Jsou knihy krásné, výpravné, vytištěné na drahých a neekologických papírech, plné brilantních obrazových reprodukcí, které si přímo říkají o pozornost, často až opulentní co do užitých výtvarných a technických prostředků. A pak jsou také knihy nenápadné, ty, které svou krásu projeví teprve při meditativním čtení pod lampou. Texty Jindřicha Štyrského, jež pro nakladatelství Argo upravil Luboš Drtina, spadají jednoznačně do kategorie druhé. Ze záplavy výtvarných publikací jsem je vytáhl takřka intuitivně, v očekávání plnohodnotného zážitku… Kniha — ač na první pohled velmi vydařená — nakonec je i není zvláštní, tak trochu má i nemá vysoké kvality. Záleží, jak se to vezme a jak moc jste hnidopich.
Už z principu se v řadě anonymních titulů s líbeznou fotografi í na obálce bude vyjímat křehká grafická úprava, zvláště když namísto pozlátka lesklé laminace papírového přebalu, který se i při šetrném používání časem poničí, přebal vynecháte a zvolíte staromódní poloplátěnou vazbu. Když už staromódní, pak jedině v nejuctivějším slova smyslu, protože to je ta nejušlechtilejší úprava, kterou můžete titulu dopřát. Namísto obvyklého potažení celého knižního bloku papírem je přes hřbet a část předního i zadního lepenkového přířezu přilepen pás knihařského plátna. Toto řešení ovšem poněkud zvyšuje náklady, obvykle totiž musíte vyrobit též knihařský štoček, kterým se na hřbet provede ražba textu metalickou fólií anebo barvou. V případě Štyrského Textů použili tiskaři štočky dva; kromě hřbetu jsou jméno autora a titul knihy vyraženy i na přední straně vazby — je to řešení hezké i na dotek příjemné.
Knihou provázejí dvě česká písma. Titul a také předěly (vymezené vždy dvěma letopočty) jsou vyvedeny písmem Vafle Marka Pistory. Poměrně bezkrevnou titulkovou abecedou, kterou znají čtenáři časopisu Reflex, abecedou odkazující nejvíce na Deutsche Industrie Norm — typografii německých dálničních tabulí. Font RePublic, užitý pro sazbu veškerého textu, je oživením poznávacího znamení někdejšího Rudého práva, novinového písma Public z roku 1955 od autora Stanislava Maršo. Po letech písmo přepracoval Tomáš Brousil; odstranil kresebné nedostatky, rozšířil abecedu o podporu moderních typografických funkcí, jakými jsou malé kapitálky, zlomky a speciální znaky. Písmo je přísné, robustní, poněkud geometrizující a repetitivní v užitých výtvarných formách.
Teprve (a právě) v knižní sazbě se projevuje hlavní nedostatek Maršova konceptu i pochybení v úsudku úpravce. (Re)Public je zjevně nevhodný pro texty delší než plocha novinové stránky. V knize čítající 248 stran se bez varování proměňuje v monolitickou texturu, postrádá výraznější rozlišení šířek jednotlivých liter i živost tvarosloví, které čitelnosti delších textů prospívá. Zvlášť tehdy, když je sazba kompresní a postrádá citlivější řádkový proklad, krok zřejmě nutný k tomu, aby měl svazek ekonomicky přijatelný počet stran. Kurziva dost dobře neplní svůj účel — vyznačovat. Má poměrně malý sklon a rozdíly v kresbě jednotlivých znaků oproti základnímu řezu nejsou dle mého názoru dostatečně markantní.
