Přeji si design obsahově správný, skladebně soudržný a věcně srozumitelný. Chci, aby byl obrazově silný, zároveň promyšleně elegantní, ale zejména nadčasový. Massimo Vignelli.
Už to ve mně zrálo dlouho, tak ven s tím. Někdy mi připadá, že když nejsem takříkajíc v centru dění (rozuměj Praha a zbytek západní polokoule), je můj život ochuzený o něco podstatného, velkého, trochu postrádám vážnost a nemám prst přitlačený na tepu doby, má slova pozbývají účinku, stávají se pouhými slaboduchými a závistivými výkřiky. Ale od toho mám přece svůj provinční web, abych zde mohl ejakulovat negaci, kdykoliv se mi líbí, abych do českého internetu vypustil trochu chorobného semene. A to já tuze rád.
Zabředl jsem během posledních týdnů s minimem vlastního přičinění hned několikrát na různých místech do pla(men)ných diskusí o grafickém designu, odkazu minulosti a moderním směřování užité grafiky, což ve mně ještě více utvrdilo vlastní postoje k celému problému — a protože jste to vy, milé děti, podělím se s vámi o vše zjištěné (a přesto zůstanu trochu nejednoznačný a tajemný).
Historické okénko
Užité umění coby komplexní odnož lidského konání si od svých počátků žádalo vzdělávací instituce. Už náš vizionář reklamy Tomáš Baťa pocítil potřebu patřičně vzdělaných zaměstnanců, a tak s rozhodností sobě vlastní založil v roce 1939 Školu umění ve Zlíně, která měla naplnit jeho představu o ústavu vychovávajícím tvůrčí osobnosti zběhlé též v činnostech spojených s propagací průmyslu. Vlastně ani Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze v té době nelenila a chrlila absolventy, kteří měli k diplomu kromě průpravy v kreslení dostat i zkušenosti z oborů užitně-výtvarných. Jenže na rozdíl od Baťovy (střední) školy byla vždycky VŠUP mnohem umělečtější, ostatně učili tam především význační umělci své doby, takže více než potřeby průmyslu se v ateliérech řešily aktuální výtvarné směry a všechny ty věci kolem uměleckého jsoucna, kterým já moc nerozumím.
Nové trendy?
Co mi ale připadá zvláštní je fakt, že ta tíha „umění“ je pražskou VŠUP ještě stále prostoupena více, než by bylo zdrávo, často právě na úkor „průmyslu“. Chápu a samozřejmě i bezvýhradně uznávám potřebu vzdělávat výrazné osobnosti silně se vymykající průměru, ale neztotožňuji se s popíráním vazby na primární funkci konečného produktu (logo, noviny, katalog, židle, dům, …). Protože design, ať už průmyslový, grafický nebo sama architektura, zůstává přese všechny naše osobní touhy ve většině případů pouhým nástrojem k podpoření obsahu, dává produktu adekvátní a obecně srozumitelnou tvář.
A zde, u slova adekvátní, narážíme na problém, s nímž se mnoho nadějných grafiků někdy neobratně potýká, poněvadž jejich touha po sebeprosazení je mnohem silnější než uvědomění si prapodstaty svého oboru. Protože bez výjimky všechny uměleckoprůmyslové obory vznikly syntézou výtvarného oboru s určitým průmyslovým odvětvím, jejich cílem je v prvé řadě účelně upravit nebo tvarovat produkt tak, aby se dobře používal, byl pohodlný a pokud možno i krásný a nadčasový. Když se podívám na cíle Ateliéru grafického designu a nových médií, který na VŠUP vede Petr Babák, neustále se v textu skloňují slova jako experiment, risk, výzkum nebo laboratoř, ale ostatní věci, třeba výtvarné a řemeslné, na jejichž základech každý dobrý design stojí, jsou zmíněny jen na okraj. Třeba aby Petra nemohl nikdo nařknout z toho, že vzdělává lidi, kteří pak v reálném životě neobstojí.
