Když jsem byl tento týden v Lyonu, udělal jsem si čas podívat se do Musée de l’imprimerie. Nachází se přímo v centru, jenom pár minut od náměstí Bellecour s ruským kolem, které se kupodivu točilo i v půlce ledna. Do Musea tisku, založeného roku 1964, se vchází z úzké uličky malým ústupkovým portálem, celá budova je historická, stálá expozice poměrně rozsáhlá a dost členitá. Nikdo tam neprudí, takže si můžete skoro všechno osahat a vyfotit. Výstava obsahuje prakticky vše, co člověk potřebuje vědět o historii tisku od patnáctého až do dvacátého století. Výstavní exponáty doprovází krátké informační panely, na kterých se i typografií nepolíbený člověk dozví základní informace o technologiích, typografickém názvosloví nebo principu jednotlivých tiskových metod. Nechybí samozřejmě papíry, starý tiskový materiál, písmové kasy i s literami, raznice, hotové stránky kovové sazby, dřevorytové matrice, původní ocelorytiny...
Papírna v Charavines
Díky milé nabídce Antalisu jsem měl možnost podívat se do papírny ve francouzském Charavines. Společnost ArjoWiggins, pod kterou továrna spadá, je u nás dobře známá nabídkou speciálních grafických papírů, mezi její značky patří prémiový Rives nebo Conqueror. Donedávna vlastnili v ArjoWiggins papírny čtyři, na pokles poptávky ale reagovali postupně zavřením většiny provozů, a to včetně papírny v Rives, vzdálené asi šestnáct kilometrů od Charavines, která byla založená už v šestnáctém století. Velká škoda, že se jim nepovedlo zachovat toto historické dědictví. Založení továrny v Charavines se datuje asi do poloviny devatenáctého století. Dnes má jeden jediný papírenský stroj, na kterém se vyrábějí všechny současné značky i gramáže. Stroj je to relativně malý, ale jestli jste nikdy nic podobného neviděli, tak vězte, že i takovýto maličký stroj, na kterém vyrobíte pás papíru o šířce asi dva a půl metru, má délku kolem dvou set metrů...
Knihy a typografie podruhé
Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo. Vlastně naopak. V prosinci vyšlo druhé vydání odborné publikace Knihy a typografie, kterou jsem napsal před rokem a půl. A jelikož cvalík právě dorazil z tiskárny, neuškodí napsat k němu několik slov, změn je totiž víc než dost. Původní náklad se poměrně rychle vyprodal a kniha už od jara prakticky nebyla k dostání. Na léto byl naplánovaný dotisk, na kterém jsme chtěli vydělat nějaké další miliony. Nakonec mi ale přišlo mnohem smysluplnější vydání odložit, podívat se na téma s odstupem a dopsat nebo upravit věci, které jsem napoprvé nestihl nebo zcela neuzavřel. Původní plán byl doplnit dvě nebo tři desítky stran, nakonec však obsah narostl téměř o devadesát stránek, a to skoro ve všech směrech. Je to paradox, ale prakticky beze změn zůstala celá dlouhá pasáž o digitálním čtení, která jako jediná hrozila, že bude rychle zastarávat. Ukázalo se ale, že přestože...
Škoda nevařit, škoda nechválit
Na kuchařku Martina Škody jsem narazil na kterémsi informačním portálu. Sedmnáctiletý student, který napíše knížku o vaření — „český Jamie Oliver“ — to je zpravodajský šlágr par excellence, toť se ví. Kvalita je vždycky až druhořadá, podstatný je především mediální obraz celé události. Já osobně se raději poučím u trošku starších a zkušenějších kuchařů, ostatně mám pocit, že Martin jejich pořady zná líp než já. Jeho míchaná vajíčka totiž důsledně kopírují ta Gordona Ramsayho, stejně tak vajíčkovou omeletu odkoukal od Jamieho, svého vzoru. Původní recept na focacciu, pizzu nebo risotto si najdu raději u Emanuela Ridiho, má to v krvi (a já v knihovně). Asi bych mohl pokračovat dále, ale není to smyslem mého textu. Těžko říct, jestli se na základních receptech dá něco nového vymyslet. Vlastně ani ta kuchařka není určena pro mě, je evidentně cílená především na autorovy vrstevníky, kterým nabízí docela pestrou světovou kuchyni. A kuchařské knihy...
Česká televize: minimalismus versus vyprázdněnost aneb Najbrt versus Dvořák
Redesigny, zvláště ty velké, vždycky jitří vášně. Lidé jsou konzervativní a nesnášejí změny. Grafický design se hodnotí způsobem líbí/nelíbí, protože jen málokdo má povědomí o tom, co je to jednotný vizuální styl a proč je důležitý. Tady, v informování veřejnosti, jako desginéři zatím naprosto selháváme. Vzpomínám si, jak po vyhlášení výsledků veřejné soutěže na redesign České televize v roce 2007 přetékaly diskusní portály sprosťárnami a hnusem. A také na to, že odborná veřejnost přijala vítězný návrh Štěpána Malovce smířlivě, často dokonce s nadšením. Myslím, že po právu. Po pěti letech se z fragmentů jeho práce stala nedílná součást vizuálního stylu televize, třebaže to hlavní, samotné logo, se nikdy neimplementovalo. Obrovská škoda. I díky tomu řada lidí včetně ředitele Dvořáka evidentně nepochopila sílu koncepce oné minulé změny, spočívající v jednoduchém nadtržítku a střídání loga televize s čísly...