Od zkušeného knižního grafika (Drtina je odborným asistentem ateliéru Tvorba písma a typografie na VŠUP v Praze) očekáváme zákonitě důraz na drobné písmové detaily. V tomto ohledu je úprava zklamáním. Užívá kupříkladu úpadkový typografický projev — proložený tučný řez v úpravě titulků. Možnosti moderních fontů jsou nevyužity. Ačkoliv RePublic obsahuje speciální číslice pro sazbu indexů, tmavostí i velikostí dokonale lahodící se základním textem, autor úpravy používá číslice vzniklé zmenšením výchozích textových; v sazbě malé, světlé a nevýrazné. V úpravě poznámek u paty stránky, kam se naopak číslice v textové velikosti hodí lépe, sází horní indexy — číslice jsou titěrné a téměř nečitelné. Podobný problém se projevuje u popisků obrázků. Namísto pravých malých kapitálek v sazbě jmen autorů volí Drtina zmenšené verzálky, světlé, rušivé. Citlivý úpravce neopomene ve verzálkové sazbě a u verzálkových číslic posunout pomlčku do vertikálního středu znaků, v tomto případě není podobnému vyladění sazby, jež dává zainteresovaným neklamné znamení o erudici typografa, věnována pozornost. A je to velká škoda a promarněná příležitost, protože jinak je na členění svazku a celkové koncepci vidět zručnost i um autora.
Vyšlo v literárním měsíčníku Host 7/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.
Teprve (a právě) v knižní sazbě se projevuje hlavní nedostatek Maršova konceptu i pochybení v úsudku úpravce.
Asis chtěl napsat Drtinova.
Nechtěl.
No ona ta věta zjevně nepatří mezi nejpřehlednější. Nicméně, špatné použití písma asi těžko může vypovídat o jakékoli chybě v konceptu písma. Ale nebudu Ti tady dávat lekce z logiky.
Zkráceně: RePublic se nehodí pro nejdelší texty. Není to vyloženě chyba, spíš jistý nedostatek textového písma.
1. Tvoje kritika „monolitičnosti“ RePublicu je věcí čistě osobního názoru. Mně například v Respektu vyhovuje a naprosto mi nepřekáží ani u delších esejí. V knize jsem jej nečetl, ale asi to bude minimálně neobvyklé.
2. zdá se jako bys po novinovém písmu požadoval, aby bylo knižní. Asi existují některá písma, kerá by zvládala obě role, ale v naprosté většině případů to tak není. Novinová písma strohá jsou a hodí se spíš na kratší texty (k obojímu většinou vedou rozhodnutí odvozená od horší kvality tisku a menší velikosti). Nehodí se na (nej)delší texty = knihy. To je docela absurdní autorovi resp. konkrétnímu písmu vyčítat jako nedostatek (omlouvám se, ale nevidím rozdíl mezi ‚nedostatkem‘ a ‚chybou‘). Písmo je prostě nevhodně použité, tj. je to zodpovědnost úpravce. Proto mě zarazilo, že něco vyčítáš Maršo-Brousilovi.
→ Davide, 1 + 2: neřekl bych kritika, spíše charakteristika. RePublic je výborné písmo v tom smyslu, že je velmi univerzální. Jeho hlavní síla spočívá v tom, že se dá použít pro noviny, časopis, knihu, plakát i vizuální styl. To zároveň neznamená, že se nenajde vhodnější knižní písmo, ale pokud RePublic chápeme primárně jako písmo novinové a časopisecké, mírně monotónní konstrukční princip mu (autorům) nelze zazlívat. Čili souhlasím s tebou (strohost) a opravdu po něm nepožaduji, aby bylo knižní. Slovo „nedostatek“ jsem měl správně napsat v uvozovkách, a to ze všech výše naznačených důvodů.
Tvoje výtka je ale oprávněná a já s ní SOUHLASÍM.
Abych ještě uvedl na pravou míru to, co se do časopisu nevešlo: Chápu (asi) Drtinovo rozhodnutí užít „novinové“ písmo pro sazbu esejí, úvah a článků, má jistě logiku. Subjektivně však mám dojem, že to nebyla volba úplně nejlepší a úplně objektivní hledisko zde asi neexistuje.