Ne, vysoká škola skutečně není reklamní agentura, s tím souhlasím, jenže pokud se stane z experimentu osobní program většiny absolventů, mění se dobrá myšlenka v dvojsečnou zbraň a tito lidé jen stěží budou přínosem pro užitou grafiku, potažmo celou naši společnost. Grafický design totiž není hra na osobní hrdinství, ale práce jako každá jiná, o to více zodpovědná, že se s ní setkáváme na každém kroku a znatelně spoluvytváří prostředí, ve kterém se chtě-nechtě musíme denně pohybovat.
Přestože cítím, že silných osobností je nedostatek, nechápu moc ty nové trendy v grafice, které obecně rozeznávám dva a rozdělil bych je asi na „samoúčelný minimalismus“ a „uctívání chaosu“.
Jednoduše nesrozumitelné
Pokud správně rozumím popudům, z nichž čerpá minimalismus třeba v architektuře, je zejména o to, aby díky prostoru, který není zahlcený přemírou předmětů a tvarů, vynikly právě jeho jednotlivosti, byl umocněný účinek každého pečlivě zvoleného kusu např. nábytku. Tomu říkám řešení účelné. Samoúčelným minimalismem nazývám výtvarné projevy, kde je veškerá vizuální informace omezena na naprosté minimum. Bílá stránka, triviální práce s písmem a absence barvy nebo obrazu sice patří mezi formálně příbuzné prvky, nicméně grafika, jejímž hlavním smyslem je nějak informovat, si žádá hlavně přehlednou hierarchii informací, což je podstatná věc, jejíž nedostatek začínám v mnoha případech silně pociťovat.
O to více se pak nefunkčnost podobných řešení projevuje v navrhování webových stránek postrádajících téměř jakékoliv smysluplné navigační vodítko. Na webu časopisu Dot Dot Dot se sice člověk po čase nějak zorientuje (jakmile pochopí, co jsou odkazy), ale třeba stránky Moravské galerie v Brně mě i po několikeré návštěvě nepřestávají překvapovat, protože představují nesmyslně organizovanou změť textu, která porušuje všechna na webu zažitá navigační pravidla. Zjistit, co je a co není odkazem, se dá většinou pouze tak, že rejdíte myší po celé stránce a čekáte, jestli se objeví podtržení nebo aspoň „pacička“. Prima prima prím, ale to je prosím web významné uměleckoprůmyslové instituce. A blogy designérů? Pche!
V zajetí chaosu
Pak ještě registruji zmíněné uctívání chaosu, které ač se sice na první pohled jeví jako přístup zcela odlišný, společných prvků je vlastně požehnaně. Chaos mě odrazuje. Jakmile se dostanu do spleti protichůdných obrazových a textových informací, jsem zmatený a nespokojený, chybí mi opěrný bod, od nějž se odvíjí logická struktura jednotlivostí. Ovšem program experimentu si žádá své oběti, proto se v rámci něj musí bořit již postavené, místo návaznosti stavebních prvků, konstrukce, přichází dekonstukce, bourání vyzkoušeného, logika věci je odvržena a nahrazena sebestřednou autoerotikou.
Ale přesto některým motivům takového jednání rozumím. Autor nás provokuje, chce nás upoutat, překvapit a šokovat, vzbudit v nás nějakou odezvu, ale nezapomínejme na to, že na získanou pozornost musí bezpodmínečně navazovat sdělnost. Nešokujeme, nýbrž prodáváme aneb Kolik už jsme viděli krásných televizních reklam a nepamatujeme si, co propagovaly…?
Nejvíce zamrzí, že se z výsledku znatelně vytrácí estetično. Můžeme mít na výtvarné umění, jehož je grafický design přece jen součástí, názory značně odlišné, ale jsem si víc než jistý, že naznačení uctívači dekonstrukce by z našeho hodnocení radost neměli. O nadčasovosti pak nemůže být řeč, móda je to plytká a bezobsažná.
