Chorobně zrůdní bibliofilové a ti druzí

Dějiny knihy a tiskařství od pradávna provázela láska k pěkné knize, hodnotnému obsahu, bezvadnému tisku, vazbě, sazbě a typografické nebo ilustrační výzdobě. Už od dob Gutenbergových hýčkali estétové krásné svazky, kochali se jejich koženými hřbety, rovnali je donekonečna ve svých knihovnách a hledali pro ně nejvhodnější místo, aby jejich krása co nejlépe vynikla.

Knihy Henry Millera

Kniha už za svou staletou historii byla ochráncem a průvodcem myšlenky, soupisem náboženských a morálních hodnot či pradávných zkazek a příběhů, objektem uměleckého nebo politického zájmu. Úcta k tomu, co je psáno černým písmem na bílé ploše stránky, byla vždy značná, a i dnes, v době masového rozšíření digitální technologie, má stále větší důvěru čtenářů než texty složené z bitů. Snad pro dojem trvalých, nezpochybnitelných hodnot, který vyvolává, snad pro povrchnost, neumětelství a podřadnou formu většiny elektronicky publikovaných textů. Jen aby něco bylo, jen aby se splnil plán a vydělala nějaká ta koruna.

Knižní obálky Josefa Čapka

Milan Knížák knihy zabíjel v rámci svého uměleckého snažení (zastřelením, spálením, utopením, rozsekáním, natřením na bílo či na rudo…), političtí pohlaváři je spalovali z důvodů zdánlivě vážnějších — umlčet opoziční myšlenky, demonstrovat sílu, nastolit jediný správný řád.

Sběratel krásných, umělecky hodnotných knih, knihomil, je nazýván bibliofilem, jeho záliba pak bibliofilií. Ono otevřít pečlivě zpracovanou knihu má v sobě trochu obřadného rozkošnictví. Zastavit se pohledem na titulní straně, opatrně přejet prstem vložený grafický list nebo jedním plynulým pohybem natáhnout záložku jako strunu a poznačit si tak rozečtenou stranu pro příští čtení … pořád ještě je mi to milejší než klikat myší a civět na ohyzdné malé písmo na obrazovce. A pak — pohled na literární skvosty vyrovnané v polici je takovým malým sběratelovým zadostiučiněním.

Kromě masové tiskové produkce vždy vycházely svazky výjimečné úpravou, výzdobou nebo vazbou, s originálními grafikami, svazky vydávané v omezeném nákladu několika desítek nebo stovek kusů, číslované, signované autorem. Není proto divu, že právě tyto se staly předmětem vášnivého sběratelství, sice hezkého, ale také pekelně drahého koníčku.

Rambouskův Slovník a receptář malíře-grafika (SNKLHU, 1953) definuje bibliomanii jako zvrhlou bibliofilii, kde již nejde o ušlechtilou zálibu, nýbrž o chorobnou touhu mít ve svém majetku výjimečné knihy, někdy i bez zájmu o jejich obsah. Bibliomana pak jako chorobně zrůdného bibliofila, který se neštítí ani zločinu, aby se zmocnil žádané, vzácné knihy. Úžasné.

Připomnělo mi to Chicka, více než typického bibliomana a jednu z hlavních postav románu Pěna dní od Borise Viana, který zcela propadl sběratelství veškerých výplodů idealizovaného spisovatele Partra. Desky, články, novinové sloupky, dýmky, podpisy, zkrátka vše, o co se údajně jen otřela božská Partrova ruka, byly pro něj důležitější než osobní život a milostný vztah. Ona chorobná láska se mu nakonec stala osudnou, když jej strážci pořádku (militantní exekutoři?) při „plenění domácnosti“ nemilosrdně usmrtili. Dost často mám pocit, že lidé dnes umírají z ještě mnohem zbytečnějších důvodů, než byl ten Chickův.

A mimochodem … Vianovu knihu vřele doporučuji. I přes absolutně naivně nasládlou první polovinu tam nakonec zemřou všechny kladné postavy.

Komentáře (16)

  • Milý typomile, v posledních době postrádám trochu hlubšího zamyšlení. Jak kdyby Tě poslední články ukolébaly v hledání méně kontroverzních témat. Škoda, že se článek spíše nedotýká lidí, kteří sbírají knihy jen pro ozdobu svého bytu!

  • Ad Powermac: Škoda, že se článek spíše nedotýká lidí, kteří sbírají knihy jen pro ozdobu svého bytu!

    Pavlíku, nemohu psát přece stále jen a jen o tobě. No uznej — jak by k tomu přišli ostatní? :)

  • Milý Typomile, téma výstavky knih v domácnosti, které slouží jen jako lapače prachu, mi přijde mnohem bližší malému čecháčství, než Tvá velká slova o pálení knih.

  • Netřeba propírat stále dokola nějaké malé čecháčky, to za mně činí docela dobře jiní. Ostatně nemám pocit, že by se snobské sběratelství nějak vyhýbalo nečeským národům. Stanovil jsem si nedávno takový malý osobní cíl — trochu méně si stěžovat na to špatné a více se zaměřit na to, co je kvalitní a hezké. Doufám, že ti to nějak zvlášť nevadí. A kontroverzí třeba šetřit, aby pak o to lépe vynikla. A co jsi myslel těmi velkými slovy o pálení knih, mi asi nějak uniká :).

  • Drahý příteli, právě ono hledání a připomínání činí novinařinu krásným řemeslem. Sic mne může sebevíc těšit číst Tvá slova o krásnu, ale právě přemíláním toho špatného, učíme lidi dobrým věcem!

  • Milý Typomile, pošli powermaca k šípku, protože tenhle článek je opět neskutečně krásný a tvůj cíl – trochu méně si stěžovat na to špatné a více se zaměřit na to, co je kvalitní a hezké – je ušlechtilý!

