Odvážní samurajové, filosofický Stalker i mladičká Markéta Lazarová dle ctěné libosti

Když jsem před třemi týdny zmiňoval paradoxní situaci, kdy vydavatelem filmového umění se stává podnik zaměřený na produkci těch nejlevnějších titulů, netušil jsem, že už za několik týdnů přijde další pozitivní šok v podobě hned tří klasických filmů Akira Kurosawy. A tím ještě příval překvapení nekončí…

Samurajové

V průběhu cesty po krásách brněnských antikvariátů procházel jsem kolem jedné z prodejen Levné knihy, a tak jsem koutkem oka pohlédl do výlohy obchodu a nemohl svému zraku uvěřit. Tam, v lesku zapadajícího slunce, se na mě obořil Toshiro Mifune a probodl mě jednou očima, podruhé samurajským mečem a potřetí dřevěným kopím. Spěšně jsem prohlédl decentní černobílé obaly zpracované téměř v duchu nějaké luxusní zahraniční edice, a pak se přesunul dovnitř, kde jsem teprve a už natrvalo uvěřil, že konečně někdo začal soustavně vydávat díla filmaře, u něhož je přídomek klasický podložený plejádou více než třiceti filmů, které se staly nedílnou a nepřehlédnutelnou součástí filmové historie.

Prvním z nich jsou Tři zločinci ve skryté pevnosti z roku 1958, zde vydaní pod zažitým názvem The Hidden Fortress, druhým klasika samurajského žánru — Yojimbo (Tělesná stráž) z roku 1961 — a posledním Sanjuro (Odvážní mužové) z následujícího roku.
V Levných knihách už před časem vyšel Kurosawův Ran z 80. let, ale tyto nově vydané filmy ze souhrnné edice Zlatý fond světového filmu představují režisérovo nejplodnější období z přelomu 50. a 60. let minulého století. Oblibu děl japonského autora asi ilustruje nejlépe to, že nejprve celý námět staršího filmu Sedm samurajů zkopíroval John Sturges pro Sedm statečných, a následně Sergio Leone totálně vykradl právě film Yojimbo ve svém prvním díle „dolarové trilogie“ s Clintem Eastwoodem a dal tak vzniknout jednomu z nejdokonalejších westernů vůbec — Pro hrst dolarů. Aby toho nebylo málo, další filmy z Kurosawovy dílny vyjdou ještě letos, nechám se překvapit, které to budou.

Celá věc mě jen utvrzuje v přesvědčení, jak je celá standardní vydavatelská politika v České republice zvrácená, když vedle extrémně předražených DVD za bezmála tisíc korun mohou pravidelně vycházet špičkové filmy v poměrně kvalitním přepisu za Kč 99,—. Za takovou cenu si je koupím, dokonce velmi rád. Ukradené, z internetu stažené, hnusně zkomprimované a kvalitních titulků prosté napodobeniny prostě nemají šanci. A že na disku nejsou bonusy? I jděte!, na ty já zvysoka kašlu, zajímá mě film.

Tarkovskij

A vůbec, zdá se mi, že situace na trhu se už lepší každým měsícem, konečně začínají mimo americké šablonovité kýče vycházet i filmy pro náročnější diváky. Například Stalker od Andreje Tarkovského, jehož první vydání zmizelo za několik dní, se právě dočkal reedice, která se dá, nejste-li z Prahy, koupit jen a pouze na Zóně. A něco mi říká, že kdo zaváhá, nežere.

A Markéta?

U Markéty Lazarové je jisté jen to, že vyjde, ale ještě není jasné, v jak kvalitní podobě. Na zmíněné Zóně se dozvíte spoustu podrobných informací ohledně boje za krásný filmový přepis, ukázku toho, co se dá se starým filmem při troše snahy udělat, najdete pro změnu na webu Nostalghia. Jinak se jedná o nesmírně působivý a naturalistický film Františka Vláčila se spoustou silných (a násilných) scén, trochou lásky a několika záběry na kozičky přenádherné Magdy Vašáryové, když byly teprve v dětském rozpuku. Není to film pro každého, ale určitě patří mezi to největší a nejdůležitější, co u nás kdy bylo natočeno. Já jsem snímek viděl v  kině a odcházel z něj s rozechvěním a jedním neopakovatelným zážitkem navíc.

Chvála braku

Nejen umění dokáže rozehřát široké lidské srdce, proto si občas děláme radost i čistým škvárem, který si opravdu na nic nehraje. Každý má asi své vlastní úchylky, pro mě je takovým odbočením z vážnosti světa třeba klasická hongkongská akční produkce, čili vzal jsem s povděkem vcelku lacinou sérii s provařenými shaolinskými mnichy, kteří se bijí při každé příležitosti, circa stokrát za hodinku a půl, která zhruba odpovídá stopáži filmu. Za práva utlačovaných, čest svou nebo svého učitele — ono je to celkem jedno, protože nekonečné souboje, při nichž jsou údery do protivníkova těla ozvučeny jako střelba z pistole, ty mi pak nedají spát… A to je zatraceně dobře.