Nejdřív to hlavní
V srpnovém vydání časopisu Typo napsal Jan Michl trefný článek o naivním manifestu Fist things First z roku 1964 (text manifestu zde), který v po více než pětatřiceti letech resuscitoval Rick Poynor. Dovolím si Michla citovat:
Nepotřebnými věcmi rozumí pisatelé to, co všichni kritikové „nepotřebných věcí“ vždycky pod tímto pojmem rozuměli — totiž věci, které oni sami nepotřebují, což jsou v případě autorů textu věci jako psí suchary, značková káva, krémy proti celulitidě apod. Potřebnými a užitečnými věcmi myslí pisatelé naopak to, co prosazovatelé potřebných věcí vždy tímto slovem rozuměli — totiž ty věci, které sami považují za nanejvýš potřebné a užitečné, v našem případě kvalitní grafické úpravy knih, časopisů, vzdělávacích programů, informačních projektů apod. […] Hlavním problémem takového postoje je, že nejenom grafičtí designéři, ale každá společenská skupina […] považuje za to hlavní něco, co je součástí specifického světa oné skupiny a co je většinou buď lhostejné, nebo také nepřijatelné příslušníkům jiných skupin.
Zmíněný manifest vlastně poukazuje na důležitou věc. Grafici se obecně považují za něco výjimečného, za umělce, kteří nemohou marnit svůj drahocenný čas navrhováním krabiček na trojbarevné zubní pasty nebo gelů na vlasy, ale mají výsadní právo zabývat se pouze prestižními zakázkami z oblasti úpravy knih nebo tvorby vizuálního stylu. Proboha, já taky nechci dělat letáky pro supermarkety, ale necítím potřebu iniciovat nějaké plytké manifesty a myslet si, že tím změním svět. Jenže obávám se, že studenti uměleckých škol by byli mezi prvními signatáři, protože škola v nich živí jakýsi pocit výlučnosti, dává jim prostor pro experiment, aniž by je varovala, že se skončením studia může přijít velké rozčarování, poněvadž tržní svět není ani v nejmenším experimentu nakloněný.
Nemilosrdná řeč čísel a peněz totiž nezná slova jako ego — a egoismus je hlavním neduhem těch, kterým schází pokora. Ať už se nám to líbí nebo ne, i grafika má pevné kořeny, ze kterých vyrůstá. A ano, může se větvit do mnoha různých směrů, ba je to nanejvýš žádoucí, nicméně cesta odporu a popírání již objeveného a funkčního zřejmě nepřináší své plody. Z moderního grafického designu se pomalu vytrácí srozumitelnost, místo pomocníka komunikace se začíná proměňovat v rébus, který nikdo nemáme čas luštit. Nekomunikuje. Ale o tom zase až příště…
Ano, můžeme zapříst debatu, proč se zabývám okrajovými problémy ještě okrajovějších a zbytečnějších oborů lidské činnosti, ale aspoň se snažím dělat něco, co mě baví a snad i přispět k diskusi na pro mě zajímavá témata. Dá se namítnout, že potlačování lidských práv a hladovění v Africe jsou mnohem podstatnějšími problémy současného světa (a já to nepopírám), ale v tom případě lze jít i jinam.
→ Čmuďo, pravdu, díš, ale věz, že ani špatně navržená kniha se nedá používat, tolik k tvému příměru s domem nebo židlí. Oi!
Vážím si každého tvůrčího projevu, který je jiný, třeba i ne úplně podle mého gusta, ale je zároveň funkční. Dost často žasnu, co jsou talentovanější lidé z oboru schopni vytvořit. Občas o tom i píšu, stačí sledovat mé texty.
A vida, nakonec jsem nezůstal kritiky ušetřený ani já. Serepetičky. No budiž.
