Často se přistihnu, kterak při různých každodenních činnostech přemýšlím o motivaci pro vlastní práci a o cílích, které si při ní kladu. Nepatrný krůček od toho je touha zkoumat také práce ostatních lidí z oboru a hledat v nich jejich osobní motivy, inspirovat se odlišným nazíráním na svět a odlišnou životní i profesní zkušeností. Ačkoliv mi celá řada z neohraničeného množství autorských přístupů není vlastní, mívám z té rozmanitosti potěchu a jsem za ni upřímně rád.

Není v oblasti užité grafiky mnoho příjemnějších prací než vytvářet vizuální styl oborové soutěže, maje při tom volné ruce, k dispozici kvalitní portréty designérů a fotografů a snímky jejich produktů. S nabytou svobodou se dá naložit různě a je nadmíru zajímavé pozorovat, kdo a jak se s ní vypořádá, zda při akcentování vlastního tvůrčího pnutí neztratí ze zřetele dosah a působení své práce, přistoupí k ní zodpovědně a pokorně. V katalogu cen Czech Grand Design 2007 jsem tiráž se jmény lidí, kteří za jeho vznikem stojí, hledal (ne)skutečně dlouho. Za to, že jsem ji přece jen nakonec našel, bych rád poděkoval autorce úpravy Martině Černé, možná s tiše vysloveným dovětkem, že mě to stálo nemalé úsilí i nervové vypětí.

Martina Černá mi na každé stránce dokazuje, že chápání grafického designu jako zprostředkovatele informace je bohapustý přežitek. Jistě se při navrhování brožury vesele smála tomu, kolik ještě vynajde způsobů, jak kupci nebo náhodnému „čtenáři“ znepříjemnit život. Začíná to už její obsesí z ohyzdného podtrhávání všeho možného. Nejen že přeškrtává spodní dotahy liter, zároveň tím (asi záměrně) asociuje amatérskou kancelářskou úpravu, která je k vidění téměř na každém rohu. Umění masám, breptá si pod fousy a popisky obrázků sází neproporcionálním písmem, aby učinila postmoderně zadost. Opravdový teror začíná v okamžiku, kdy si nebohý milovník designu hodlá přečíst, za co vlastně byli vítězové nominování. V řadě případů to není možné, protože text sázený přes fotografii je nečitelný. Fakt, že dva členové studia Najbrt, absolutního vítěze CGD, mají více než polovinu hlavy ukrytou ve vazbě, nepovažuji za inteligentní humor, ale za zlomyslný výsměch.

Před měsícem jsem na stejném místě psal, že Typographie Emila Rudera je totálním manifestem švýcarského stylu, dnes si nemohu odpustit poznámku, že ročenka Czech Grand Design je totálním manifestem arogance přizvaného výtvarníka. Při listování brožurou začínám chápat, jak to asi vypadá v typografickém pekle, protože číst se při nejlepší vůli nedá. Čím déle o úpravě knížky přemýšlím, tím více nabývám přesvědčení, že její autorka by mohla udělat skvělou kariéru v oblasti op-artu a také že by prokázala největší službu českému designu, kdyby se pro takovou kariéru někdy v budoucnu rozhodla.
Leckterý čtenář může namítnout, že je mi vlastní vkus měřítkem uplatňovaným na práce ostatních. Že nejsem schopen akceptovat jiné tvůrčí myšlení, k jehož pochopení jsem zatím nedospěl. Ve skutečnosti však podstata problému nespočívá v mé neschopnosti přijmout odlišný (výtvarný, koncepční) názor, nýbrž v ostrém nesouhlasu s každým názorem, který popírá elementární zásady prostředí, ve kterém zaznívá a na kterém je závislý. Domnívám se, že je velká ostuda grafického designu jako oboru, když zbytečně a dlouhodobě marní šanci oslovit kromě několika zasvěcenců i širší veřejnost (propagace Bienále Brno v posledních letech apod.).
Není dokonce pravda ani to, že problém je v lidech, kteří mají problém adaptovat se na novou estetiku (anti-estetiku). Tyto tendence se v daném oboru objevují, mizí a vracejí již po celá desetiletí a jejich aktuálnost je pouze zdánlivá, protože jen těžko zevšední vizuální sdělení z rukou takzvaných profesionálů, je-li nevzhledné, afektované, obtěžující. Ani katalog CGD 2007 není ničím zajímavý, či dokonce převratný, ačkoliv se o to urputně snaží. Při vší té snaze není více než derivátem tendenčních grafických elementů, vyskytujících se bez ladu a skladu v jedné knize.
Že lze ročenku nebo katalog upravit novátorsky, a přesto funkčně, dokazuje Družstevní práce: Sutnar—Sudek upravená Štěpánem Malovcem a Martinem Odehnalem, Český design 01 či Czech 100 Design Icons v úpravě Zuzany Lednické. Ostatně každá z nich již dostala některou oborovou cenu.
Vyšlo v literárním měsíčníku Host 6/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.
V Hostu 7/2008 na článek reaguje ředitel Moravské galerie pan Pokorný. Jeho výtky mi připadnou natolik absurdní, že zde jeho text pro zajímavost celý ocituji:
Následuje má reakce otištěná níže (kráceno):
1. Stojí za zmínku, že Julia Hastings se účastnila jako přednášející sympozia před šesti lety a nejspíš byla také členkou mezinárodní poroty. Možná také proto by udělená cena mohla ztrácet svou důvěryhodnost?
2. Lekce z teorie o pravdě: kvality mluvčího NEMAJÍ žádný vliv na to jestli vypovídaná informace (názor) je nebo není pravdivá. Bylo by daleko užitečnější výjádřit se k přesně k nastíněnému problému namísto komentování důvěryhodnosti autora textu.
„Každé pobídnutí k diskusi o grafickém designu považuji za užitečné … Martin Pecina ve svém textu Czech Crap Design nijak nezakrývá své subjektivní dojmy…“
jo! pecina píše o pecinovi a pěkně! vážně, jsme se dneska nad ránem porozhlédli po Vašich stránkách a s kolegama musíme uznat, že Vaše síla je v reakcích, byť osobních, v osobní rovině, s osobním tónem, což Vám jednou vadí, jindy to požadujete, ale to nasazení je strhující. texty jsou banality, ale diskuse je cool… díky! ale fakt.
třeba tohle je nádherné:
„Fakt, že dva členové studia Najbrt, absolutního vítěze CGD, mají více než polovinu hlavy ukrytou ve vazbě…“
Prosím pěkně, běžte už pecinovat někam jinam, začíná to být vážně otrava… Možná už nejste adolescent, tak se pokuste přestat schovávat za přezdívku a zkuste se aspoň podepsat, Vy i Vaši kolegové. Já vystupuji pod vlastním jménem, to si člověk potom musí více dávat pozor na hubu, víme?
Možná Vám to uniklo, a není na tom nic špatného, že na tomto blogu se vyskytují dosti různé texty. Některé jsou publikované z jiných médií, některé jsou zamýšleny pro další média, některé jsou ryze osobní. Proto značně kolísá jejich literární forma a také míra objektivity/subjektivity. S ohledem na zamýšleného čtenáře, rozsah i médium.
Až se jednou místo toho svého povýšeného blábolení začnete vzdělávat i v oborech vzdálenějších kunsthistorii, pravděpodobně zjistíte, že v literatuře a žurnalistice existují velmi rozmanité stylistické útvary. Pak mezi nimi možná začnete rozlišovat a při troše snahy také chápat, proč tu autor volí ten, jindy onen.