No proto! Já jenom chráním to Rudé právo. :) Chtěl jsem aby bylo jasné, proč tam podle mě měl být Drtina a ne Maršo. Končím.
Myslím, že by se mělo rozlišovat mezi písmem Public od Marša a jeho redesignem od Brousila. Nejsou (!) to stejná písma: redesign byl veden tak, aby vzniklo písmo univerzálně použitelnější (= za hranice novin). Subjketivní dojem z písma by se tedy neměl používat jako zdánlivě objektivní argument. Narozdíl od věcných výtek k sazbě je tahle pasáž takovým vařením z vody. Ze zkušeností našeho studia můžu naopak říct (zase subjektivně), že coby knižní písmo funguje Brousilovo písmo výborně.
Bývá už dobrým zvykem, že nejdiskutovanější je vždy nějaká zdánlivě nevinná zmínka na okraj, nikoliv podstata textu. :)
Rozdíly mezi Publicem a RePublicem mám v patrnosti, mám dokonce doma několik starých knih Publicem vysázených, takže jsem samozřejmě předem obě písma podrobil komparaci.
V poslední době se problematikou čitelnosti, textovosti a „univerzálnosti“ hlouběji zabývám. Mé zkoumání nemá povahu vědecké studie; vycházím do značné míry z osobního pozorování, proto na cokoliv z toho, co teď napíši, nelze nahlížet jako na nezpochybnitelnou pravdu. Přesto si myslím, že alespoň některá zjištění mají obecnou platnost anebo přinejmenším nabízejí prostor pro další plodnou diskusi.
1) V případě textových písem je zajímavé sledovat jednu z nejproměnlivějších veličin — šířkovou proporci písma. Domnívám se, že čitelnosti (zejména delších textů) prospívá, když litery mají dostatečně rozlišenou šířku jednotlivých znaků (malé) abecedy. Proto patří renesanční antikvy stále mezi nejoblíbenější knižní písma v beletrii a poezii. Řádka je živá a litery jsou dobře rozlišitelné.
2) Zároveň ale platí, že pro celkový vzhled na stránce, pro zcela klidnou sazbu bez děr, jsou vhodnější písma, u nichž šířková proporce jednotlivých znaků je rozlišena jen málo. Hlavní důvod, proč písma pro noviny a časopisy jsou chladnější a racionálněji konstruovaná je ten, že písmo v novinách nebo časopisech se nevyskytuje na stránce samo, nýbrž v kombinaci s dalšími písmy, grafikou či reprodukcemi. V těchto aplikacích je přehnaná živost písma na obtíž a obstojí lépe písmo strohé až nudné.
3) Sjednocení šířkové proporce znaků má na čitelnost dlouhých textů neblahý vliv. To je jeden z hlavních důvodů, proč už klasicistní antikvy nejsou v oblibě coby písma knižní (ale coby titulková ano).
4) Vysoký kontrast má na čitelnost jakkoliv dlouhých textů neblahý vliv. To je další důvod, proč už klasicistní antikvy nejsou v oblibě coby písma knižní.
5) Každý mechanický konstrukční princip čitelnost písma do jisté míry snižuje. (Minusky RePublicu jsou odvozeny ze „zaobleného obdélníku“.) Přiznaný geometrický základ dvojnásobnou měrou (Futura, Neutra, …)
6) Už mnoho let se traduje, že na čitelnost má vliv délka dotahů (potažmo střední výška písma). Podle mě má tato vlastnost mnohem menší důležitost, než se jí přikládá. Krátké dotahy však:
a) usnadňují kompresní sazbu bez prokladu
b) dovolují kreslit vyšší střední výšku a písmo tak při stejné bodové velikosti učinit opticky „větší“.