Nerikam tim, ze jednotlive discipliny nemaji sve pravidla. Ale rikam, ze nezalezi na tom, jestli je clovek dela pro penize nebo jen tak. Mimochodem, i dnes existuji maliri malujici za penize, na zakazku a zivi se tim celkem uspesne,
Krakonoš ma asi problem s tim, ze nedokaze prosadit svoji ideu nad prani zakaznika, schovava se do klece stvorenou z mnozstvi pravidel a omezeni aniz by mohl slapnout obcas nekdy vedle. Je to jedna z moznosti.
Cely problem vubec neexistuje, neni potreba nad tim diskutovat, vec je jasna. Pochyby se urodi jen v poctive vyhulenych hlavickach z moravskeho superskanku.
Podstatné ale je, že na rozdíl od volných uměleckých disciplín, kde žádná omezení nemáme, v grafice musíme brát omezení (čitelnost, použitelnost, náklady na výrobu, …) na zřetel za všech okolností. Někdy je jich více a někdy méně. Dobrý výtvarník se pak pozná tak, že dokáže rozlišovat, co si může u dané zakázky dovolit, kolik mu zbývá v daném případě manévrovacího prostoru pro vlastní — dejme tomu i umělecké — vyjádření. Jinak musí přistupovat k návrhu knihy poezie, celostátního deníku, jinak k návrhu filmového plakátu nebo pozvánky na soukromou bečku. V okamžiku, kdy člověk tento cit nemá, dochází ke zcela zásadním přehmatům, ze kterých nemá užitek nikdo. Víš, průser je v tom, když je grafik/výtvarník dělá svou práci tak, aby se mu hezky vyjímala v portfoliu. Jenže grafický design ve většině svých projevů děláme proto, abychom něco prodali. Nemusíme to dělat podbízivě, ale musíme to dělat pokud možno kvalitně a podle svých schopností.
Experimentujme, jsem pro všemi deseti! Bez experimentu, bez touhy po nových způsobech vyjádření, se nikam neposuneme, zůstaneme omezení a krátkozrací. Jen si prosím neberme propagovanou značku jako rukojmí pro vlastní experimenty.
Je zajímavé, jak někteří pisatelé tak rádi vztahují všehno, o čem hovořím, na mě. Jako by chtěli ukázat prstem na toho Pecinu, že „von přece není vůbec tak dobrej, jak nám tu vykládá“ a „dyk von těma řečičkama jenom zastírá, že nic pořádně neumí“. A není to tak trochu trapné a zbytečné?
A mimochodem — lidé, kteří se dnes u nás živí malováním, jsou většinou kýčaři a podbíziví přizdisráči. Uměním se totiž u nás živí velice špatně. Umění totiž není a nebude masová záležitost.
Já se směju. Protože přít se nemá smysl.
Musis si takhle po ranu lepe rozmyslet co vlastne chces. Nejdriv touzis a volas po pri, a kdyz je tu, hned postrada smysl.
Tvůj předposlední příspěvek (vynechám určitou nezdvořilou útočnost, nevím jak se s autorem znáte na to abys mohl soudit jaký je) vlastně tvrdí, že Martin nepochopil, že reklama (a odhaduji že tím myslíš obecně i všechny zmiňované uměleckoprůmyslové disciplíny) je služba. Vždyť co jiného to popisuješ? Klient zaplatí za to že mu dáš tvář (xicht). To ale Martin vlastně celou dobu tvrdí.
Nedivím se, že pak Tvoje příspěvky někdo nazve kavárenským tlacháním. Hádal bych, že jde o prostou snahu vyvolat bezobsažný flame.
Tvůj příměr s architekturou se mi ale líbí. Nevím sice jak moc to naše baroko dodržuje Pravidla (řekl bych že moc ne), ale je prostě ošklivé (umělecká část výrazně zanedbána).
