Když elitní ukrajinská sextremistka Anželina Diaš spáchala svými ňadry atentát na nebohého Miloše Zemana, bylo to nečekaně osvěžující zpestření poněkud mdlé kampaně, která toho kromě tradičních podpásovek a fake news ze strany vrchního kořaly & his melody boys nezvládla mnoho nabídnout. Ne že by snad snědá aktivistka do předvolebního boje vnesla nějaké úplně nové téma (to, že je Zeman Putinova coura, víme již dávno), ale originální, účinná a mediálně vděčná forma jejího protestu v našich končinách — bohužel — dosud nezdomácněla. To konstatuji s velkou lítostí, neboť veskrze chvalitebné mise Femen se od založení této teroristické skupiny v roce 2008 rozšířily po celém světě: kromě domácího Kyjeva třebas i do Vatikánu, Paříže nebo New Yorku. A svá zahraniční komanda mají dnes sextremistky také v Polsku, Německu, Itálii, Spojených státech či Kanadě. Hlavními tématy ňaderné války aktivistek z Femen jsou svoboda a ženská...
Největší fanoušek Miloše Zemana
Přátelé, snad o mně víte, že jsem věrným a oddaným příznivcem našeho pana presidenta ing. Miloše Zemana. Dlouho, pečlivě a oddaně jsem se věnoval diskusím s jeho mluvčím na Facebooku i Twitteru, jakož i četným debatám s přívrženci našeho nejúspěšnějšího politika a zároveň vrchního velitele ozbrojených sil. Mnoho hodin svého života jsem obětoval tvorbě zábavných koláží na téma milého pana mluvčího i našeho samojediného vůdce. Ale je to málo. Vím. Mohl jsem udělat víc. Chápu. Uznávám. Není pochybnosti o tom, že zdaleka největším fanouškem je můj vzácný kolega pan Pavel Kočiš, známý svou obrovskou sbírkou několika tisíc výstřižků s panem presidentem. Je to člověk, který panu Miloši Zemanovi zasvětil kus života a také celý svůj podkrovní pokojík. A Vy mi to možná nebudete to věřit, ale když mi Pavel zaslal svou fotografii s věnováním a autogramem, zažil jsem pravou a nefalšovanou radost. Děkuji! To ale není...
Benda, Brousil, První republika a Národní styl
Rychlost a povrchnost současné komunikace zdánlivě vyžaduje unifikovaná písma. Malé, poslušné dělníky anebo dokonalé stroje, jež pokorně přenášejí informaci a není na nich nic zajímavého k vidění. Pokud v novinách informujete o aktuálních kurzech měn anebo sázíte výsledky krajského župního přeboru, je to tak správně. Připusťme ale, že existují i takové případy, kdy potřebuje designér hovořit o vážných věcech, nebo dokonce v národním zájmu. To potom někdy raději sáhne po typu silném a sebevědomém, po písmu s charakterem, co dá každému vytištěnému slovu patřičnou váhu. Latinskou abecedu považujeme za danou a neměnnou. Z historie však víme, že to, co dnes chápeme jako definitivní a jednoznačně kodifikované, bylo mnohokrát zkoumáno a revidováno. Kromě vrcholné monumentální římské kapitály proto známe i poněkud neotesané nápisy řecké, ve starých unciálních rukopisech nalézáme bujné okrouhlé tvary...
Jó, typograf, ten tvrdej chleba má
Poslední Ádvojka (16/2017) se zázračně pochlapila — jestli se tedy vůbec kulturní revue může pochlapit, když je ženského rodu — a přinesla články na téma Knižní design. Chvalme Hospodina!, neboť je to téma stále zoufale neprobádané a trvale opomíjené. Ani si nevzpomínám, kdy naposled se v nějakém relevantním médiu knižní grafice a knižní typografii dostalo prostoru, tak už to asi bude hodně dávno, to jsem byl ještě… já nevím… tááákhle malinkej. Literární časopisy, které by se z povahy věci více než jiné měly pravidelně zabývat i výtvarným pojetím knih, v tomto ohledu selhávají, a tak je našinec odsouzen výhradně ke konsumaci nemnoha oborových periodik a blogů, jež mají de facto nulovou šanci oslovit i neodbornou veřejnost. Takže teď před sebou máme novou Ádvojku, která se okrajových žánrů nebojí, a tak si pozvala k rozhovoru klasika Františka Štorma, který je coby respondent zábavný a vděčný, a tak vcelku nehrozí...
Jazzová fantasmagorie roku 1975
Dnes kvapím z antikvariátu bohatší o unikátní příklad moderního grafického designu — odnesl jsem si totiž dvě desky z berlínského hudebního vydavatelství Amiga, proslulého především krásnou sérií Amiga Jazz. Ta byla ve svých nejslavnějších projevech v šedesátých až osmdesátých letech postavena na silné černobílé fotografii, neinvazivní typografii a také typickém oranžovém J umístěném do rohu desky. Řada nahrávek z Amigy je dostupná v nabídce našich antikvářů a patří mezi pěkné a dodnes velmi kultivované příklady grafické úpravy hudebních alb. Méně známá (a o to vzrušivější) je nevelká série tuším osmi stereofonních jazzových desek vydaných v Amize roku 1975. Designér Christoph Ehbets se v ní utrhl ze řetězu a přišel s nebývale moderním a sebevědomým typografickým pojetím, jaké možná nemá v jazzové historii obdoby. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že si vzal do parády takovou žánrovou klasiku, jakou...