V nakladatelství Svět letos vyšly Rozhovory o písmu rukopisném Radany Lencové. Autorka při práci na svém doktorském projektu Kaligrafie dnes — rukopisné písmo, zaměřeném na proměny českého psacího vzoru a návrh jeho revitalizace, zpovídala čtyřiadvacet předních grafiků a pedagogů (plus sebe samu), aby tak zjistila jejich názory a postoje k problematice psaní, psacích předloh a řemeslně-uměleckého kaligrafování.
Co bylo zřejmě původně vlastním výzkumným materiálem, změnilo se časem v samostatný výstup v podobě knihy, jež je dle mého názoru od svého počátku špatně koncipovaná. A není to ani tak způsobeno některými neobratnými formulacemi a floskulemi, které padají na vrub spíše jazykové redaktorce Ireně Skoumalové. (Namátkou hned v prvním odstavci: Záměrem této publikace je podat zprávu, o čem je dnes rukopisné písmo a kaligrafie v očích písmařů, typografů, grafických designérů a výtvarníků.) Ten hlavní problém spočívá ve způsobu, jakým Lencová své partnery k dialogu zpovídá. Pokládá jim devět otázek zaměřených na to, co pro ně znamená rukopisné písmo a kaligrafie, zda si pamatují „svůj“ psací vzor ze základní školy, zda ručně psané písmo v praxi využívají a zda je důležité dbát na rukopis a jeho pěstování ve školách. Ale zatímco některým posílá mail a dává čas i prostor, aby se opravdu vyjádřili, ostatní zpovídá ústně (snad někde na chodbě VŠUP při cestě na oběd) a jejich jednoslovné odpovědi pak v knize přepisuje. Potom se může stát, že Clara Istlerová na otázku „jakému písmu jste se učila ve škole, pamatujete si ještě dnes jeho přesné tvary?“ odpoví „krasopis“, Aleš Najbrt zas na dotaz „jak hodnotíte vlastní rukopis a jaký k němu máte vztah?“ odvětí „jsem to já“… anebo Tomáš Brousil hlubokomyslně prohlásí, že „zda se kaligrafii chce či nechce věnovat kdokoli z grafiků a typografů, záleží na jejich libovůli“.
Ono to teď vypadá, že si dělám legraci, ale při čtení jsem se moc nesmál. Kdybych chtěl parafrázovat legendární scénku divadla Sklep, napsal bych, že jsem si vzal knihu na onu místnost a byl jsem rád, že jsem si ji vzal právě tam. Ukazuje se totiž, že autorka z obavy, aby nesnížila „odborný kredit“ své knihy, nevyškrtla rozhovory s těmi kolegy, jejichž názor sice v ústní komunikaci může klidně zaznít, aniž by se nad ním někdo pozastavil, ale pokud jej zaznamenáte knižně, vyzní ve vší své banální nahotě. A je to velká škoda, protože promyšlené odpovědi některých zpovídaných jakousi vypovídací hodnotu přece jen mají (Aleš Krejča, Miluše Pupětová nebo [pro mě překvapivě] i Robert V. Novák). Celkově je výsledek značně rozpačitý a nedokážu si představit, jak z něj kterýkoliv čtenář může vyvodit byť jen jediný obecný závěr. Většina dotázaných přiznává, že psané písmo používá málo a kaligrafii se nikdy soustavně nevěnovala. Pokud už výtvarníci s písmem či ručními zásahy v grafickém designu pracovali, nedá se mluvit o koncepčním přístupu, většina z nich takové zásahy chápe jako jednu barvu na paletě vyjadřovacích prostředků, které mají k dispozici, a neliší se v tom od středoškolských nebo vysokoškolských studentů, kteří podobným způsobem pracují téměř denně (výjimkou budiž Václav Bláha nebo Jiří Šalamoun, pro něž je rukopisné, resp. kaligrafované písmo poznávacím znamením).
Úvodní text mne také nenadchl, těžko stravitelné jsou pro mě názory typu: „Komunikace skrze kaligrafii má v sobě jistou eleganci. Na rozdíl od typografie nepostrádá originální výraz, individualitu i určité dramatické ladění.“ To je zkrátka bezpředmětné, kategorické odsuzování typografie, kterou slečna Lencová považuje za „anonymní“, „zdvořilou“, aniž by vzala v potaz, že typografické písmo je — stejně jako kaligrafie — grafickým prostředkem, který má obrovské množství podob, množství omezené pouze invencí výtvarníků, kteří je používají. Originální výraz, individualita ani dramatické ladění mu ve vrcholných typografických projevech rozhodně neschází. Polemizovat s ostatními názory je asi na tomto místě zbytečné, třeba se naskytne jiná příležitost… Bohužel stejně zbytečné jako celá kniha, kterou si koupí asi jenom písmoví nadšenci, například já. (A při rozhodování o koupi jsem opravdu váhal, protože kniha o rukopisu potištěná stříbrnou barvou se mi zkrátka příčí.)
Připouštím, že největší zvědavost ve mně vzbudila zmínka o hotovém návrhu na nový psací vzor, z něhož je v knize přetištěna ukázka bez podrobnějšího vysvětlujícího textu, a tak jsem slečnu Lencovou požádal, zda by mi nemohla poskytnout svou práci k nahlédnutí. Odkázala mne do knihovny VŠUP, což je pro mě, přiznávám, trochu nepraktické řešení. Dobrá zpráva nakonec však zní, že nápad publikovat o projektu něco časopisecky se autorce líbí, takže v příštím čísle revue Typo se snad dozvíme více. Jsem zvědav.
Aktualizace
Vida, tak přece jen je psací latinka Comenia Script, o které jsem už jednou tak trochu psal, k vidění…