→ Tom: Je sice krásné, že platí „můžu co chci“, ale někteří lidé mají svůj limit zodpovědnosti (to co obhájí před sebou) trochu výš. Příklad: udělat stránku, která má návštěvnost např. 10 000 lidí denně, tak že se na ní, kvůli ztrátě orientace, každý z nich zdrží o minutu déle než najde co hledá, znamená, že návštěvníkům dohromady seberu 208,3 dne za měsíc. To není málo (tyjo půlrok! Pojede to deset let a dohromady někdo zemře. :-). Berte si to osobně, i když MG asi nemá takovou návštěvnost (nebo ano?!).(odpověď by měla obsahovat něco o svobodné vůli návštěvníků stránek)
→ Martine: doporučuju zvětšit okýnko na komentáře. Mně se sem ty dlouhý příspěvky špatně píšou.
Pozn: nedávno jsem v Reflexu (26/27) četl rozhovor s Jiřím Pelclem, který mj. zmiňoval, že nechápe u spousty designérů snahu „skrývat“ funkci (uvádí příklad se skříňkou bez úchytek, jež se otvírají zmáčknutím), vytváření nesrozumitelných černých krabiček, u kterých se musíte ptát co vlastně dělají. Což koresponduje s odsuzováním overminimalismu (!) výše.
Navrhuji kancelářskou židli? Musí být pohodlná, protože na ní člověk bude sedět třeba deset hodin denně. Navrhuji sedačku do šaliny, na které se bude sedět 10—20 minut? Kladu na ni úplně jiné požadavky!
Navrhuji postel, gauč, klekačku, křeslo, … a stejně je to i s grafickým designem. Ale to přece všichni víme, tak kde je problém?
Ano, já taky chci, aby všechny ty výrobky byly krásné, rozmanité, aby existovalo tisíc různých stylů a každý si mohl vybrat dle svého gusta. Ale pokud si něco nekupuji na ozdobu, chci to taky používat. Plakát si chci přečíst, na židli chci sedět a s počítačovou myší chci pracovat. Nebo si snad myslíš, že počítačová myš se navrhuje tak, aby byla krásná a originální, a pak se teda ještě udělá i něco pro to, aby mě z ní nebolela po pěti minutách pracka a neuhnal si syndrom karpálního tunelu? U počítačové myši je nejdůležitější ergonomie, to je vlastně použitelnost. V tomto případě si raději koupím myš hnusnou, ale pohodlnou. Fakt! Ale u jiného výrobku to bude třeba jinak — koupím si jej, protože je krásný a pohodlný.
Ovšemže, v grafice o nic moc vlastně nejde. Pořídím-li si knížku, která se mi rozpadne v ruce po prvním otevření nebo má text vysázený tak blízko hřbetu, že mi to znesnadňuje čtení, tak ji prostě vyhodím.
Hlavním smyslem článku bylo toto:
Dělejme věci krásné, dělejme věci dle svého výtvarného cítění, ale prosím ne na úkor jejich funkce. Že se mi nelíbí některé projevy moderního grafického designu, je věc jiná. Vlastně to sem ani moc nepatří. Ale kdybych v článku nezmínil ani jeden příklad, vyzněl by příliš abstraktně.
Pište s diakritikou, prosím, jinak se mi to špatně čte (funkce!). Ale mně se vlastně blbě čte i text s chybami nebo dlouhý komentář bez členění na odstavce. I ta tvoje podivná interpunkce. To mi připomíná, že kdybych si koupil nádhernou knížku plnou gramatických a typografických chyb, tak hned potom, co vynadám vydavateli, ji taky vyhodím. A příště si dvakrát rozmyslím, jestli u něj něco nakoupím.
K těm úspěšně se živícím umělcům — já jich opravdu moc neznám. Nějaké příklady, prosím… ;)
Když už mě, milí návštěvníci, oslovujete přezdívkou, tak prosím crackonosh. Ne Krakonoš, ne Krackonosh, ne Crakonos a podobně. Ale jinak jsem Martin. Čau!
Vlastně si myslím, že dohady typu co je lepší funkce nebo forma, jsou jako dohady o slepicích a vejcích.
