Patnáct písem, která mám rád aneb O typografii tentokrát lidově

Čas od času se na internetu objeví tabulka dvacítky nebo rovnou stovky nejoblíbenějších písem. Tu je výběr ryze subjektivní, tu používá náročnější metodiku nebo větší počet respondentů, obvykle je však výběr vcelku předvídatelný, bez překvapení. V záplavě helvetik a baskervilů aby člověk nějakého divokého koně pohledal…

O volbě písma někdy dlouze přemýšlím. Účel zakázky, charakter textu a jeho velikost, četnost vyznačování, kombinace jazyků, to jsou jen některé aspekty, které můj výběr ovlivňují, a je jen málo písem, která dokáží mé nároky uspokojit. Povšiml jsem si ale jedné věci — největší zálibu mám v typech, která mají svůj osobitý, ale nevtíravý charakter, v písmech odvozených z kaligrafie, majících lidský rozměr. K písmům geometrickým a přehnaně technicistním chovám odpor a negativní zaujetí.

Ve svém skromném výběru uvádím písma, která rád (a často) používám, ale i ta, jejichž licenci sice nevlastním, ale učarovala mi svou kresbou — tím, co soukromě nazývám esence designu. Může se proto stát, že bych některá z nich ani nepoužil, protože například mají nepodařenou diakritiku, která je pro sazbu češtiny zásadní.

Absara (Xavier Dupré, 2004)

O tomto mladíkovi ještě určitě uslyšíme. Absara je jeho textový majstrštych, v kombinaci s bezserifovou Absarou Sans najde široké uplatnění všude tam, kde lehká rozvernost ve výrazu není na obtíž. Absara.

Archer (Tobias Frere-Jones, Jonathan Hoefler, Jesse Ragan, 2001)

H&FJ produkují jedna z nejlepších písem ve Spojených státech. Nedělají sice nic převratného, nepouštějí se na tenký led experimentů, jen dotahují k dokonalosti to, co už jiní vymysleli před nimi. Až jednou přehodnotí svůj arogantní přístup k diakritickým znaménkům, zabodují i na evropském trhu. Archer je v základě vcelku klasická tučná egyptienka, ovšem rozvedení do celkem čtyřiceti řezů z ní dělá překvapivě milé a překvapivě funkční písmo. Archer.

Arno (Robert Slimbach, 2007)

Pro Slimbacha mám slabost. Jeho revivaly klasických tiskových písem jsou jedny z nejlepších. Na základě zkušeností s Garamondem a Jensonem vystavěl své Arno, raně renesanční antikvu nejvyšších kvalit. Nebýt světlých akcentů v titulkových řezech a nesmyslné nekonzistence mezi horními a dolními uvozovkami, která zvlášť v knižní sazbě obtěžuje, miloval bych jeho poslední písmo téměř bezvýhradně. Arno Pro.

Baskerville Ten (František Štorm, 2003)

Z nedozírného zástupu pokusů o digitalizaci Baskervillova skvostu je Štormova verze jednoznačně nejlepší, protože tupě nekopíruje šestnáci a vícebodové vzory, nýbrž převádí kresebné principy originálu do textového písma s uměřeným (zeslabeným) kontrasem a dostatečně výraznými serify, a tak John sedne na řádku jako prdel na hrnec. Universální, všestranné textové písmo prověřené staletími. Baskerville Ten.

Beorcana (Carl Crossgroove, 2007)

Beorcana nejlépe reprezentuje současné snahy o polidštění grotesků. Rozšíření koncových tahů známe již ze Zapfovy Optimy, ale jinak je Beorcana písmo odvozené z psaní seříznutým perem a obsahuje širokou paletu řezů pro téměř neomezené užití ve všech oblastech grafického designu. Beorcana.

Bickham Script (Richard Lipton, 1997)

Lipton klasicky kaligrafovaná písma umí. Bickham Script ve verzi Pro, která obsahuje desítky alternativních znaků a ligatur, je ultimátní nástroj pro úpravu luxusních vinět a tvorbu opulentních vizuálních stylů. Bickham Script Pro.

Brioso (Robert Slimbach, 2002)

Zatímco Arno je součástí instalace InDesignu CS3, a tak o své rozšíření nemusí mít obavy, Brioso je písmo určené typografickým fajnšmekrům. Prudce kaligrafická renesanční antikva je k zamilování. Vyhoví asi nejlépe sazbě japonské poezie, obalům CD s klasickou hudbou a dojemně historizujícím plakátům. Brioso Pro.

Dederon Sans + Serif (Tomáš Brousil, 2005)

Tomáš má výborné analytické schopnosti a produkuje písma proporčně bezchybná, na můj vkus občas krapet chladná. Dvojrodina Dederon je jiná: má měkkou, otevřenou kresbu téměř až štětcového charakteru, v sazbě působí přátelským a velmi příjemným dojmem. Deron Sans + Dederon Serif.

Fakir (Bas Jacobs, Akiem Helmling, Sami Kortemäki, 2006)

Fakir je módní písmo, které reaguje na aktuální oblibu lomených typů, podmíněnou nenápadnou komercionalizací street artu a graffitti. Protože ale v Underware nejsou hlupáci, překročili mílovými kroky zadání (poptávku) a vytvořili moderní, do detailů propracovanou rodinu 11 řezů, která více než designu à la street art sluší uměnovědným katalogům. Fakir.

Marat (Ludwig Übele, 2008)

Marat spadá přesně do kategorie písem, která mě uhranula svým designem. Originální, citlivě zpracovaná textová antikva předurčená pro sazbu krásných knih. Marat.

Mello Sans (Fernando de Mello Vargas, ?)

Mello ještě pořád není hotové, ale už teď je nejkrásnější z nenápadných humanistických grotesků, jejichž otcem je sám božský Frutiger. To se musí vidět. Fernando, dodělej to! Mello Sans + starý PDF vzorník.

Preissig Antikva (Vojtěch Preissig, František Štorm, 1998)

Češi znají Vojtěcha Preissiga jako umělce, za hranicemi je však Preissig Antikva možná nejznámější české písmo. Ne že by snad byla tolik užívaná, ale všichni o ní mluví. Verze Františka Štorma je lepší než ta vydaná v roce 1997 u P22. Preissig.

Trinité (Bram de Does, 1982)

Tuto krasavici jsem objevil v jedné z Hlavsových Typographií. Zaujal mě tehdy koncept písma ve třech variantách s různými délkami dotahů. I bez tohoto signifikantního prvku se jedná o velmi zajímavé písmo s neobvyklými, téměř stojatými kursivami. Vydala nizozemská písmolijna Enschedé. Trinité.

Týfa (Josef Týfa 1959, František Štorm 1998)

Týfova antikva patří mezi nejoriginálnější česká písma. Originalita u něj však není na úkor použitelnosti. Verze ze Střešovické písmolijny dává této klasice o něco současnější vzhled — zeslabuje kontrast tahů a přidává robustnější serify, což zlepšuje vzhled i čitelnost v malých stupních. Týfa.

Autoři písem snad prominou, že jsem v touze po ilustracích vykradl jejich vzorníky a weby.

A která písma máte rádi vy? Přiznejte se v komentářích…