Sex, absinth a poezie za devět korun

Bědoval jsem často a hlasitě při toužebném pohledu do útrob obchodů s nekonečnými řadami neporušených bělostných knih, zíraje zoufale na samé dno pomačkané peněženky, a zalitoval svého nuzného původu, proklel daňové odvody a vyčetl si tunu důležitých zbytečností, které jsem si v náhlém a neodbytném nutkání prostě musel koupit, pročež mi nezbyl dostatek papírového štěstí na vytoužený svazek.

Snad tisíckrát dal jsem neprozřetelně přednost pomíjivému soustu před trvalou potravou duševní. Jenže časy se mění; a od těch dob, co jsem propadl kouzlu Levné knihy, zažívám při každé návštěvě příslušného krámu hned několikerou radost.

Nejen že zmíněné vydavatelství nabízí čtení za ceny opravdu lidové, téměř neuvěřitelnými vydavatelskými počiny si vydobývá postavení mecenáše zcela tržně okrajových uměleckých děl. Tyto prodejny se tak stávají unikátním místem setkávání všech kulturních a sociálních vrstev, protože nabídka laciné (nikoliv nutně kvalitou) literatury, filmu a archivních počítačových her sahá od pokleslých kovbojek a nepřehlédnutelných ženských románů oděných do pestrých barev (růžová stále vede), pokračuje přes klasickou světovou nebo českou literaturu až někam po filosofické střípky z olomouckého nakladatelství Votobia. Není tedy divu, že i já sem občas zvědavě zavítám, abych nakoupil něco jednorázového čtení na cesty nebo na letní posezení u dobrého piva.

Onehdy jsem narazil na mně doposud neznámou řadu poezie z již zaniklého nakladatelství Petrov. Připomínám, že Petrov, dokud ještě fungoval, byl jedním z mála odvážných, kteří se věnovali soustavnému vydávání současných českých básníků — čest jeho památce… Prosté lepené knížky mne totiž ihned zaujaly svou obálkou s dominantním textem vysázeným Týfovou antikvou, krásným, nadčasovým a v české knižní grafice poslední doby poměrně velmi oblíbeným písmem. Jinak ovšem úprava, bohužel, není zajímavá zhola ničím.

Nicméně přistoupil jsem blíže a prolistoval několik pohozených knížek, načež můj zrak padl na titul Pták brunát s podtitulem Zvrácené sonety, kterýžto název zdál se býti příslibem pohlavního vzrušení v uměleckém obalu, popřípadě rovnou prachsprosté kopulace ve verších. Nemýlil jsem se.

Padám… Ne, plavu si v kalu slin…
S židlí mne napolo v pádu teď držíš
(v úhlavní temnotě stehen mám růži,
růžičku… Nehtem tam zabruslils.).

Možná o to víc mě překvapilo, že autorkou veršů je žena, jakási Zuna Cordatová, o níž se na záložce dovídáme něco v tom smyslu, že se jedná o uprchlou alkoholičku z nejmenované psychiatrické léčebny, spatřenou naposled žebrající kdesi na nádraží „ve značně zuboženém stavu“. Dojemný romantizující příběh sice trochu zavání kalkulem, ale netroufám si zatím s jistotou tvrdit, že se jedná o historku vycucanou z prstu, jak soudí Vladimír Novotný, ani že se jedná o konspirační dílo známých básníků (tamtéž). Každopádně jsou verše plné bizarních alkoholických a sexuálních obrazů, které máme my přerostlí pubescenti tak rádi a v nichž se s nefalšovanou radostí rochníme…

Náhle sis dlaní úd vylovil…
Hutný — má malinká ústečka, ústa,
obtočen provazem žíloví

Nehodlám se zde ani náhodou pouštět do fádního formálního či obsahového rozboru, na to ani nejsem dostatečně vzdělán, ale klidně se veřejně přiznám, že přece jen mě ta pečlivě a tradiční formou zveršovaná změť chlastu, tuláctví, nekrofilie a odkazů na Ježíše a Egona Bondyho docela chytla. Na nějaké velké masturbování to sice ještě pořád není, ale za devět korun…? No nekupte to!

Vystříkls dřív… Možná vstříc svému strachu.
Semeno tvé tu — ten plivanec v prachu,
Mléčný červ — do noci vychládá.