V několikanásobném záporu mám problém se vyznat, takže asi nebudu tenhle báječný flame dál podněcovat. Ne že bych nesouhlasil ani ne že bych neodmítal. Prostě jsme si to pěkně vyjasnili.
tvoj clanok mi pride ako snaha o prezentaciu jedineho spravneho nazoru – takto to ma byt a nie inac, pretoze ja to tak vidim.
ano, mas pravdu v tom, ze skoro kazdy vizualny vystup by mal byt na prvom mieste funkcny. zakladom je striktna znalost remesla, podriadenie akejkolvek tvorivej ambicie funkcii.
na druhej strane musi existovat experiment, snaha prekracovat ‚hranice‘ daneho oboru. vola sa to ‚vyvoj‘. prirodzene je vzdy problem, ak sa podobne ‚posuvanie‘ odohrava v temach a oblastiach, ktore vyzaduju ciste remeslo. ale prave priklady, ktore si uviedol, su presne temy, ktore hladanie novych foriem ‚znesu‘, resp kde by sa mali odohravat.
myslim, ze vam chyba respekt. je velmi jednoduche s niecim nesuhlasit, odmietnut pracu druhych na zaklade svojho jedinecneho nespochybnitelneho vydenia sveta. a je ovela tazsie sa zamysliet nad tym, preco ludia ako peter bilak resp peter babak zvolili danu formu, co tym chceli vyjadrit a nasledne ako by to vas/mna mohlo obohatit. kazdopadne aj tu [pseudohistorizujucu] estetiku, ktoru ste zvolili pre svoj web, niekto kedysi davno musel vymysliet, a urcite pri tom prekracoval unosnu davku funkcnosti. hladanie novych moznosti/foriem je vzdy narocne a plne omylov, a treba rozpoznavat, kde to ma svoje opodstatnenie a kde nie. takto ste podla mna zbytocne vzyval vshemocnu nespochybnitelnu modlu funkcnosti, s uvedenymi prikladmi ste skratka mieril vedla.
Podle mě je daleko těžší dát v ČR najevo svůj vlastní názor. A myslím, že v SR to nebude jinačí. Jsme zvyklí poklonkovat a nekriticky přijímat co se nám nabídne. Např. od dgú se mi dost prací líbí, ale nemělo by být „zapovězené“ říct, že se jim něco konkrétního opravdu nepovedlo (po zralé úvaze a s respektem).
Normalne bych to ani nemel potrebu zminovat, ale zde se mi to jevi jako zajimave v kontrastu se samotnym obsahem clanku, v nemzto autor kritizuje EGO az prilis ze retezu utrzene.
V tomto kontextu se mi tedy zda nefer, jak matouci dal clanku formu stylistickou, ve ktere by znacka „EGO“ mohla byti klidne pouzivana namisto interpunkce…
Pak bych taky rek, ze autor postrada fantazii a jeho web je toho dukazem…
Fantazie nam meze neklade, tak nekladme meze fantazii. Je to hodna, ale hooodne krehka holka. Taghze dop. r… de le s konvencema.
Proto beru celý zbytek komentáře jako zcela irelevantní a nevěcný, jen by mě zajímalo, jestli boris neumí napsat slovo doprdele vcelku, anebo se mu vyhnout, pokud si vhodností jeho užití není stoprocentně jistý.
Vlastne jsem ani nehodnotil autora (krom te fantazie) . Hledal jsem spis duvod, proc me ten clanek, ac se zajimavym nametem (take se nad tim ve volnych chvilich zamyslim), zklamal…
P.S. sprosta slova pisi rad rozsekane (clovek se nad nimi musi potom okem zastavit a opravdu je vstrebat)
/ domnievam sa, ze dgu sa dostali v cr v oblasti ‚estetiky‘ webu urcite najdalej, kazdopadne maju niektore prace, pri ktorych by mne osobne prislo ‚konzervativnejshie‘ rieshenie funkcnejsie. suhlasim s kritikou webu moravskej galerie, kupodivu stacilo by naozaj malo [zjednotenie stylu odkazov] a praca by bola v plne funkcna
> Martin Pecina / ospravedlnujem sa za zamienanie vykania / tykania