  • Mistře Typomile,
    po náhodě jsem narazil na tento web a musím říci, že je opravdu zdařilý a inspirující. Myšlenka sběru knih by však měla být prověřena i vědeckou cestou. Přemýšlím-li o knize nejen jako o jisté společenské hodnotě, ale i jako o materiálu, pak dojdu k závěru, že se jedná o kus dřeva. (A to bez ohledu na autora :-). Nu a uchovávání dřeva v jakékoliv jeho podobě je velice záslužná činnost, jelikož jednou z jeho vlastností je dlouhodobé uchovávání uhlíku, čímž stabilizuje množství toho prvku v přírodě a zmenší tak míru globálně-klimatických změn. Pro konkrétní představu uvedu, že m3 dřeva je schopen pojmout až 250 kg CO2.

    Pálení knih vede tedy k udušení nejen společnosti, ale i jedince jako takového. Proto vlastnictví knihy libovolného obsahu je ekologicky hodnotný čin!

  • Pastelko, navrhuji, abychom začali každý u sebe, a zadávám do začátku příštího týdne všem domácí úkol. Vyjádřit objem knih uskladněných ve svém bytě či doupěti v metrech krychlových, jež pak budeme dle tvého postupu přepočítávat na uchované kilogramy oxidu uhličitého.

    Čtenář s největším pozitivním vlivem na ekologický stav planety Země ode mne obdrží vlastnoručně vytvořený a v barvách vyvedený diplom a budu jej až do skonání věků titulovat výhradně uctivě, a to jmény s přívlastkem eko!

  • lec! kazda kniha vyrobena jako akumulator co2 v polici maleho cechacka (hi power) pri sve vyrobe zatizi nase okoli nad uroven pripadne kompenzace ve forme skladovani co2, ktere samotne s ohledem na slozeni papiru jevi se spise nerealne v hodnotach vyse uvadenych a jakozto zaklad zdejsiho ekologickeho hnuti vyvstanuvsich.

  • Tak tedy jsou to 2,99796 m3. To je mi tedy doma povaluje čtvrt tuny CO2 :)

    ad tomaz: Si jenom mysliš!

  • Tak u mňa to činí celkom 1,6 m3, z čoho je zrejmé, že si nárok na diplom uplatňovať nemôžem :(

    Ad crackonosh: navrhujem udeliť aj cenu útechy. Vopred ďakujem :)

  • Nyní si žádám trochu pozornosti. Objem knih u mne doma uskladněných se rovná 3,26 m3;. Bohužel (pro mě) však značná část z nich není má vlastní, proto zatím přiznávám vítězství Pastelkovi.

    Ad Linda: Cenou útěchy ti budiž fakt, že na světě extistuje ohromná spousta lidí, jejichž ekologický přínost je buď menší než tvůj, nebo dokonce nulový :).

  • ocenění zaslouží při přihlédnutí ke všem okolnostem spíše craconosh, a to za originální metodu ekologicky šetrného knihomilství. navrhuji zavést něco jako ústav pro půjčování knih, mohlo by se to jmenovat třeba knihopůjčovna, či ten název ještě nejak šikovně zkrátit…

    info viz například
    http://www.chem.uu.nl/nws/www/publica/99048.htm

  • Je fakt, že v nadšení z náhlého pocitu ekologické prospěšnosti, jsem přehlédl zásadní fakta. Kniha, potažmo papír, sice CO2 váže, avšak technologie vedoucí k jejímu zhotovení tomu vydatně kontruje. A až bych řekl, že i jednoznačně trumfuje.

    Zde je odkaz na podobný článek, jako ten od Toma, jen v češtině:
    http://papir.arnika.org/zp.shtml

    Prvotní myšlenka tedy zůstává, leč bude podrobena aktualizaci:
    Když už knihu mám, pak ji nebudu pálit, ani ji nenechám tlíti, avšak nejlépe je vyvarovat se všemožných způsobů nabytí takového statku.

    Tomova představa nějaké instituce založené pro půjčování knih a všelikerých tisků, pak není od věci. Ideální stav by byl, kdyby každá kniha existovala pouze ve dvou kusech – veřejný a záložní. Tuším, že by to přispělo i k navýšení hodnoty takové publikace.
    A jako jméno toho ústavu bych viděl „knižní galerie“. Každý den by se vystavovala jen určitá část knihy – 18.30 až 20.05 strana 5. a 6. … Vznikla by tak vedle kina a divadla další zajímavá kratochvíle.

    A Krakonoshi, diplom netvoř, byla by to další rána ekologii :-)

  • Tomazi, s tou knihopůjčovnou nejsi tak daleko od již existující instituce, protože poblíž centra Brna je jeden obchůdek zvoucí Knihkup a knihpůjčovna. Je sice pravda, že v jejich zájmu je především literatura esoterická, ale to nic nemění na tom, že jim patří prvenství ohledně názvu.

    Pastelko, knižní galerii považuji za vynikající nápad, dalo by se tak vystavovat i větší množství knih dle oboru. Měli bychom například sekci Krásná literatura, Poezie, Odborná… nehledě k tomu, že by vznikla nová pracovní místa, takže kromě ekologického přínosu (nekupovat zbytečně knihy), by tu byl přínos i pro stát. Takový „obraceč stránek“ by pak mohl být ve společnosti celkem váženou osobou, ostatně pracoval by v rukavičkách :-)

  • Asi jsem natvrdlej, ale připadá mi že veřejné knihovny splňují všechny vaše požadavky na půjčování knih a jejich šetrné uchovávání. Uniká mi smysl toho, proč zakládat další instituci.
    Internetová knižní galerie by se mi zamlouvala.

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky