jsem zašel nedávno na čtení Honzy Němce, který napsal príma knížku o Drtikolovi, no a teď pro změnu na křest Spouště Sáry Vybíralové — konal se dole v kavárně Veletržáku. Sára napsala skvělé, literárně vyzrálé povídky, ke knížce mi ale moc neseděla anotace. Text jsem četl a vnímal jinak a z těch vícevrstevnatých povídek jsem si pro grafiku vybral jeden obraz, který mě při čtení praštil do očí — trochu lascivní Sára, která v psaní nejde pro nějakého toho šulínka nebo přisprostlé péčko daleko, své muže neustále dráždí rudou rtěnkou, jemnými náznaky i okatě vyzývavými pohledy. Tak proto kosočtverec...
Kozel zahradníkem, prase typografem. Jak zdevastovat školní písmo
Letos se nám v oblasti školního písma pro děti nebývale urodilo. Máme se radovat? Začalo to nedávno zprávou, že nakladatelství Fraus vydává učebnice s písmem Comenia Script A, které je svým názvem i vzhledem až nebezpečně podobné psacímu písmu Comenia Script autorky Radany Lencové. Jak k tomu písmu Fraus přišel? Studiem kaligrafie? Napodobováním písma jiného autora? Ani to, ani ono. Když se před několika lety u Františka Štorma prodávala digitální verze Comenia Scriptu, ve Frausu si koupili licenci a nyní tím stejným písmem sázejí své učebnice. Písmem Radany Lencové konkurují písmu Radany Lencové. S tím rozdílem, že jejich didaktické pomůcky jsou o desetikoruny levnější a našinec, jak známo, rád ušetří. Jaký je mezi oběma písmy rozdíl? Vlastně dost podstatný. Zatímco Comenia Script A byla původní verze školního písma, vzniklá z doktorské práce R. Lencové, aktuální verze je zdokonalená, přepracovaná, vychází z letitého...
Briefcase, nová česká písmolijna
S novými písmy a písmolijnami se nám teď v Československu roztrhl ten příslovečný pytlík. A je to dobře — z navrhování písma se konečně stává úplně běžná věc, asi jako z navrhování log, knížek, plakátů, elpíček nebo obalů na sušenky. Studenti středních a vysokých škol, stejně jako stařešinové grafického designu, teď místo u piva a Startek vysedávají u papírů, Fontlabů či Glyphsů… a produkují pěknou hromadu originálních, často i prudce použitelných písem. Srdce našince plesá, pořád je z čeho vybírat! Mezi nové projekty patří Briefcase Tomáše Brousila a Radka Siduna. On ten projekt vlastně není až tak úplně nový, protože se na něm pracuje minimálně rok a půl, ale teprve teď se písmolijna oficiálně otevřela světu krásným typovečírkem ve Veletržáku, který byl zajímavý nejen tím, že se na něm objevili skoro všichni naši typografičtí bohové, ale i tím, že se na něm rozkradlo úplně vše, počínaje taškami...
Typografická značka pro Adama
V pondělí se na mě obrátil Adam Schorcht, kolega z dýmkařského klubu a majitel nejkrásnějšího pěstěného kníru široko daleko, že jede v sobotu někam do zahraničí na soutěž nebo veletrh a chce tam prodávat pár dýmek, které vyrobil. Prý k tomu potřebuje nějaké logo se svým jménem, značku, raznici, potisk na pytlík a tak. Já už v posledních letech prakticky žádná loga, značky ani vizuální styly nedělám. Zoufale mě nebaví vysvětlovat lidem, proč by měli zaplatit padesát nebo pět set tisíc za logo a vizuální styl, který často fakt nepotřebují, ale masáž markeťáků a grafiků je pořád přesvědčuje o opaku. Pro živnostníka jsou to obrovské náklady a po pravdě řečeno ani lecjaká menší firma není ochotná zaplatit za značku to, co bez mrknutí oka vysolí v obchodu s elektronikou za jeden nebo dva počítače. Stejně jim nakonec stačí dobré písmo, materiál, dobře zvolené barvy. Nepsal jsem to už někam? Nejspíš ano, ale některé věci je...