7) Shrnutí:
I) nejlépe čitelná v dlouhých textech jsou písma, která:
a) mají citlivě rozlišené šířky liter
b) nemají příliš velký kontrast
c) nejsou odvozena z geometrického obrazce
II) nejvyšší mírou univerzálnosti se vyznačují písma, která:
a) mají spíše jednoticí šířkovou proporci
b) slabý kontrast tahů
c) jednoduchý konstrukční princip bez příkras
Nicméně: faktorů, které čitelnost a(nebo) použitelnost písma ovlivňují, je celá řada, proto zde nebudu tvrdit, že má zjištění (resp. můj názor na problematiku) jsou úplná, správná, či snad dokonce univerzální.
No a novou perspektivu pohledu nám přináší třebas výrok „lidem se čte nejlépe to, co čtou nejčastěji“ z knížky While You’re Reading od Gerarda Ungera. Na tom rozhodně něco je.
Já bych k tomu už jen přidal, že typograf je, pokud jde o čitelnost, oproti běžnému čtenáři v nevýhodě: nikdy už nedokáže text jen tak přečíst, vždycky, ať už chce, nebo nechce, ho zároveň „pozoruje“. Znám to z bohemistiky: místo aby si člověk užil gradaci k pointě a hlášky hlavního hrdiny, řeší, proč kolísá ich-forma a er-forma. :)
P. S. Co přesně znamená „ultimativní recenze“?
→ Jakube, ultimativní recenze je trochu nonsens. :) Ale protože jsem megaloman a ultimátní recenze se mi zdálo málo, volím libozvučné adjektivum ultimativní — nejvyšší stupeň. Recenze je to pak krajní, bezpodmínečná, rozhodná a totální… :D
A já si vždycky myslel, že dobré dílo se chválí samo, bez reklamních nálepek… :)
Bejvávalo. Doba je zlá. :D
Martine promiň, ale Tvůj rozbor čitelnosti považuji za velice neodborný a vágní. Je to pěkný názor, ale obsahuje minimum přenositelných vědomostí. Nevím jestli pak má smysl něco takového vůbec psát.
6 se netraduje. 6b se traduje.
No a novou perspektivu pohledu nám přináší třebas výrok „lidem se čte nejlépe to, co čtou nejčastěji.
omg! To není nová perspektiva! To je citát Erica Gilla (The essay on typography).
Dokonce si, Davide, myslím, že to snad ani nemá smysl vůbec číst. Když už ses ale tohoto politováníhodného omylu dopustil, jistě mou neodbornost uvedeš na pravou míru. Těším se.
To bych musel roky strávit studiem, abych si mohl skutečně dovolit něco tvrdit. Evidetně je jednodušší něco prostě napsat a předstírat, že nepodložené názory (spíš dohady) jsou ověřenou (a ověřitelnou) zkušeností. Rozuměj, já neříkám že píšeš nesmysly, ale že nemůžeš vědět, že to nesmysly nejsou. Nebudu trávit čas tím, že ych procházel Tvoje věty a ukazoval Ti, kde jsou slabá místa. To by měla být Tvoje práce.
Možná jen špatně čteš. Dvakrát zde zřetelně upozorňuji, že si nečiním nárok prosazovat správnost svých názorů-dohadů. Ano, jsou to mé soukromé domněnky a stanoviska, ke kterým jsem doposud dospěl a o které se s vámi, milými a vzdělanými čtenáři, dělím, protože vás mám rád. Studium (literatury) je pro mě vždy pouze odrazovým můstkem, nikoliv cílem. A definování vlastních postojů — jakkoliv možná mylných — mi přijde jednoznačně tvořivější a užitečnější než lpění na názorech jiných.
Pokud se nehodláš pustit do přímé konfrontace a vyvést mě z omylu, nemá patrně valného smyslu psát, že můj rozbor je „velice neodborný“. Toť můj názor.
Usvědčil jsi mě každopádně z lenosti, protože jsem neměl dost trpělivosti na to, abych v Ungerovi dohledal původního autora výroku „lidem se nejlépe čte blabla“.
