Ach ouvej — buli buli buli — jsem v půli přeražený, jsem nadosmrti zmrzačený! Jak je to možné? No snadno — po šest měsíců jsem totiž docházel do Památníku národního písemnictví a do Albatrosu, kde jsme kolektivně cedili krev a jedli panádlovou polívku, abychom pak českému plantážnictvu zprostředkovali Rychlé šípy v podobě dosud nevídané a neslýchané. Tento v pravém slova smyslu bobřík ušlechtilosti nás všechny stál hodně úsilí, zapříčinil myriády výčitek doma a podlomil naše už tak dosti chatrné zdraví. Takže ne. Tentokrát to nejsou Šípy ohyzdně vytištěné na věčně rozbité Foglarově ofsetové rotačce, kterou si kdysi koupil za milion korun, aby na ní pak ve čtyřicátých letech vyráběl časopis Vpřed. Tentokrát nejde ani o reprodukce z oskenovaných časopisů, plné psychedelického moiré, způsobujícího podobné stavy jako otrávený čaj od Bratrstva kočičí pracky, po němž by i kůň zcepeněl. Ne, ne, všechno je jinak. Právě v těchto...
