Při recenzování nových písem jsme si s Davidem uvědomili akutní potřebu co nejpřesnější a nejsrozumitelnější písmové terminologie. Dobré názvosloví pojmenovává jednoznačně veškeré části liter. Umožňuje tak udržet terminologickou konzistenci mezi texty dvou nebo více autorů a činí snazším následný překlad textů do cizího jazyka.
Připravili jsme proto v průběhu posledních týdnů dokument Písmová anatomie, který je (soudě dle mého chabého přehledu o zahraniční literatuře) pravděpodobně nejpodrobnějším anatomickým přehledem, jaký existuje.
Česká literatura se nám jeví nedostatečná a nedůsledná, navíc v ní existuje několik nejasných či kolizních termínů, které se snažíme vyřešit, odstranit nebo obejít. Pokoušíme se také najít co nejvíce pojítek mezi českým a anglickým názvoslovím. Nejdůležitějším zdrojem, ze kterého v české terminologii vycházíme, je text bývalé oborové normy 88 0111 Písmo, písmařství, písmolijectví (přepis na Typo.cz). Text normy je dodnes zřejmě to nejpodrobnější nejpřesnější, co v českém jazyce k problematice vyšlo. Přihlížíme také k druhému vydání Krásného písma ve vývoji latinky od Františka Muziky, který s názvoslovím nakládá pečlivé a dosti přesně. Ke studiu názvosloví s lítostí nedoporučujeme jinak užitečnou Tvorbu typografického písma od Oldřicha Menharta, v níž některé termíny jsou ještě neujasněné, a spíše nedoporučujeme Typografický manuál Vladimíra Berana a kol., který obsahuje nepřesnosti. Z dostupných anglických textů jsme vyhodnotili jako nejvhodnější anatomii Philipa Gaskella, kterou dále doplňujeme s ohledem na další zdroje a vlastní invenci. Protože se však s ostatní literaturou zčástí rozcházíme, v přehledu literatury ji nezmiňujeme.
Asi největším zásahem do konvenčního přístupu k terminologii je důsledné rozdělení na dvě skupiny: tahy vesrus detaily (+ zakončení). Tím v podstatě eliminujeme problematické nákresy v odborné literatuře, kde jedna část litery může mít v češtině až tři různé názvy, což studenty typografie zbytečně mate.
Vůči textu Normy se vymezujeme především při definování náběhu, kde se přidržujeme anglického významu. Náběhem (instroke) ozačujeme otevřený počáteční tah písmene, který se zpravidla napojuje do dříku (horní partie minusky a) či přechází do oblouku (horní partie c, S anebo kursivních minusek b, d, f apod.). Výběh (outstroke) je pak otevřený výběhový tah (pata a, d, výběh e, chvost j, y atd.).
Oproti obvyklé změti čar a popisek (k vidění i u P. Gaskella) volíme — dle našeho soudu mnohem přehlednější — způsob číslování a následné pojmenování v přiložené legendě. Krom zvýšení estetična je nabíledni, že jakékoliv změny to maximálně usnadňuje.
V současné době neexistuje závazný normativní dokument, který by komukoliv předepisoval, jak má s písmovou terminologií nakládat. Náš příspěvek k dané problematice je především souborem doporučení, ke kterým jsme po pečlivém studiu dospěli. Zda se ho přidrží i ostatní autoři, záleží jen a pouze na jejich libovůli. Jsme samozřejmě otevřeni diskusi, která nám může pomoci anatomický přehled dále zdokonalit. Zásadní výhodou elektronické publikace je otevřenost změnám, čili faktické a fundované připomínky jsou víc než vítány. Česká část se nachází ve verzi 1.0, anglická ještě čeká na konzultaci s angloamerickými typografy.