Myslím, že David jemně naráží na totéž, co já: recenze by neměly odsuzovat typografii na základě subjektivních domněnek. Tvůj soud byl zkrátka příliš silný na to, aby šel odbýt povšechnou glosou o čitelnosti.
–> OT
líbil se mi i ten předešlý design blogu, ale po tomto designu je to ještě lepší, nenápadně giniální
Skoro jsem se bál, že si toho redesignu nikdo nevšiml! :) (Díky.)
Gombrich v Příběhu Uměni tvrdí, že u umění bychom neměli hledat „proč je krásné“, ale proč „krásné není“. Takový důvod je daleko těžší najít.
Předně si vystavíš teorii, kterou zakládáš na dojmu, že šířková odlišnost liter zvyšuje čitelnost. To je poměrně netriviální tvrzení, které (byť to je názor) bys měl mít něčím podložené, pokud od něho chceš odvozovat další soudy. Mohl bych začít tvrdit, že autům by bohatě stačila tři kola (no nestačila?!) a chodit po světe a volat, že nám všichni dělají do aut zbytečně o kolo víc! Proti názorům nic nemám, ale piš je přesně a nepředstírej, že jsou stejně silné jako fakta.
Určitě má smysl upozorňovat na neodbornost textu aniž bych se pustil do jeho rozboru. (Když Ti automechanik na ulici řekne, že Ti zlobí karburátor, taky Ti ho hned nemusí opravit.) Zdá se mi, že to je taková (blogerská?) technika. Něco napíšu, počkám co mi na to řeknou lidi, a když mě nikdo neopraví, mám pravdu.
Ad lenost, to mohla být už Ungerova, jestli tam neměl odkaz.
Mám spíš za to, že to je vlastnost, která do jisté míry zabraňuje únavě při dlouhém čtení, protože podporuje rozlišitelnost liter na ploše stránky. A nebo naopak — monotónní masa znaků o (téměř) shodné šířkové proporci tě dřív nebo později ukolébá, uspí.
Nemám auto!!!
Dokonce jsem si říkal, že když zakážu komentáře, budu mít pravdu vlastně pořád.
Měl, ale já jsem ho tam při vší snaze nenašel a nechtělo se mi kvůlivá tomu číst celou knížku.
P.S.: Gombrich je limonáda pro laickou veřejnost (včetně automechaniků), ne kniha pro odborníky.
Ad Gombrich. I kdyby G. limonáda byl, tak to neznamená, že to co říká je nesmysl. (viz Tvoje ktitika bienále)
Klidně komentáře zakaž. Já se vykecávat nepotřebuju.
Amen.
–> OT
měl bych na tebe takový off topic dotázek, neznáš nějaký (nejlépe free) font vhodný pro nadpisy typu
(např. tilling), který by ale obsahoval znaky jak latinky, tak azbuky, kany a hangulu, potřeboval bych si nastavit do hudebního přehrávače (foobar 2000) font, který by „skousnul“ vše co v něm přehrávám a zároveň dobře vypadal, zatím tam používám nějaký fonty z Windows Vista, ale ty mi nezobrazují tu korejštinu a tučnější znaky by tam určitě vypadaly lépe (http://vfb.bloguje.cz/648959-ukaz-ho-vsem.php)
Neznám žádný free font, který by obsahoval tolik znakových sad. Upřímně ani nechápu, proč by někdo tak enormní množství práce dával zadarmo. :) Fontů pro Hangul je docela málo. Vistí písma budou asi pořád nejlepší volba. Vážně máš tolik korejských skladeb?
dík, myslel jsem si to, no korejských (s názvy v hangulu) něco málo, ale, když k tomu připočtu japonské věci, tak už je to množství větší než malé (navíc oč míň mám „východňarské“ muziky, o to víc ji poslouchám (http://www.last.fm/user/waffen-ms/charts)