Blog

Ach ouvej — buli buli buli — navrhl jsem Rychlé šípy a možná dostanu shnilou bramborou do nosu

Ach ouvej — buli buli buli — jsem v půli přeražený, jsem nadosmrti zmrzačený! Jak je to možné? No snadno — po šest měsíců jsem totiž docházel do Památníku národního písemnictví a do Albatrosu, kde jsme kolektivně cedili krev a jedli panádlovou polívku, abychom pak českému plantážnictvu zprostředkovali Rychlé šípy v podobě dosud nevídané a neslýchané. Tento v pravém slova smyslu bobřík ušlechtilosti nás všechny stál hodně úsilí, zapříčinil myriády výčitek doma a podlomil naše už tak dosti chatrné zdraví. Takže ne. Tentokrát to nejsou Šípy ohyzdně vytištěné na věčně rozbité Foglarově ofsetové rotačce, kterou si kdysi koupil za milion korun, aby na ní pak ve čtyřicátých letech vyráběl časopis Vpřed. Tentokrát nejde ani o reprodukce z oskenovaných časopisů, plné psychedelického moiré, způsobujícího podobné stavy jako otrávený čaj od Bratrstva kočičí pracky, po němž by i kůň zcepeněl. Ne, ne, všechno je jinak. Právě v těchto...

Se slovenskou Ústavou si už nikdo vytírat nebude

Nad Řípem sa blýská Žijeme v době, kdy naše Ústava odolává permanentnímu náporu různých pochybných individuí. Miloš Zeman ji ohýbá, napíná, škrtí i znásilňuje, ústavní zvyklosti označuje za idiotské a ústavním právníkům vkládá do úst věty, které nikdy neřekli. Patrně krátce po svém zvolení získal — neznámo kde — dojem, že přímá volba jaksi automaticky posiluje jeho mandát a přiznává mu nějaké nové pravomoci. Ústava je v tomto směru nicméně pořád stejná, nezměnila se v ní tečka, čárka ani vykřičník, a i kdyby se prezident třeba na hlavu stavěl, je mu to platné jak piči dvířka. Vyvolávat mylný dojem, že je silnější než ve skutečnosti, se vrchnímu veliteli každopádně daří výtečně. Davy na náměstích a návsích se bez ustání diví, proč Zeman před rokem o své vůli neodvolal premiéra Sobotku, který se zprotivil lidu, případně proč z Čechie přes víkend neudělá prezidentskou republiku anebo monarchii. Nechci spoluobčanům mluvit do života, ale mám pocit, že kdyby věnovali pár minut svého...

Mám! Mám, mám, podívejte se. Viděli jste už Záhadu hlavolamu někdy takhle?

Vážení gambusíni, Druhostraníci, milí Podkováci, Uctívači Ginga, Dabinelovci, ctěné Bratrstvo! Rychlým šípům je sice osmdesát, ale pořád ještě žijí někteří pamětníci jejich přeslavných začátků u Šmejkalovy ohrady, na strágule, v pískovcových skalách, na honbě za pašíkem i jinde. Víte… vy mně to snad ani nebudete věřit…, ale těmi pamětníky nemám na mysli nikoho jiného než právě členy onoho nedostižného klubu čestných a podnikavých chlapců, ve kterém se nelže, nepodvádí, nekouří, nesouloží a hlavně nepije na ovoce! Na důkaz toho, že hoši skutečně existovali a existují, vám předkládám jejich vlastnoruční podpisy. Snad jim odpustíte, že jsou ty autogramy poněkud roztřesené, ale Jindra s Rychlonožkou už dnes vzhledem k pokročilému věku závody v běhu ani úniky vzdušnou cestou nepodnikají tak často jako dřív. A také podstatně hůř vidí, mají bolavá záda a klouby. Přiznávám rovněž, že nejdokonalejší chlapecký klub už nějaký čas není...

Tichý proud bezbožného žalozpěvu

Silent Stream of Godless Elegy. Vím, zní to jako pokus trumfnout v soutěži o nejdelší název kapelu Nahoru po schodišti dolů band, ale ve skutečnosti se jedná o největší tuzemský přínos k žánru zadumaného doom metalu. Když jsem ještě byl chlapec patnáctiletý — s vlasy učesanými tzv. „na prdel“, živený jen Májkou a čínskými polévkami za dvě padesát — pořádal se u nás na vsi festival místních kapel, nazvaný Rockové Hranice. Existuje prý dodnes. Člověk by se nad takovým lokálním festiválkem mohl bohorovně pousmát — kdo asi tak v podobné díře mohl vystupovat, že? Tím spíš je s podivem, že tehdy v půlce devadesátých let existovalo v Hranicích pozoruhodné hudební podhoubí. A některé z těch lidí a kapel takzvaně prověřil čas. Milan Havrda už sice nemá rock-funkovou skupinu Bubble Gun, ale říká si teď Boris Carloff a sbírá ceny Anděl nebo Apollo. A Saša Langošová pořád hraje v úspěšné rockové kapele...

Dobrý den, jmenuji se Martin a jsem ten úchyl, který v šestatřiceti začal žít Modrým životem Jaroslava Foglara

Snažím se žít jako aristokrat. Praví a správní aristokraté byli lidé vzácných a krásných vlastností, pro které byli právě do šlechtického stavu povyšováni. Nu — a já chci být takovým aristokratem. Ne ovšem z nějakého zděděného šlechtického titulu, který by na mne přešel bez mé zásluhy, nýbrž který bych si zasloužil vším, co dělám. A tak jsem si utvořil tedy takový vzorný Modrý život a snažím se jím žít, abych byl pravým aristokratem. Ne titulem, ale svými činy, celým způsobem svého života. — Láďa Vilemín Kdybyste náhodou požadovali racionální vysvětlení, proč jsem začal na stará kolena žít Modrým životem, můžeme si ušetřit trápení a konstatovat, že uspokojivé vysvětlení zkrátka neexistuje. V žádné zemi na světě a v žádném alternativním vesmíru není normální, aby si dospělý zdravý jedinec den po dni zapisoval, jestli udělal dobrý skutek a nepoužil neslušné slovo, aby se ráno dobrovolně sprchoval studenou vodou a večer si...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky